Jan Poříz, OCD
Název letošního dne spirituality1 byl zvolen: Jan od Kříže, psycholog, mystik, teolog. Mým původním záměrem tedy bylo představit Janovu postavu a nauku z těchto tří úhlů pohledu. U „Jana básníka“ se to zřejmě podaří jenom částečně. Nepodařilo se mi nalézt osobu, která by byla v této oblasti opravdu kompetentní a zároveň měla čas připravit pro den spirituality prezentaci na toto téma. Rozhodl jsem se proto nejprve pokusit se o to sám, jak se ale blížil čas, uvědomoval jsem si, že to přesahuje mé časové možnosti. A proto nakonec předkládám téma, ve kterém se cítím jistější a které jsem – velmi prostým způsobem (v několika hodinách) – zpracovat stihnul. Tímto tématem jsou symboly v Janově díle, což podle mého přesvědčení s poezií do hloubky souvisí.
Janův básnický talent a genius se totiž projevuje rovněž ve schopnosti vytvářet symboly, kterým je, stejně jako básním, možné rozumět mnoha různými způsoby, takže jejich obsah není omezen [Janovým] následujícím filosoficko-teologickým výkladem. Je možné o nich rozjímat na základě vlastní zkušenosti, kterou evokují, a na přímý popud jejich autora i jinak, než on sám.
(Těmito slovy volně odkazuji na to, co Jan píše ve své předmluvě ke spisu Duchovní píseň, body 1 a 2, kde se mimo jiné říká: „Výroky lásky je lépe objasňovat v jejich šíři, aby z nich každý měl prospěch po svém způsobu a bohatství ducha, než je zkracovat na jediný smysl, který se nepřizpůsobí každé chuti. A tak, třebaže se nějak objasňují, není důvod se na toto objasnění vázat.“2)
Například obraz „temné noci“ je v současné době hojně používán v duchovní literatuře, silně ovlivněné psychologií, a to částečně jinak, než jak jej vykládá sám Jan ve svém komentáři. (Tomuto tématu se ovšem nyní nemůžeme věnovat podrobně.)
Když jsem vymyslel téma: Hlavní symboly, ještě jsem nepřemýšlel o tom, které jsou vlastně hlavní – dalo by se o tom polemizovat. Když jsem o tom začal uvažovat, přišlo mi na mysl jedno umělecké dílo, o jehož kvalitě by jistě mnozí měli pochybnost, totiž retabulum (oltářní obraz) v kostele v Segovii, které bylo vytvořené k příležitosti návštěvy papeže svatého Jana Pavla II. na tomto místě (viz obr. 1). Ta se uskutečnila v listopadu 1982. Na retabulu vidíme znázorněny čtyři symboly – horu, noc, plamen a pramen. Na samotném oltáři rozpoznávám pak ještě symbol holubice, nesoucí olivovou ratolest. Jistě v těchto symbolech rozpoznáváte Janova díla…
Rozhodl jsem se nechat stranou symbol pramene a pokusím se komentovat ostatní čtyři symboly, které jsou jakýmisi nosnými pilíři čtyř velkých Janových komentářů (u hory, noci a plamene je to zřejmé, u holubice snad trochu méně).
Hora Karmel
Segovijským obrazem se jistě můžeme inspirovat, nicméně ne úplně. Představuje totiž velmi strmou horu, s úzkým, špičatým vrcholem, na němž prakticky není možné stanout, natož tam delší čas přebývat.
Hora Karmel podle nákresu samotného světce (obr. 2) má naopak podobu spíše – mohli bychom říci – náhorní plošiny, na které je spousta prostoru. Jedná se totiž o místo, kam jsou pozváni mnozí, o místo plnosti života a svobody, kam jsou přeci povolány všechny Boží děti. Stačí vzpomenout na několik míst z Janova evangelia. Např. v Jan 8,31–32 čteme o povolání ke svobodě, ke které nás přivádí Ježíšovo slovo: Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“.3 A v Jan 10,10: Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v plnosti.
