Jean Lafrance
Konvertita tedy objevuje svou skutečnou přirozenost, jíž je modlitba, a nově se rodí z rukou Stvořitele. Objevuje své prvotní povolání – být knězem všeho stvoření, kterému chtěl předtím vládnout. Dobře víme, že člověk byl do rajské zahrady postaven, aby ji kultivoval, to jest, aby ze svého života učinil duchovní kult. A právě v bohoslužbě člověk plně nachází své „já“. Někteří moderní exegeté překládají úryvek Gn 2,5 takto: Hospodin Bůh vzal člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji chránil a uctíval Boha.
Ráj je symbolicky připodobněn k chrámu a člověk k jeho kněžské stráži – člověk je tedy nejprve bohoslužebnou bytostí. Má schopnost činit ze svého života, svých vztahů a své činnosti duchovní obřad. Ty nejobyčejnější každodenní věci vykonává jako eucharistii, nebo lépe řečeno, ve všech věcech uskutečňuje eucharistii. Celá jeho existence je vnímána jako duchovní bohoslužba. Sedlák na svém poli, dělník v továrně, inženýr v laboratoři, ti všichni ve svém lidském životě realizují modlitbu srdce. Neobětují pouze svou činnost, ale samu skutečnost svého bytí (své tělo, jak říká Pavel): Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba (Řím 12,1), opravdová adorace.
I samotné hlásání evangelia je Pavlem považováno za modlitbu a posvátný úkon, protože činí z pohanů duchovní oběť: Přece však jsem vám psal trochu směleji, abych vám některé věci připamatoval, a to pro milost, která mi byla dána od Boha: abych byl služebníkem Krista Ježíše mezi pohany. Kážu proto Boží evangelium, jako bych konal posvátný úkon, aby se tak pohané stali milou obětí, posvěcenou od Ducha Svatého (Řím 15,15–16).
Takové bylo první povolání člověka a takové je povolání člověka znovu stvořeného mocí vzkříšení – je to člověk modlitby, především bohoslužebný tvor. Je to člověk svatyně, který lidem a věcem okolo vtiskuje pečeť modlitby. A slovo svatyně má široký význam, protože od vtělení přebývá Bůh v celém světě, v dějinách lidstva i v srdci člověka. Mám rád tato slova Silvána z Athosu: „Samozřejmě, máme kostely, ve kterých se můžeme modlit, máme liturgické knihy; ale ať tě nikdy neopouští tvá vnitřní modlitba. V kostelech slavíme bohoslužbu a v té přebývá Duch Svatý. Ale ať se i tvá duše stane Božím chrámem – pro toho, kdo se bez ustání modlí, se celý svět stává chrámem.“
Jsme tedy zváni stát se chrámem a udělat ze svého každodenního života bohoslužbu. Taková přítomnost modlitby posvěcuje všechna místa na světě a přispívá k pravému pokoji. V Božím vesmíru, který je velikým chrámem, je člověk knězem života a ze všeho lidského činí oběť a modlitbu, ať už je dělník nebo vědec.
Privilegiem našich prvních rodičů mělo být: bez těžkostí se modlit a navzájem se milovat. V některých chvílích nám jde modlitba snadno, tehdy nabírá život jiných barev. Naopak když nás sužuje hřích a utrpení, je to s modlitbou horší a jsme nešťastní. Jeden ztrápený mladý člověk mi kdysi řekl: „Modlete se, prosím, protože vy můžete!“ Jsou dny, kdy bychom se chtěli modlit, ale nedokážeme to. Dokud se však modlit dokážeme, nic není ztraceno, protože naděje proměňuje všechny situace.
Naši první rodiče byli povoláni být kněžími světa, tedy modlit se s lehkostí, protože se těšili důvěrnému vztahu s Hospodinem a rozmlouvali s ním za večerního vánku. Nám to s takovou lehkostí nejde, což není normální. Člověk, který absolvoval modlitební duchovní obnovu nebo strávil týden v Lurdech, vám řekne: „Modlil jsem se bez přestání!“ Pokud je to možné po dobu jednoho týdne, proč by to nemohlo být možné stále? Měli bychom mít možnost obětovat Bohu svou pravou, hlubokou podstatu, tedy učinit ze svého života neustálou modlitbu.
Skrze hřích chtěl člověk vládnout světu, být jeho pánem a podmanit si ho. Právě proto potřebuje svět lidi, kteří budou jeho kněžími, jinak dojde k rozpadu člověka i vesmíru (atomová bomba je hmatatelným důkazem duchovního úpadku člověka).
„Duch tedy učí mnicha, aby miloval Boha a celý svět. Možná mi namítneš, že dnes už neexistují mniši, kteří by se modlili za všechen lid, ale já ti říkám, že pokud v tomto světě nebudou modlící se lidé, přijdou velká neštěstí a zkáza lidstva.“
To je povoláním i všech těch mužů a žen, kteří prožívají „vnitřní“ mnišství uprostřed tohoto světa, v poušti velkých městských sídlišť. Jejich posláním je přivést celý vesmír k adoraci, jež neustále prýští z jejich srdce.
Naprostým opakem adorování jsou vášně. Člověk v sobě totiž má velký adorační potenciál, a pokud ho neobrátí k Bohu, bude adorovat sám sebe a uctívat modly – lidstvo nebo nějakého člověka, umění, politiku, rasu, národ… cokoli. Pokud se nemodlí k Bohu, bude se modlit sám k sobě. Existují tisíce nejrůznějších model. Vášeň je součástí lidské přirozenosti, je to instinktivní puzení, jehož posledním cílem je probuzení touhy uctívat Boha. Jestliže opustí toto směřování a upne se výlučně na omezenou, nedokonalou bytost či věc, nic věčného, absolutního nenajde.
Skoro bychom mohli říci, že jde o definici satana – o scestnou adoraci, která se ztrácí v prázdnotě. Člověk žízní po Bohu, ale protože tato žízeň není nikdy uhašena, může být oklamán anděly temna přestrojenými za anděly světla a investovat svůj adorační potenciál do prázdna: „Peklo možná není nic jiného než konfrontace žízně a prázdnoty. Člověk pije svou vlastní prázdnotu a stále více žízní.“
Někdy paradoxně dopřáváme této prázdnotě příliš mnoho pozornosti. Pak se síť idolů, magie a vášní stává tím, co Nový zákon nazývá světem, jenž není stvořen Bohem, ale označuje ho jako tento svět, který zakrývá Boha a jeho stvoření a halí celou zemi do temnoty a smrti.
V květnu 1968 se na zdech Sorbonny objevilo následující graffiti: „Když prst ukazuje na Měsíc, jen hlupák se dívá na prst.“
(Vybráno z knihy: Jean Lafrance, Modlitba srdce, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v Praze v roce 2017, str. 41–45.)
