P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
12. Terezčina inspirace znakem čestné stráže Božského Srdce
Ještě jednou napsala Terezka slovo milosrdenství. Připsala je k obrázku, který pro abbé Belliera namalovala v měsíci květnu nebo červnu roku 1897. Nejedná se v tomto případě tedy o dopis v pravém slova smyslu. Ale i tento text bývá mezi Terezčiny dopisy zařazován (jako DT 266), a to s datem 25. srpna 1897, které je napsáno na rubu obrázku. Pravděpodobně toho dne Terezka tužkou na rubovou stranu obrázku napsala věnování: Poslední vzpomínka duše, která je sestrou Vaší duše – T. od D. J.
Na přední straně lístku je obrázek, na němž vidíme obě ruce kněze, pozvedající hostii. V ní je vyobrazen Ježíšek jako na slámě ležící nahé dítě, pouze s plenou přehozenou přes bedra. Rozpíná náruč směrem k tomu, kdo se na obrázek dívá.1 K tomuto motivu, poukazujícímu na tajemství Vtělení a na tajemství eucharistie, se pak váží slova, která Terezka pod obrázek připsala:
Nemohu se bát Boha, který se pro mne stal tak maličkým… miluji ho!… neboť On je jen láska a milosrdenství!
Otec biskup Gaucher o těchto slovech kdysi řekl: „«Bůh není než láska a milosrdenství.» Toto je skutečná závěť, Terezčin odkaz.“2
Když jsem si prohlížel fotografii tohoto obrázku v knize Terezie a Lisieux,3 s překvapením jsem zjistil, že tato slova nejsou Terezčina vlastní slova, ale Terezka je převzala od někoho jiného a pouze je cituje. Na téže straně zmíněné knihy je totiž také fotografie lístku, který Terezce poslal abbé Belliere o necelé dva roky dříve, v říjnu roku 1895. Na lístku vidíme znak čestné stráže Božského Srdce.
Na přední straně lístku jsou vytištěna slova:
Ať žije † Ježíš
Stůj! Ježíšovo srdce je zde
Ono není než láska a milosrdenství!
Čestná stráž Nejsvětšího Srdce
Na rubu lístku napsal abbé Belliere: Pečeť spojení apoštolské a bratrské lásky v přesvatých Srdcích Ježíšovu a Mariině
Podepsán: M. Barthelémy – Belliere, dítě Marie a Josefa, misionář čekatel4, 24. října 1895
A pod jeho jménem stojí doplněn druhý vlastnoruční podpis: Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, bosá karmelitka.
Několik informací o čestné stráži Božského Srdce
Slova citovaná Terezkou: On není než láska a milosrdenství, bychom našli i na jiných vyobrazeních znaku čestné stráže Božského Srdce (garde d’honnéur du Sacré Coeur). Asi šlo o – mohli bychom říci – heslo, které bylo mezi členy tohoto sdružení velmi oblíbeno a kterým se často povzbuzovali.
Čestná stráž je sdružení věřících, jehož členové si rozdělili den na jednotlivé hodiny a v danou hodinu koná každý z nich „čestnou stráž“ u Ježíšova Srdce. Kdo to nemůže splnit v kostele před svatostánkem, ten v danou hodinu tam, kde může, v duchu prodlévá u Ježíše. Základní myšlenkou je nahradit Kristu chlad a nevděčnost, jichž se mu od lidstva dostává.
Myšlenka na čestnou stráž Božského Srdce nepřímo pochází od svaté Markéty Marie Alacoque.5 Ke skutečnému založení čestné stráže došlo až v roce 1863 v klášteře sester Navštívení v Bourg. Nejprve toto sdružení tvořily pouze řeholnice, ale velmi brzy se spolek rozšířil i mezi kněze a laiky. O tom, jaké úctě a oblibě se tehdy tato spiritualita těšila, svědčí i fakt, že v roce 1872 požádal o to, aby byl zapsán mezi členy spolku, dokonce papež Pius IX.