Zdá se, že právě na tuto plnost života a svobody ukazuje vše, co je napsáno na vrcholu hory, vše, k čemu Jan od Kříže zve. „Pokoj, radost, veselí, rozkoš, moudrost, zbožnost, láska, pevnost, spravedlnost“, čteme ve vnějším okruhu. „Nic mě neoslavuje, nic mě netrápí“, čteme mírně uvnitř. Zde již totiž není třeba oslavovat sebe sama, protože ten, kdo je na hoře, si je dobře vědom, že zde „přebývá jen čest a sláva Boží“ (nápis v centru), na které má podíl. „Nic mě neutlačuje“, mohli bychom přidat, jakožto parafrázi nápisu zcela nahoře, který zní: „Tudy už nevede cesta, protože pro spravedlivého není zákona, on sám je sobě zákonem“.
Důležitý je také pohled, z nějž je hora nakreslena. Není malována z úpatí, ze kterého by člověk viděl především (popřípadě výlučně) výstup, který má před sebou. Jak cesta, tak cíl, jsou nahlíženy svrchu, jakoby z Božího pohledu, který je schopen zachytit správně proporce celého putování. Je to pohled, který byl Janovi vlastní, vzpomeňme např. na obrázek Ukřižovaného (obr. 3), který Jan nakreslil.4 Teprve při pohledu shora (na základě sjednocení nebo víry) je možné hodnotit pozitivně reality jako temnou noc a putování po stezce, kde se dlouhou dobu nenachází nic nebo [jen] kříž.
Tuto perspektivu svatý Jan velmi výstižně popisuje v předmluvě ke spisu Temná noc: „Je třeba si uvědomit, že duše zpívá písně (tj. báseň V té temné noci zastřené) již ve stavu dokonalosti, kterým je sjednocení s Bohem v lásce (tj. vrchol hory). Prošla již úzkostnými strastmi a tísněmi při cvičeních ducha na úzké cestě k věčnému životu, jak říká náš Spasitel v evangeliu,5 (tj. na stezce všeho a ničeho), na cestě, kterou se obvykle ubírá, aby dosáhla vznešeného a šťastného sjednocení s Bohem. A ta cesta je tak úzká a je tak málo těch, kteří po ní vcházejí, jak také říká sám Pán,6 (nikoli proto, že by nebyli pozváni) že je pro duši velkým štěstím a dobrodružstvím procházet jí k šťastné dokonalosti lásky, jak o tom sama zpívá v první písni, když tu úzkou cestu nazývá výstižně temnou nocí, což bude dále objasněno“.7
Tímto bych zakončil pojednání o hůrce dokonalosti (hoře Karmel), konstatováním, že tato „grafická báseň“, jak ji nazývá otec Norbert Žuška8 je klasickým příkladem toho, jak básnické vyjádření svým obsahem přesahuje vyjádření teologické. Když čteme Janovo dílo Výstup na horu Karmel, máme dojem, že důležité jsou pouze cesty a stezka dokonalosti, protože to je jeho tématem. Když rozjímáme o symbolu, zjišťujeme, že jeho obsah je nekonečně bohatší.
Symbol noci
Asi máte dojem, že jsem hůrku useknul a popsal jen vrchní polovinu. Vzápětí se to ale pokusím napravit. Už jsme slyšeli, že onu „úzkou stezku“ nazývá Jan v předmluvě ke spisu Temná noc: „temnou nocí“. Proto o ní pojednáme v rámci tohoto symbolu.
Většina z vás ví, že Jan od Kříže zná několik nocí a rozděluje tyto noci podle různých aspektů, které v nich vystupují do popředí. Základní příčinou „noci“ ve všech jejích fázích však zůstává situace člověka na této zemi, který je povolán nechat se ve všech svých rozhodnutích, činech a myšlenkách vést vírou, tedy jistotou, která zůstává skrytá. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme, říká list Židům (11,1). To ovšem mnohdy znamená kráčet jakoby potmě.
