P. Salvador Villota, O.Carm.
P. Salvador Villota je karmelitán z komunity ve španělské Valencii. Následující text vznikl přepisem a zkrácením jedné přednášky z exercicií, které pro nás karmelitány – řeholníky vedl v Kostelním Vydří v srpnu roku 2016. Proto tento článek obsahuje rady, jak dobře prožít exercicie. Ale myšlenky, zde předkládané, jsou přínosné vůbec pro úsilí o modlitbu a pro veškerý duchovní život.
Budeme nyní rozjímat o velikosti a svatosti Boží a budeme to dělat s pomocí naší Matky Marie a jejího chvalozpěvu Magnificat. Maria nám přináší a zprostředkovává milosti, které jsou pro náš duchovní život ty nejdůležitější. Protože ona je matkou našich duší. To je velmi důležité, že je matkou našich duší. Máme tedy v Marii duchovní matku, ale nenarodili jsme se ještě plně. Potřebujeme matku, která nás bude „rodit“ neustále.
Maria je matkou našich duší a jedině ona v nás může formovat základní postoje duchovního života, Dala nám jako matka Ježíše. A ve svém chvalozpěvu Maria hovoří o Bohu a o jeho velikosti. To proto, že je zcela naplněna jeho přítomností, žije v přítomnosti Boží, je spojena s Bohem – stále. Maria je žena modlitby.
A tak na Marii poznáváme, že je velmi důležité prosit Boha Otce – s pokorou, ale vytrvale – aby nás stále uváděl do své přítomnosti a naplnil nás vírou ve svou přítomnost. Bez tohoto osobního vztahu k Bohu nemá modlitba příliš velkou hodnotu. Rozjímání se pak stává pouze činností, aktivitou našeho rozumu, které ale chybí duchovní význam. Nejsem-li v Boží přítomnosti, taková moje aktivita nemá cenu. (Stejně je tomu s eucharistií. Mohu slavit eucharistii jako něco, o čem bezmyšlenkovitě mám za to, že to dělám já sám. A ani mi na mysl nepřijde, že jsem v přítomnosti Boha, Ježíše a celého nebe, tedy i celé církve… Ale to je omyl, slepota a velmi se tím ochuzuji.)
I kdybychom tedy celý čas, který je vyhrazen naší modlitbě, využili jen k tomu, abychom se stavěli do Boží přítomnosti, a nerozvinuli bychom vůbec žádnou úvahu (rozjímání), bude to dobře strávený čas, přínosný pro náš duchovní růst. Je třeba udělat vše, co můžeme, abychom byli v Boží přítomnosti. Jsem tváří v tvář Bohu. Přítomnost Boží je důležitější než jakákoli jiná myšlenka. Uvědomte si i nyní: jsme v přítomnosti Boží. Tím se všechno mění! A také jindy: ať už něco vaříš v kuchyni, nebo něco děláš sám ve svém pokoji, tímto se vše mění. Protože v přítomnosti Boží nebudeš dělat věci, které se nesmí, které se Bohu nelíbí. Jeho přítomnost tě vede k tomu, abys dělal to, co je dobré.
Čili přítomnost Boží je velmi důležitá. Je důležitější než jakákoli jiná myšlenka nebo i originální nápad, který můžeme mít. My lidé dnešní doby často hledáme něco originálního. Mnohdy čekáme, co neobvyklého nám řekne tenhle kazatel, tento exercitátor. Ne, já teď pro vás nemám nic takového. Ale pobízím vás: Vstupte do přítomnosti Boží! – A uvidíte, jak „originální“ je právě toto.
Při každém rozjímání si musíme být vědomi, jak důležitý je náš hluboký vztah k Bohu a kontakt s ním, s Otcem plným lásky, slitovným a milosrdným. On nás všechny přemohl svou láskou.1 Bez tohoto vztahu s Bohem se totiž všechno ostatní stává zbytečným, neužitečným. A ani cílem duchovních cvičení není obrátit svůj zrak k sobě samým, to je veliký omyl. Bylo by velkou chybou, kdybychom chtěli exercicie zaměřit jen na sebe. Kdybychom velmi pečlivě analyzovali své úspěchy nebo své chyby, to, po čem toužíme, nebo čeho se bojíme, své schopnosti nebo své slabé stránky…
Ani není cílem exercicií rozjímat o velkých otázkách lidské existence. Nejsme filozofové. Takže nám tu teď nejde ani o to přemýšlet o životě a smrti, o hmotných a duchovních bohatstvích, prohloubit všechny tyto pravdy. Ano, i toto všechno je užitečné a nechceme tím pohrdat. Ale není to hlavní cíl duchovních cvičení. Kdybychom se věnovali tomuto, bude se nám přehřívat mysl, ale naše duše zůstanou chladné.
