Wilfrid Stinissen
Často se modlitba Ježíšova nazývá modlitbou srdce. Vlastně by každá modlitba měla být, nebo alespoň by se měla stát modlitbou srdce. Že to zvláštním způsobem platí o modlitbě Ježíšově, záleží na tom, že v ní srdce zaujímá zvláštní místo. Nejprve je ovšem třeba si všimnout, že se zde nemluví o srdci, jak se mu rozumí v dnešní (poetické) řeči. Ve skutečnosti nemá vůbec co do činění s povrchními city. V tradici východní církve, a také v řeči bible, je srdce jak ve svém fyzickém, tak ve svém duchovním významu nejdůležitějším lidským orgánem. A v srdci se člověk stýká s Bohem. Tam, v hloubi lidského srdce, dřímá Božský život.
V ráji žil člověk ve svém srdci. Byl v harmonii se svým Bohem a mezi jeho duševními schopnostmi rozumovými a citovými vládla dokonalá jednota. Pád do hříchu způsobil, že se něco z lidské přirozenosti zkazilo a rozpadlo. Člověk ztratil svůj střed, takže se teď utápí ve vnějších věcech. Rajská harmonie, která byla člověku dána a pro kterou byl stvořen, je ta tam. Myšlenky, obrazy, touhy a city se vzájemně potírají, takže je nám obtížné obrátit celé své já k Bohu. I když duše ve své hloubce pociťuje bolestnou touhu po Bohu, hemží se na povrchu malé a velké chtíče, které neustále křičí „ne!“. Toto rozpolcení sídlí v mysli (hlavě), kde myšlenky a obrazy „tancují jak sněhové vločky nebo roje komárů v létě“ (Teofan Poustevník, 1815–1894). Pravoslavná antropologie klade velký důraz na toto rozdvojení mezi myslí (hlavou) a srdcem padlého člověka. Hřích tvoří zmatek. Zlomila se jednota a harmonie, která kdysi vládla mezi srdcem, onou mohutností, kterou cítíme a zakoušíme Boha, a hlavou, sídlem rozumového vnímání a chápání vnějšího světa. Integrita, celistvost člověka přece spočívá v harmonickém vztahu mezi těmito dvěma póly a tato harmonie vzniká, když se rozum podřídí srdci.
Proto východní duchovní spisovatelé znovu a znovu zdůrazňují, že je třeba opustit hlavu a ponořit se do srdce. Nejedná se přitom o proces čistě a výlučně duchovní. Slovem „srdce“ se rozumí také tělesný orgán, který má své místo v hrudi „blízko levé prsní bradavky, trochu nad ní“, jak říká Ignác Brjanchaninov (1807–1867).
Tělesné srdce pak je symbolem srdce duchovního. Proto má hledání srdce význam tělesný i duchovní. Naslouchat tlukotu vlastního srdce nám také usnadňuje nalézt svůj duchovní střed.
(Ukázka z připravované knihy Modlitba Ježíšova,
kterou vydá koncem roku Karmelitánské nakladatelství,
přeložil P. Vojtěch Engelhart OSB)