Znak čestné stráže
Členové čestné stráže Nejsvětějšího Srdce kladou důraz také na veřejné umísťování vyobrazení Ježíšova Srdce. Podle slov Pána Ježíše k Marii Markétě je to bohatým zdrojem požehnání. Symbolem čestné stráže je hodinový ciferník (znázorňující jednotlivé hodiny dne i noci), uprostřed nějž je vyobrazen znak čestné stráže: Ježíšovo Srdce, do nějž proniká kopí.
Toto vyobrazení je vyraženo také na lícové straně medailky členů čestné stráže.6 Na rubové straně je vypodoben Kristus na kříži a u paty kříže první „čestná stráž“: Ježíšova matka Maria, Marie Magdalská a apoštol Jan.
Na znaku čestné stráže je vyobrazeno Ježíšovo Srdce, do nějž proniká kopí. Srdce je ovinuté trnovou korunou a nápisem: „Ať žije Ježíš! Čestná stráž Svatého Srdce. Stůj! Ježíšovo Srdce je se mnou.7 Ono je láska a milosrdenství.“ Členové čestné stráže se snaží, aby medailku nebo odznak nosili při sobě a naplňovali tak slova Písně písní: „Polož si mě na srdce jako pečeť“ (Pís 8,6). (To můžeme hezky vztáhnout i na náš škapulíř Panny Marie Karmelské!)
Historie navázání kontaktu mezi Bellierem a Terezkou
Maurice Belliere se narodil 10. června 1874. Protože jeho matka zemřela osm dní po jeho narození, vychovávala jej teta, paní Barthelémy (a on pak její příjmení předsazoval před své příjmení). V říjnu roku 1894 vstoupil jako seminarista diecéze Bayeux do diecézního semináře v Sommervieu. Když 15. října 1895 napsal dopis na Karmel v Lisieux, představuje se v něm jako seminarista druhého ročníku a žadatel o přijetí do misijního řeholního společenství. Protože měl za měsíc nastoupit do kasáren, aby vykonal vojenskou službu v délce jednoho roku, a protože si byl vědom své psychické křehkosti, napsal karmelitkám do Lisieux dopis, v němž matku převorku prosil o sestru, která by se zvláštním způsobem obětovala za spásu jeho duše (RkC 31v), a on tak s její duchovní pomocí bezpečněji vytrval v povolání kněze a misionáře.
Matka Anežka tento úkol svěřila Terezce. Ta tuto událost, která jí způsobila velikou radost, podrobně popisuje v Rukopise C. A dodává:
Má matko, nejsem s to vylíčit vám své štěstí: nečekané splnění mé touhy vyvolalo v mém srdci radost, kterou nazvu dětskou: musím se totiž vrátit až do svého dětství, abych našla vzpomínku na radosti, které jsou tak živé, že je duše příliš malá na to, aby je mohla pojmout, a od té doby jsem nikdy nezakusila štěstí tohoto druhu. Cítila jsem, že v tomto ohledu je má duše nová: bylo to, jako by se byl někdo poprvé dotkl hudebních strun, které dosud zůstávaly v zapomenutí.8
Terezka sama abbé Bellierovi tehdy nenapsala, to by bylo proti pravidlům, kterými se setry řídily. Odpověděla mu matka Anežka (učinila tak nejpozději 22. října). Ale matka převorka ke svému psaní připojila modlitbu, kterou pro něj Terezka napsala a v níž vyjádřila své myšlenky a city, související s tímto jejím novým úkolem. Abbé Belliere lístek s modlitbou poté, co jej obdržel, podepsal. A ke svému podpisu připojil: „(člen) čestné stráže Božského Srdce“. Takto se podepsal také na závěr dopisu, který poslal do Liseux matce převorce (a Terezce) 23. října 1895. Je tedy patrné, že tehdy své členství v čestné stráži Božského Srdce prožíval horlivě.
