Wilfrid Stinissen OCD
(Podle švédského časopisu Karmel, srpen 1996)
Liturgie pozemská i nebeská
Mnoho nás trpí pocitem, že život je tak nepatrný, tak omezený, tak útržkovitý. Toužíme po šíři, prostoru, po velkých perspektivách. Bolí nás poznání, že život je jaksi rozdroben, že nezřídka uvázneme v malichernostech, zatímco skutečnost – kterou jen tušíme – je nekonečná. Vlastně máme všichni trochu společného s Terezií z Lisieux a poznáváme se v jejích slovech: „Je choisis tout“ (Vybírám si všechno). Chceme mít všechno, celek. Tato všezahrnující perspektiva, o které se v naší době tolik mluví, je v podstatě perspektivou pra-lidskou. To věděla již stará filozofie, když prohlašovala, že lidský intelekt je otevřen bytí v jeho celistvosti. Lidský rozum se nemůže spokojit jen s tím či oním; dojde klidu, jen když porozumí celku.
Díky hromadným sdělovacím prostředkům a jejich zpravodajství se naše obzory nevídaně rozšířily: místo ve své malé vesničce teď žijeme ve velkém světě a zprávy o dění na opačné straně zeměkoule k nám často dospějí rychleji než informace o tom, co se přihodilo v našem sousedství. Přesto však nejsme spokojeni. Většina z nás tuší, že toto není celek, že za tím, co vidíme svýma očima, existuje skutečnost neviditelná a že tato neviditelná skutečnost je možná zajímavější, skutečnější než ta, kterou můžeme obsáhnout svými smysly. Všechna náboženství jsou v tomto zřejmě zajedno.
Hinduismus hovoří o „mája“ (toto slovo pochází ze sanskrtu a znamená čáry, šalbu, iluzi): brahmánská filozofie pokládá svět za klam. Křesťané se s tímto názorem nesrovnávají a hájí charakter skutečnosti světa. Hinduismus ovšem netvrdí, že svět není skutečný, nýbrž – zrovna jako křesťanství – poukazuje na to, že svět, jak jej vidíme svýma očima, je pouze malou částí skutečnosti. Tím, že věříme, že tato malá část je celkem – nebo aspoň žijeme, jako by tomu tak bylo – jsme se vzdálili od pravdy. Svět je iluzí nikoli proto, že není skutečný, nýbrž proto, že to, co z něj vnímáme, v nás vzbuzuje domnění, že toto je celá skutečnost.
Viditelná konkrétní skutečnost sama o sobě není překážkou ani závojem, zakrývajícím neviditelné. Pro toho, kdo žije v hloubi svého nitra, se viditelné stane zjevením neviditelného a mostem k němu. Čím je vztah člověka k stvoření čistší, tím je pro něj stvoření „průhlednější“. Jan od Kříže vyjadřuje tuto důležitou skutečnost slovy: „Člověku, který nedovede ovládnout radost smyslů, nikdy nebude dopřáno ochutnat povznesenou a neustávající radost v Bohu skrze jím stvořené bytosti a ostatní dílo … avšak člověk, který již má čisté srdce, najde ve všech věcech poznání Boha radostného, líbezného, cudného, čistého a duchovního, veselého a milujícího“ (Výstup III, 26).
Příčina zájmu tolika lidí v naší současnosti o hinduismus či buddhismus spočívá v tom, že obě tato náboženství mají vyvinutý cit pro neviditelnou skutečnost, ležící za tím či mimo to, co je viditelné. Tento cit nám však poskytuje i křesťanství, aspoň tehdy, když v něm žijeme zplna. A v křesťanství má tato neviditelná skutečnost navíc konkrétní obsah. Nejde o nějakou skutečnost beztvarou, mlhavou, nýbrž „má tvář“, či lépe řečeno mnoho tváří, k nimž každý jedinec má svůj osobní vztah.