Cílem exercicií je, abychom vyšli ze sebe samých, ze svého egoismu. Jsme totiž „pohané, kteří se klanějí sami sobě“. A cílem exercicií je vstoupit do přítomnosti Boží a znovu navázat co nejhlubší možný kontakt s ním. Bůh je přítomný v mém životě a miluje mne. To je to nejdůležitější. Cílem exercicií tedy je: najít Pána. On nás sem shromáždil proto, aby se námi nechal najít. Svatý Benedikt napsal, že když má být přijat novic, je třeba „bedlivě zkoumat, zda opravdu hledá Boha“.2 A o to jde teď nám, proto jsme tu v exerciciích. Kdežto jestli hledáš sebe, asi se nenajdeš. Jestli hledáš jen řešení svých životních problémů, taky to nenajdeš. Protože Bůh touží, abys to našel v něm. A pak – když budeš naplněn jeho přítomností – všechno ostatní budeš schopen žít jiným způsobem. Tedy chceme hledat Boha, setkat se s Bohem, prohloubit svůj vztah s ním, nechat se jím přitáhnout a nechat se proměnit jeho láskou.
Takže: nechte se svést Bohem. Dovol, aby se i tvá duše zamilovala. Maria se zaměřila na Boha a učí tomu i nás. Maria vyjadřuje údiv, naplňující její duši, když kontempluje ve svém nitru nevyslovitelnou Boží velikost. A tento údiv vyjadřuje slovy: „Má duše velebí Hospodina.“ Maria nám tím říká, že je nezbytné kontemplovat velikost Pána. Ale jak ji mohu kontemplovat? V lásce, kterou mi Bůh ukazuje. Pouze pokud si uvědomuji, kolik lásky mi Bůh projevuje, mohu velebit jeho jméno. Když vidíš málo lásky, málo ho velebíš. Vlastně ani nemáš, co bys mu řekl. Budeš pak mluvit hodně o sobě, ale jen málo o něm. Musíme tedy Boží velikost kontemplovat na lásce, kterou nám on zjevuje, abychom uznali lásku, kterou od něj přijímáme, a ve svém nitru za ni opravdu děkovali. Bůh Tě miluje! Právě tebe!
Já mnohdy nejsem s to milovat sám sebe – a Bůh mne miluje! Stvořil mne! Kvůli mně poslal svého Syna! Učinil mi veliké věci, protože já jsem opravdu prach a on mne učinil tělem. Bůh je veliký, je veliký vůči mně, proto má duše velebí Pána.
Velebení Pána ať se rodí v duši za všech okolností. Měla by to být vždy naše první reakce. Vzpomeňte na Terezku. Když chrlila krev, chválila Pána a velebila ho. Ano, Pane, už jsi tu, přijď ke mně!3 Kdežto my si přejme, aby se nám hlavně nic špatného nestalo… Protože nejsme v přítomnosti Boží.
Velebit Pána je také znamením vděčnosti za jeho lásku. Za jeho milosrdnou a mocnou lásku, která nás proměňuje, dává nám spásu a probouzí v nás život. Všimněte si: abychom mohli žít, závisíme na životě. To mluvím o materiální stránce života. Jíme to, co předtím bylo živé. Pouze to můžeme jíst. Kamením se nenasytíme. Jíme to, co předtím bylo živé. To je znamením, že závisíme – naprosto – na Bohu. Co platí o materiálních věcech, to platí i v oblasti duchovní. Jestliže závisíš na vodě, rostlinách a živočiších, abys mohl žít na zemi, tak potřebuješ sytit se Bohem a napájet se Bohem, abys mohl žít v duši. Tedy závisíme na životě – jak v rovině materiální, tak v rovině duchovní.
Velebit Pána. Duchovní cvičení nám mají pomoci, abychom dosáhli tohoto postoje. Tady už není rozdílu mezi tím, kdo je inteligentnější a kdo méně. Někdo může mít méně inteligence, ale může chválit Boha celou svou duší a být Bohu blíž než já s celou mou vzdělaností. Já sloužím mši svatou, a přitom nějaká obyčejná, prostá stařenka je Bohu blíže než já. Protože ona celým svým životem děkuje Bohu a velebí jeho jméno. Velebit znamená hlásat jeho velikost. Magnificat… Magnus latinsky znamená: veliký. Takový je Bůh.
(Pokračování v příštím čísle.)
pokračování