Víra nás rovněž učí, že když chceme dospět k Bohu, musíme upozadit (klást až na druhé místo) všechno, i sebe sama. Proto nás Jan od Kříže vybízí, abychom si vzali příklad z jinocha Tobiáše, jehož příběh alegoricky vykládá. Bůh Tobiášovi poručil, „aby spálil na ohni srdce ryby, což značí srdce, jež si libovalo ve věcech světa a lnulo k nim, které, aby mohlo vykročit za Bohem, má se spálit a očistit od všeho stvořeného ohněm lásky k Bohu“ (1V 2,2). Tuto snahu můžeme vnímat jako asketické úsilí, které je perspektivou Výstupu na horu Karmel (aktivní noc) a které nás uvádí na stezku vedoucí přímo k vrcholu, kde se na jednu stranu nenachází nic, na druhou stranu je zde již skrytě přítomné všechno, protože poutník kráčí ve víře, znamenající již společenství s Bohem. „Když duše projde první nocí, kterou je zbavení všech smyslových předmětů, vstoupí pak do druhé noci a zůstane sama ve víře“ (1V 2,3).
Bylo by ovšem chybou se domnívat, že člověk je schopen sám ze sebe odložit všechno a putovat veden pouhou vírou. Jan od Kříže je přesvědčen, že člověku se díky horlivosti a silné citové náklonnosti často podaří alespoň zásadně překonat připoutanost k vnějším věcem. Nedaří se mu však překonat a zapřít „sebe sama“ a bývá nezdravě fixován na smyslově prožívané duchovní útěchy a na vlastní duchovní „úspěchy“. V nákresu hůrky Jan v této souvislosti hovoří o cestě ducha nedokonalosti nebe, ve spise Temná noc píše o sedmi hlavních duchovních neřestech začátečníků.
Z nich a z vlastní neschopnosti je překonat, pramení potřeba další, pasivní noci. Od těchto nedokonalostí se duše nemůže zcela očistit, dokud ji Bůh neuvede do pasivního očišťování temné noci… Do té doby ať se snaží o zdokonalování, ať si zaslouží, aby ji Bůh ponořil do oné božské lázně, kde se uzdraví ze všeho, co se jí nepodařilo, když se léčila sama. Neboť ať se duše namáhá sebevíc, nemůže se sama aktivně očistit natolik, aby byla i jen z menší části připravena pro sjednocení s Bohem v dokonalé lásce (1N 3,3).
Shrňme řečené. Noc je symbol, který odkazuje na ztrátu, jež se v průběhu času stává ziskem. Člověk, který do ní vstupuje, nebo je do ní uváděn, vždy ztrácí část spektra svého vnímání (ne že by o ně fakticky přišel, ale již není schopen být jím naplněn) a zároveň se setkává s novým, dosud neznámým světlem. Jan od Kříže miloval noc: byla prostředím ticha a nedostatkem vnějších podnětů, které mu však umožňovalo naslouchat Božímu hlasu. Nejdůležitější zlom v jeho duchovním životě zřejmě nastal v toledském vězení, kde byl ponořen do nejhlubší tmy a samoty, ve které k němu promluvil Bůh. Nakonec i mystická noc, která se vlamuje do duše často bez ohledu na aktuální vnější podmínky, je světlem tak mocným, že v člověku působí temnotu.
Symbol holubice
Zatímco symboly hory a noci jsou opravdu centrální v prvních dvou spisech (alespoň podle tradičního řazení) Jana od Kříže, u symbolu holubice tomu tak není, alespoň na první pohled. Báseň je nadepsána „Písně mezi duší a Snoubencem“, přičemž „duše“ tedy lidská osoba, nabývá v jejím průběhu různých podob. Dvě vystupují do popředí: jednak zamilovaná žena, která se postupně stává snoubenkou a manželkou, dychtící po lásce svého Milého, postupně Snoubence a Manžela, a právě podoba holubice. Obojí jsou tedy v podstatě synonyma.