Všechno toto se zcela zřetelně projevuje v denní modlitbě církve. Když se ji modlíme nebo ji zpíváme ve svém pokojíku či společně s několika jinými věřícími, nečiníme tak jako izolovaní jedinci, nýbrž ve společenství s celosvětovou církví. Vlastně i slovo „celosvětový“ je příliš omezené. Denní modlitbu církve se modlíme s celou církví, i s církví nebeskou. „Chvalozpěv, který se na věky zpívá Bohu v nebi a který přinesl na tento svět velekněz Ježíš Kristus, se v podivuhodném bohatství různých forem věrně uskutečňuje v církvi již po tolik staletí,“ těmito slovy začíná Pavel VI. konstituci Laudis canticum. A ve Všeobecných pokynech k denní modlitbě církve čteme: „Když církev svou denní modlitbou vzdává Bohu chválu, přidružuje se svým zpěvem k onomu chvalozpěvu, který po všechny věky zaznívá v nebeských příbytcích, a zároveň předem okouší onu nebeskou slávu, která ustavičně zaznívá před trůnem Božím a Beránkovým, jak o tom píše Jan v Apokalypse“ (čl. 16). Zpíváme spolu se všemi anděly a svatými v mnohem větším sboru, než si dovedeme představit. Nebeskou bohoslužbu popisuje apoštol Jan. Vidíme obrovský zástup stojící před trůnem Božím a čtyřiadvacet starců, kteří kladou svou korunu k Božímu trůnu, padají na kolena a klaní se Bohu. Slyšíme zpěv: „… jak volá přečetný zástup – podobalo se to hukotu velkých vod a mocnému dunění hromů: ‚Aleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba a jeho nevěsta se připravila‘“ (Zj 19,6–7).
Kristus se modlí v nás
My nezpíváme však jen se všemi anděly a svatými, nýbrž i spolu s Kristem. To on řídí chvalozpěv, on udává tón: „Pějme Otci chválu!“ Jako bychom slyšeli jeho sytý, nepřekonatelný baryton, jak zpívá cantus firmus, melodii. Přidáme se k jeho zpěvu a spolu s ním a v něm oslavujeme Otce. „Stali jsme se údy Kristova těla, a proto se připojíme k modlitbě, kterou náš Velekněz započal v době svého života na zemi“ (z předmluvy k švédskému vydání Denní modlitby církve). Jako pokřtění jsme rod vyvoleny, královské kněžstvo (1 Petr 2,9). Máme věru právo zpívat spolu se sborem, jsme kompetentní, nemusíme se obávat, že zpíváme falešně. „Pojďte,“ vybízí náš Velekněz všechny, kdo váhají, „pějme společně chválu Hospodinu!“
V biografii o svaté Luitgardě (řeholnici cisterciáckého řádu, která žila v letech 1182–1246, patronce Flander; její socha zdobí i pražský Karlův most – pozn. red.) se vypráví veselá historka v souvislosti s modlitbou hodinek. Luitgarda se cítila sklíčená nad svou neschopností ovládnout při modlitbě svou roztržitost. Tu se jí zjevil Ježíš a tázal se jí, proč je tak zarmoucená. „Cožpak nechápeš,“ řekl jí, „že já vyplňuji všechny mezery a dodávám vše, co chybí?“ Denní modlitba církve je spíše dílo Kristovo než naše. Nemusíme si zoufat, když se ji nedokážeme modlit tak, jak bychom chtěli. Jedna jediná bytost se modlí tuto modlitbu dokonale, a to Ježíš Kristus. Tím, že se zapojujeme do jeho modlitby, stává se i naše modlitba částí jeho dokonalosti.
Kristova láska k nám je tak veliká, tak absolutní, že mu nelze jinak než dovolit nám, abychom byli účastni toho, co vytváří jeho život: velebit a oslavovat Otce a děkovat mu. „Otce, chci,“ praví, „aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já“ (Jan 17,24 ). Ježíš je zcela zaujat chvalořečením svého Otce; chce, abychom byli s ním i v tom. „Všechno mé je i tvé,“ říká nám. To on nás vybízí, abychom se připojili k jeho chvalozpěvu. „Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno!“ (Ž 34,4). „V tomto velikém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka,“ říká liturgická konstituce, „Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci“ (SC 7).
Denní modlitba církve je proto skutečné opus Dei v obojím smyslu slova: jak dílem, jež člověk vytváří pro Boha (genitiv dějového předmětu), tak i dílem, jež Bůh vytváří sám – dílem Božím (genitiv přivlastňovací). Denní modlitba církve je chvalozpěvem, jejž vznáší Syn k Otci. Je součástí božského dialogu mezi Otcem a Synem v Duchu svatém. Modlíme-li se ji, jsme tohoto dialogu účastni. Spolu se Synem říkáme: „Ty jsi můj Otec, můj Bůh a skála mé spásy“ (Ž 89,27).
