P. Jerzy Zielinsky O.Carm.
Když je nám obtížné modlit se a chceme se modlitbě naučit, sáhneme nejčastěji po různých více či méně moudrých knížkách. Výsledkem ale často je, že zabloudíme ve složitém výkladu, nebo začneme používat různé podivné metody, které nás ale přesto modlit nenaučí. Zapomínáme totiž na to, že i ty nejmoudřejší a inspirované knihy o modlitbě čerpají svou moudrost ze zdroje veškeré moudrosti – z Ježíšova učení.
Chceme-li se naučit dobré modlitbě, musíme se nejprve poučit v Ježíšově evangeliu, naslouchat tomuto nepřekonatelnému mistru modlitby, u kterého se modlitbě učili všichni velcí světci.
„Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který; vidí, co je skryto, ti odplatí“ (Mt 6,6).
Nemůžeme rozmlouvat s Bohem, když naši mysl ohlušuje pouliční hluk, když je naplněna desítkami rozmluv, záležitostí a dojmů z výkladních skříní obchodů, které míjíme. Hlas, kterým k nám Bůh promlouvá, není podobný žádnému z těch, které k nám denně doléhají. Bůh je Duch a rozmlouvá s námi duchovním způsobem. Když ho chceme zaslechnout, začít s ním rozmlouvat, musíme odejít do ústraní. Musíme najít místo, kde ticho nebude nikým a ničím rušeno. Jenom v tichu můžeme jeho hlas slyšet. Ježíš nám dal příklad. Evangelia často připomínají, že odešel na opuštěné místo, na horu, aby se modlil. Je to přece úplně přirozené. Když k nám přijdou hosté, nezačneme číst noviny nebo sledovat televizi, ale soustředíme svou pozornost na ně a věnujeme se jim.
Tím spíše je třeba, abychom zanechali všech svých všedních záležitostí, když chceme rozmlouvat s Bohem. Člověk ale musí po takové rozmluvě toužit. Musí usilovat o to, aby se ve svém nitru ztišil, aby mohl Boha slyšet. K takové rozmluvě musí hledat příhodný čas a místo.
„Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“ (Mt 6,7–8).
Jakmile poklekneme k modlitbě, hned se z našich úst řinou slova jako potoky. Vypravujeme Pánu Bohu o všech svých záležitostech. Říkáme mu, co všechno potřebujeme. Často chceme být moudřejší než on a přesvědčujeme ho, jak je nutné, aby nám to či ono dal. A máme pro to řadu argumentů. A když takto mluvíme, neuvědomujeme si, že naše modlitba už není rozmluvou s Bohem, že není dialogem mezi dvěma osobami, ale monologem – řečí jedné osoby. Právě před touto chybou nás varuje Ježíš, když se zmiňuje o mnohomluvnosti pohanů. Bůh má také mnoho, co nám chce říci, ale jak to může učinit, když ho nepustíme ke slovu! V naší modlitbě je příliš mnoho slov a velmi málo mlčení. Využíváme svého rozumu, a ne svého srdce. A on, na kterého se obracejí miliardy lidských bytostí nezměrným množstvím slov, chtěl by slyšet, jakou láskou bije naše srdce. On nám nebrání, abychom se k němu obraceli se svými starostmi, ale chtěl by, aby v každé naší modlitbě byl též čas věnovaný jemu, kdy bychom mluvili více srdcem než ústy a učili se mu naslouchat. Musíme si uvědomit, že ještě než poklekneme k modlitbě, Bůh už ví, s čím k němu přicházíme, ví, co potřebujeme. Proto se nesnažme ho přesvědčovat svými slovy. On ví lépe než my, co nám bude sloužit k dobrému.
„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích“ (Mt 7,21).
Můžeme v modlitbě strávit hodiny, a přece bude bez užitku, nepřinese ovoce, nebude-li provázena nápravou našeho života. Ježíš vyžaduje, aby modlitba přinesla užitek. Nemůže sestávat z pouhých slov. Modlitba, která nás nečiní lepšími, může nás připravit o naději na nebeské království a patření na Boží tvář. Modlitba přinese ovoce, je-li provázena plněním Otcovy vůle. A ta zahrnuje především požadavek lásky k bližnímu. Dále musí být provázena poctivým plněním našeho životního úkolu: rodičovských povinností, uložené práce nebo studia. Modlitba má být prosbou za schopnost plnit naše povinnosti.
„Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprv smířit se svým bratrem“ (Mt 5,23–24).
To je ještě jedna velmi důležitá rada. Nemůžeme rozmlouvat s Bohem, máme-li v srdci hněv nebo nenávist k druhému člověku. S ním může rozmlouvat člověk čistého srdce. Ježíš po celý svůj život učil jak odpouštět. Petrovi, který se ho na to tázal, přikázal odpustit 77×, což v chápání Židů znamenalo nekonečné opakování. Bohu nemůžeme přinášet dary znečištěné nenávistí ke komukoliv.
V evangeliích nalezneme mnoho takových a podobných Ježíšových rad týkajících se modlitby. Každý, kdo se chce dobře modlit, nemusí hledat radu v jiných knihách. Celé Ježíšovo evangelium, a tedy i poučení o modlitbě, pochopí i prostý člověk. Ježíš děkoval Otci, že tajemství Království pochopili právě lidé prostí. A aby nikdo nepochyboval o hodnotě jeho rady, řekl:
„A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále“ (Mt 7,24–25).
Z polského časopisu W cieniu Karmelu (č. 2/1995 str. 18–19)
přeložila Růžena Kouřimová.
Citáty z Písma svatého podle ekumenického vydání Bible
(Zvon, Praha 1991).