Důvody, proč Jan o snoubence hovoří také jako o holubici, jsou, podle mého názoru, tři. O prvních dvou píše Jan ve spise Duchovní píseň (DPB 34,3): „Nazývá ji holubičkou, protože tak ji (Snoubenec) nazývá v Písních (rozuměj: ve Velepísni), aby označil její prostotu a mírnost stavu a láskyplnou kontemplaci. Protože holubice je nejen prostá a mírná, bez žluči, nýbrž má i jasné a láskyplné oči; a proto, aby v ní Snoubenec označil tuto vlastnost láskyplné kontemplace, s jakou hledí na Boha, řekl tam také, že má oči holubice“ (Pís 4,1).
Tedy biblická inspirace a čistota snoubenky, jsou prvními dvěma důvody. Můžeme doplnit ještě třetí vlastnost, již skrytě přítomnou v poukazu na hrdliččinu kontemplaci. Její láska k Bohu jí přivádí k ustavičnému povznášení a vystupování nad sebe samu, tedy k letu holubici vlastnímu.
Toto vzlétání však má dvě fáze. V době, kdy je Snoubencovou láskou pouze zraněna a ještě nedošlo k plnému milostnému setkání, je její let neklidný, roztěkaný, spojený s namáhavým a mnohdy úzkostným hledáním. Tato situace se mění teprve v momentu, kdy ji Snoubenec konečně zavolá a nechá spočinout v sobě. K vyjádření této skutečnosti používá Jan od Kříže jiný biblický obraz holubice, totiž holubice z Noemovy archy. „Tak jako holubice odlétala a přilétala do archy“, říká, „protože nenacházela místo, kde by spočinula její noha mezi vodami potopy, dokud se jednou nevrátila s olivovou ratolestí v zobáku, což bylo známkou Božího milosrdenství, že opadly vody, jimiž byla zaplavena země (Gn 8,8–11), i tato duše, která vyšla z archy Boží všemohoucnosti… bloudila vodami potopy hříchů a nedokonalostí a nenacházela, kde by uspokojila svou žádost, vylétala ovzduším dychtivé lásky a vracela se do archy hrudi svého Stvořitele, aniž by se usebrala v něm; až jednou, když Bůh nechal opadnout zmíněné vody všech nedokonalostí na zemi její duše, vrátila se s olivovou ratolestí, kterou je vítězství, jehož dosáhla nade všemi věcmi díky přívětivosti a milosrdenství Božímu, k tomuto šťastnému a plnému usebrání hrudi jejího Milovaného“ (DPB 34,4).
Toto neklidné vzlétání a spočinutí na hrudi Milovaného je tematicky příbuzné s neklidnou a úzkostnou nocí hledání její lásky, popisované v 1–4 sloce básně Za jedné noci temné, kde duše vychází „con ansias en amores inflamada“, „s úzkostnou touhou, v lásce roznícena“ a s pokojnou nocí milostného setkání, kdy Milovaný zůstává spát na snoubenčiných „rozkvetlých prsou, která zcela jen pro něho zachovala“ (citace – viz sloka 5–8).
V Duchovní písni v této souvislosti Jan hovoří o „jasné noci, s plamenem, který dovršuje a nepůsobí bolest“ – „en la noche serena, con llama que consume y no da pena“ (sloka 39). Básně Jana od Kříže obsahují erotické symboly, ovšem použité nesmírně jemně a čistě – llama que consume: plamen, který dovršuje manželské spojení.