Denní modlitba církve je také vox Christi ad Patrem: Kristus promlouvá k Otci. Kristus však nikdy není sám. „On je hlavou těla – to je církve“ (Kol 1,18). Hlava však nemůže být bez těla, vinný kmen nemůže být bez větví. Kristus nezpívá svému Otci sólo. „Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění – in medio ecclesiae – budu tě chválit“ (Ž 27,23). Kristus stojí v srdci církve. Nestydí se nazývat nás svými bratry (Žid 2,11). Strhuje nás s sebou k Otci, svou „modlitbou nás uvádí v Otce“. Tím, že se ztotožňujeme s Kristovou modlitbou, začínáme se Ježíši čím dál více podobat. Jeho modlitba se stává naší modlitbou, přejímáme jeho vnitřní rozpoložení, jeho „smýšlení“ (Flp 2,5). Stále více platí, že se už nemodlím já, ale modlí se ve mně Kristus (srov. Gal 2,20).
Chceme-li společně růst, není lepšího způsobu, než se spolu modlit. Tím, že se modlíme spolu s Kristem jeho vlastními slovy, jsme s ním jedno. Denní modlitba církve nám otvírá možnost pojmout Ježíšova slova do svých úst. Ježíš se přece za svého pozemského života modlil žalmy a všechno, co kdy učinil, má rozměr věčnosti. Čteme-li: „Pán mi řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7), víme, že Ježíš chápal tato slova tak, že Otec je vztahoval na něj. My si počínáme právě tak jako on: dáváme Otci adresovat je nám, a tak se stáváme syny v Synu, dětmi v Dítěti. Čtu-li ve žalmu: „… tehdy jsem řekl: ‚Hle, přicházím; ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru‘“ (Ž 40,8–9), mají slova pro mne zcela jinou váhu, slyším-li je vyřknout Krista.
Slova nevyjadřují v první řadě mé vnitřní rozpoložení, nýbrž rozpoložení Kristovo, otvírají mi nedozírné obzory a zvou mě k vstupu do nekonečna, podněcují mou nepatrnou ochotu konat Otcovu vůli k obohacení a rozšíření v Ježíšově dokonalé poslušnosti.
V liturgii – přestože ustavičně vyslovujeme slova – jde spíše o naslouchání než mluvení. Texty, které čteme, jsme nesestavili sami, nýbrž slova jsou nám nabídnuta, jsou nám vkládána do úst. Proto je tak uklidňující pouze sledovat liturgické předpisy, místo abychom improvizovali podle své vlastní vůle. Když liturgie může plynout v předem určené dráze, je naplněna pokojem a tichem.
„Kdo zpívá žalmy v denní modlitbě církve, nezpívá je pouze za svou osobu, ale i jménem celého Kristova těla, ba dokonce jménem samého Krista. Kdo má toto na zřeteli, tomu nevzniknou nesnáze, zpozoruje-li snad při zpěvu, že se city jeho srdce rozcházejí s těmi pocity, které vystihuje žalm; když se totiž střetne jásavý žalm s jeho náladou smutnou a truchlivou nebo naopak. V ryze soukromé modlitbě se tomu sice snadno vyhneme, protože máme možnost vybrat si takový žalm, který se shoduje s naší vlastní náladou, v posvátném oficiu se však přednáší obecně stanovený sled žalmů nikoli soukromě, ale jménem církve, a to i tehdy, když se ho snad někdo modlí sám. Kdo zpívá žalmy jménem církve, vždy nalézá důvod k radosti či zármutku, protože také zde platí apoštolova slova: ‚Radujte se s radujícími, plačte s plačícími‘ (Řím 12,15) ... (Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, čl. 108).
(Ze švédštiny přeložila prof. Dagmar Chvojková)
Obrázek z breviáře (vpravo) zhotovený podle fotografické reprodukce Ježíška z Ittenbachu, nazývaného „Messinský“, protože jej přinesla sestra Marie od Trojice z Karmelu v Paříži na Messinské třídě.
Když se Terezie 7. června 1897 třikrát fotografuje (vlevo), drží v ruce dva obrázky, které shrnují její spiritualitu: svatou Tvář z Toursu a Ježíška Messinského. Oba obrázky bude mít stále před očima na ošetřovně.
předchozí
