Piotr Bakalarz
Stává se, že se modlíme, aniž rozumíme hlouběji významu slov, která vyslovujeme. Odříkáváme slova mnoha modliteb jako školní poučky a vzdáváme tak Bohu čest jen ústy, a ne srdcem. Stáváme se tak pouhým nástrojem, který hraje jen díky hudebníkovi, ale zmlkne hned, jak jej odloží.
Dobrá modlitba nepotřebuje mnoho slov. „Nebuďme mnohomluvní,“ říká Pán Ježíš, když nám doporučuje krátkou, ale obsažnou „Modlitbu Páně“. Máme důvod očekávat, že v ní nalezneme to, co je Bohu obzvlášť milé, co je pro něho i pro nás významné. Pokusme se přiblížit se obsahu Otčenáše, abychom se tuto každodenní modlitbu naučili modlit víc srdcem a myslí než jen ústy.
OTČE NÁŠ
Slova, kterými Otčenáš začíná, si zasluhují naši zvláštní pozornost, poněvadž nás vedou k poznání Božích vlastností.
Za prvé, slovo „náš“ zřetelně podtrhuje skutečnost, že milost Boží není pro nikoho výsadou, poněvadž zahrnuje všechny lidi. Radostnou zvěstí je pro nás také to, že o Bohu můžeme mluvit jako o svém otci a příteli, a ne jako o řediteli nebo vládci, tedy o někom, kdo všechno uvedl v život a ponechal sobě samému. Ježíš přece řekl: „Už vás nenazývám služebníky … ale nazval jsem vás přáteli … Otec vám dá, oč ho prosíte v mém jménu (Jan 15,15–16). Otec je přece někdo nám velmi blízký, komu naše problémy a touhy opravdu leží na srdci. Má moc řídit náš život a vést nás jako svoje milované děti, jen když se nestaneme předčasně „dospělí“ a přemoudřelí. To proto Ježíš opakuje, abychom byli jako děti, poněvadž děti touží po poučení a neznají nadutost pýchy.
JENŽ JSI NA NEBESÍCH
Tato část Otčenáše přesně definuje místo, kde přebývá Bůh – nebe. Není tomu tak, jak tvrdí zastánci východních náboženství a hnutí New Age, že Bůh přebývá v nás, ale spíše „uprostřed nás“ (Mt 18,20). Názor na přebývání Boha v člověku je nebiblický a v důsledku vede k chybnému zbožšťování vlastní osoby. Jsou to nám všem známé ozvěny ráje, kde Eva rovněž ve své neposlušnosti zatoužila stát se rovnou Pánu, povznést se k vyššímu stavu vědomí a poznat dobro a zlo „tak jako Bůh“ (Gen 3,5). To ale neznamená, že jeho Duch v nás nepůsobí, že nerozehřívá naše srdce, neosvěcuje rozum; ale zcela jistě není naší stálou a neodlučnou částí, kterou v sobě máme nalézt a „uvolnit“.
POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ
O tom, jak velký význam má projevování úcty jménu Božímu, není třeba nikoho přesvědčovat. Zůstává jen otázka: jak zní jeho jméno a kde je nalezneme? Mnohokrát je definováno ve vztahu k jeho osobě. Odpověď na tuto otázku nalezneme v deseti přikázáních (Ex 20,1–17), která jsou jakoby věčnou ústavou vyvoleného národa a v nichž je navěky vepsáno jeho jméno. Podle slov Desatera dvě označení, Spasitel a Stvořitel, tvoří společně jeho svaté jméno. Jako Spasitele ho ctíme věříce v oběť Kristovu, jako Stvořitele ho uctíváme, když světíme den Páně a věříme, že celý svět stvořila jeho dlaň.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ
Po nanebevstoupení Pána Ježíše apoštolové netrpělivě očekávali jeho slíbený návrat. Nevěděli, kdy se tak stane, ale domnívali se, že se tak stane brzy. Mistrova slova: „Ano, přijdu brzo,“ zapsaná ve Zjevení sv. Jana (Zj 22,20), je naplňovala důvěrou a láskou. „Přijď, Pane Ježíši!“ ta slova nejlépe vyjadřují nejen vlastní pocty milovaného učedníka, ale i cítění celé Církve Boží – nevěsty, stále očekávající svého milovaného (Zj 22,17). Proč ale Pán Ježíš řekl, že přijde brzy, když dosud nepřišel ve své slávě? Odpověď je prostá. U Boha je „jeden rok jako jeden den“ (Ez 4,6), proto pro něho období dvou tisíc let je jako krátká chvilka, i když pro nás je to doba nesmírně dlouhá. Za druhé, slova Kristova o jeho rychlém návratu měla křesťany inspirovat ke stavu stálé připravenosti, k „udržování oleje v lampách“, jak se o tom zmiňuje jedno podobenství. Pán Ježíš svým učedníkům doporučoval, aby byli bdělí – tuto výzvu zaznamenávají všechna evangelia – poněvadž přijde nečekaně „jako zloděj“. Na toto upozornění bychom neměli zapomínat, poněvadž je součástí Otčenáše, který denně opakujeme.