Symbol plamene
Již se dostáváme k poslednímu ze symbolů, o kterých jsme se chtěli zmínit, totiž k symbolu plamene. Jednota tématu posledních slok Duchovní písně a celé básně Živý plamen lásky vyjde ještě lépe najevo, když uvážíme vznik básně Živý plamen lásky. Jedná se o jedinou Janovu báseň, věnovanou přímo jediné osobě, konkrétně granadské vdově Anně de Peňalosa. Pravděpodobně totiž ona jej žádala o vysvětlení již zmíněného verše „con llama que consume y no da pena“ – „s plamenem, který dovršuje a nepůsobí bolest“. Jan na tuto žádost reagoval sepsáním nové básně a později i komentářem k ní.9
Symbol plamene se ve zmíněné básni přímo vyskytuje pouze jednou, hned na začátku, báseň je však monotematická více, než všechny ostatní. Zatímco v dílech Duchovní píseň a Temná noc se setkáváme se střídáním časů a období: neklid – hledání a radost – setkání, báseň Živý plamen lásky je od začátku do konce vyjádřením nesmírného blaha, které zakouší ten, kdo dospěl ke sjednocení. Zbývá už jen jemný závoj, který tento stav odlišuje od věčného života. „Ó jemný dotyku, který ví, co je věčný život“, volá básník ve 2. sloce.
Monotematičnost básně je navíc zvýrazněna motivem ohně, který se v 1. až 3. sloce objevuje v jiné podobě: v první je to již zmiňovaný oheň – plamen; ve druhé „cauterio“, což je do češtiny překládáno jako „žeh“, ve skutečnosti vypalovací (tedy rozžhavené) želízko; ve třetí „ohnivé lampy“.
Oheň a plamen jsou tedy tímtéž ohněm a plamenem, se kterým se setkáváme již během nočního putování. Již ve 3. sloce básně Temná noc, tedy ještě v průběhu úzkostného a toužebného putování, se setkáváme se „světlem, které plane v srdci“ („sin otra luz y guía sino la que en el corazón ardía“ – „bez jiného světla a vůdce, leč s tím, které v srdci plálo“). Zatímco ale během noci tento plamen spaloval – očišťoval, případně osvěcoval (jak je tomu ve zmíněné 3. sloce), nyní ve stavu sjednocení spíše dává okoušet jakousi předchuť nebe. „Duše již cítí, jak je celá roznícená v božském sjednocení a její patro je celé zaplaveno slávou a láskou a až v hloubi své podstaty přetéká celými řekami slávy, oplývá rozkošemi (srov. Pís 8,5), takže pociťuje, že z jejího nitra vyvěrají řeky živé vody, jak to řekl Boží Syn o podobných duších (Jan 7,38). Zdá se, že když už je tak silně přetvořena v Boha a Bůh ji tak vznešeně vlastní a ona je tak zahrnuta bohatstvím jeho darů a ctností, že už je blízko blaženosti a že ji od ní dělí jen lehký závoj“ (ŽP 1,1).
Snad můžeme pro ještě lepší pochopení celého procesu postupného očištění a osvícení, jenž končí schopností stát uprostřed ohně, „který už není bolestivý“, zakončit celé pojednání známým příměrem Jana od Kříže (jehož ovšem Jan není autorem) o dřevu a ohni: „Toto očišťující a láskyplné poznání, neboli božské Světlo, jak zde říkáme, duši při jejím očišťování a přípravě na dokonalé sjednocení s Ním strhává stejným způsobem, jako oheň strhává dřevo při jeho přetváření v sebe sama. Neboť skutečný oheň, když je přiložen ke dřevu, první, co dělá, je, že je začne vysoušet, ven vyvrhuje vlhkost a v slzách nechává skrápávat vodu, kterou v sobě dřevo má (bolest očišťování); potom je postupně mění v černé, temné a ošklivé a také páchnoucí a pomalu, trochu po troše ho nechává vyprahnout, pomalu z něj vytahuje a odvrhuje pryč všechny ošklivé a temné přídavky, které má, a které jsou ohni protikladné; a konečně, když je zvnějšku začíná měnit v plamen a vznítí je, přemění je v sebe a učiní tak krásným, jako je oheň sám. Na tomto konci už není ze strany dřeva žádná trýzeň, ani vlastní činnost, kromě tíže a částí hutnějších než oheň, (protože vlastnosti ohně) i jeho činnost má samo v sobě; vždyť je vyprahlé a vyprahlé je vznícené; je jasné a osvěcuje; je lehké mnohem víc než dřív, opracovávané ohněm ve všech těchto vlastnostech i účincích“ (2N 10,1).10