Smysl podepsané pečeti
Terezčina modlitba, přiložená k převorčině dopisu, a v ní promlouvající její zbožnost a obětavost velmi abbé Belliera zasáhly. Terezka totiž ve své modlitbě slibuje Bohu, že mu za posvěcení tohoto budoucího kněze s radostí obětuje všechny modlitby a utrpení, kterých je schopna.9 A skutečně tento slib pak horlivě naplňovala.10
Když abbé Belliere dopis a modlitbu dostal, odpověděl obratem 23. října 1895. A ke svému dopisu přiložil lístek se znakem čestné stráže Božského Srdce. Na rub lístku napsal slova: „Pečeť spojení apoštolské a bratrské lásky v přesvatých Srdcích Ježíšově a Mariině,“ a přál si, aby lístek podepsali oba: on i Terezka. V dopise vyjádřil své předsvědčení, že „pečeť Božského Srdce“ ještě víc „upevní naše božské sdružení“ (domnívám se, že i když Belliere použil neobvyklé slovo association – sdružení, má na mysli vztah mezi ním a Terezkou). Citujme z jeho dopisu:11
„Rád bych také řekl své sestře Terezii od Dítěte Ježíše, jak velmi se mne dotkla její láska,12 její oddanost, čerpané z nejčistšího zdroje božské lásky. Pravidla vaší kongregace to (ale) pravděpodobně neumožňují. A proto vás prosím, má matko, abyste byla mou tlumočnicí u mé sestry, jak jste jí již tak úspěšně a šťastně byla. Řekněte jí, milá matko, že jsem s dojetím poděkoval Boží dobrotě, která mi vybrala tuto sestru, aby mi pomáhala pracovat na díle Ježíše Krista. A že jsem s hlubokým pohnutím četl tuto inspirovanou modlitbu, kterou složila a kterou se za mě každý den modlí. A že Vás prosím, abyste jí předala tuto pečeť Božského Srdce, která upevní naše božské sdružení; nechybí nic než její podpis, protože vy, matko, a Bůh jste ji podepsali jako první. Řekněte ještě mé sestře, že můj slib trvá – bude trvat věčně, protože v nebi to bude, pro nás kněze, jedna ustavičná mše; a tak (Terezka) bude mít stále (přednostní) místo v mementu,13 také Vy, matko, a vaše komunita. (…)
V eucharistii jí budu děkovat za ty modlitby a oběti, které konala jako sebezápory v můj prospěch. Ale také se uskuteční její velká touha: budu knězem, apoštolem podle Božího Srdce, cítím to – a spolu zachráníme drahé duše Ježíše Krista. Já nebudu než nástroj, a budete to Vy, má sestro, kdo (je) bude obracet. (…)
S Bohem, má matko, s Bohem, má sestro, a na shledanou vždy ve svatých Srdcích.“
Tedy v odpověď na Terezčinu velikou obětavost jí on v dopise vzkazoval, že na ni bude pamatovat při mších, které jednou – až se stane knězem – bude sloužit, a že jeho apoštolát bude jejím dílem. Je hezké sledovat, jak si Terezka vážila jej a jeho kněžství, a jak si on vážil jejích modliteb a obětí a jim připisoval všechen úspěch své budoucí apoštolské práce. Terezka „pečeť“ podepsala a uschovala si ji. A slova, na ní otištěná, citovala o dva roky později na svém lístku – posledním dárku – Bellierovi.
O Terezčiných slovech podrobněji
Nepodařilo se mi zatím dohledat, kdo je autorem slov: „Ono je jen láska a milosrdenství.“ Všimněme si jich blíže. Jestliže slova „láska a milosrdenství“ nejsou Terezčina vlastní slova, ale jedná se o citaci, pak se naše pozornost zaměří více také na ostatní slova, která Terezka na obrázek napsala.