BUĎ VŮLE TVÁ JAKO V NEBI, TAK I NA ZEMI
Zde nacházíme neobyčejně důležitý aspekt našeho vztahu k Bohu. Právě tato slova vypovídají o tom, čím se má vyznačovat křesťan: jde o pokoru. Tato krásná ctnost ducha je klíčem našeho vztahu k Otci nebeskému. Nejkrásnější projev pokory vidíme v Kristově modlitbě. „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň“ (Lk 22,42). Byl to příklad učedníkům. Plnit vůli Boží má nám být nejpřednější, všechno ostatní nám bude přidáno.
Tato část modlitby Otčenáše se dotýká ještě jedné skutečnosti. Jak víme, Bůh, který vládne v nebi, svrhnul padlého anděla na zem, která se stala satanovým sídlem. Proto tato část modlitby je prosbou k Bohu o jeho milostivé panování na zemi ve spravedlnosti a svobodě, poněvadž Boží nepřítel používá zcela odlišných způsobů vlády: útisku a násilí.
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES
Chléb je pro všechny symbolem života. Prosba Božího lidu vyjádřená v tomto fragmentu má nejen charakter prosby o chléb, kterým sytíme své tělo („nestarejte se o to, co budete jíst…“), ale spíše starost o duchovní pokrm – Boží slovo. Ježíš pádně vyjádřil, že „nejenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4). Tím, že se sytíme ze stolu, který nám přichystal Pán, posilujeme svůj duchovní růst a prohlubujeme své křesťanské vědomí, tak důležité pro každého Kristova následovníka.
Ale tato část modlitby obsahuje ještě jedno naučení. Jde o to, že musíme Boha prosit o dar chleba. A ne o něj žádat, nebo naopak pasivně očekávat tento Boží dar jako něco, na co máme právo. A znovu v krásném souladu s těmito slovy říká Pán Ježíš: „Proste, a bude vám dáno.“ Modlitba vycházející z Písma svatého přináší vždy dobré ovoce.
A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY, JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM
Tato krásná slova se vztahují k větě, kterou pronesl Pán Ježíš: „Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Mt 6,38). Tajemství odpuštění našich hříchů spočívá v našem odpuštění, či jak říkáme „odepsání“ vin těm, kdo nám ukřivdili. Jinými slovy, dluh, který máme vůči Bohu, může nám být odpuštěn za předpokladu, že se nebudeme domáhat vrácení vypůjčené částky od svých dlužníků.
V této prosbě se skrývá také recept na životní štěstí. Poněvadž jsme-li rozpáleni hněvem na někoho, kdo nám ukřivdil, jak se můžeme cítit šťastní? Nepocítíme takový hněv i na vlastním zdraví? Stres, choroby krevního oběhu a špatný nervový stav mají svůj počátek v naší mysli. Bůh se nám zde představuje také jako lékař, který odstraňuje příčinu našich duševních i tělesných potíží.
A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ, ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO. AMEN.
Jak často se naše usilování neshoduje s Boží vůlí. Stává se, že sejdeme z jeho cesty, upadáme do omylů a uchylujeme se od jeho neporušitelných zákonů. Když se připravujeme na druhý příchod Ježíše Krista, musíme se tedy modlit o jeho milost, abychom nechodili po svých vlastních cestách a věrně šli za ním vzdávajíce čest jeho jménu. Tvrdošíjné setrvávání v hříchu nás vzdaluje tomu, který má moc nás spasit.
Závěrečná slova Modlitby Páně nás také poučují, že kdo nedbá Boží milosti, nemůže spoléhat na Boží pomoc a může z cesty sejít úplně. Modleme se, aby se tak nikomu z nás nestalo. Udržujme v sobě plamen víry a nenechme se odradit pády, které neminou žádného z nás.
Z polského časopisu W cieniu Karmelu (č. 2/1995 str. 12–14)
přeložila Růžena Kouřimová.
Citáty z Písma sv. podle ekumenického vydání Bible
(Zvon, Praha 1991).