Nemohu se bát Boha, který se pro mne stal tak maličkým… miluji ho!… neboť On14 je jen láska a milosrdenství! Terezčina vlastní slova jsou v první části tohoto souvětí. Setkáváme se v nich s navzájem protikladnými pojmy: bát se a milovat. A není těžké si vzpomenout, že jsme je v Terezčiných zápiscích a dopisech už nalezli vícekrát. Připomeňme si ta místa.
Vraťme se zpět k dopisu LT 226 otci Roulandovi. Už dříve jsme z něj citovali Terezčina slova o tom, že pro ni pomyšlení na to, že Bůh je spravedlivý, je neoddělitelně spojeno s důvěrou v Boží milosrdenství. O něco dále v tomtéž dopise píše: Toto si, Bratříčku, myslím o Boží spravedlnosti. Má cesta pozůstává z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele.
V dopise LT 258 jsme četli Terezčino vyznání abbé Bellierovi, že podle jejího soudu jeho duše je povolána vystupovat k Bohu ZDVIŽÍ lásky a ne se šplhat po strmých schodech strachu… A když v tomtéž dopise líčila své podobenství o dvou neposlušných dětech, tak nesprávnou reakci toho prvního dítěte vůči tatínkovi popsala slovy: třese se a se strachem od něho utíká. Kdežto jeho bratr se naopak vrhne otci do náručí a řekne, že lituje, že ho zarmoutil, ale že ho přece má rád a na důkaz toho že už bude hodný. Terezka jeho postoj lásky zmiňuje pak ještě jednou, když píše, že chování druhého synka otce chytne za srdce, protože tatínek zná upřímnost a lásku svého dítěte. Zde všude se opakuje protiklad: láska namísto strachu.
A dovolím si ještě malou odbočku. Napadla mne při pohledu na čestnou stráží užívaný tradiční obrázek Srdce Ježíšova, který tolik usiluje zapůsobit na nás anatomickou věrností. Vyvstala mi otázka: Jak se asi na tento obrázek dívá kardiolog, který velmi dobře ví, jak lidské srdce skutečně vypadá? A odpověděl jsem si: pohlíží na něj s laskavou blahosklonností, která na jedné straně oceňuje malířovou snahu a um, ale na druhé straně dobře ví, jak málo věrně tento obrázek lidské srdce znázorňuje. A podobně si v oblasti duchovní kladu otázku: Jak pohlíží Pán Ježíš na to, když se my snažíme představit si jeho Srdce? Copak nezůstává a nezůstane naše rozjímání o jeho Srdci vždy podobně naivní a nedokonalé jako toto „věrné“ výtvarné znázornění srdce člověka? Ano, je tomu tak. Ale nezmiňuji se to proto, abych naše úsilí o porozumění Ježíšovu Srdci zlehčil, vůbec ne. Jen chci, abychom si byli vědomi, že naše poznání nikdy nevystihne propasti lásky a milosrdenství Ježíšova Srdce (LT 247).
Další životní osudy abbé Belliera
Vyplnilo se to, oč prosil a za co se Terezka obětovala? Tento seminarista poté, co si s karmelitkami v Lisieux vyměnil v říjnu 1895 dopisy, o kterých jsme mluvili, nastoupil 12. listopadu 1895 do kasáren v Caen a odmlčel se. Až 21. července 1896 odtud poslal převorce zoufalý dopis s prosbou, aby se na něj Terezka usilovně modlila. V říjnu pak napsal další dopis, že už je v pořádku. Na cestě ke kněžství tedy vytrval.
Na podzim roku 1896 byla ovšem převorkou již matka Marie Gonzága a ta, protože byla nemocná, pověřila Terezku, aby Bellierovi odepsala sama. A ta tehdy v závěru svého dopisu z 21. 10. 1896 (DT 198) učinila narážku na Srdce Ježíšovo a Mariino – v duchu spirituality „pečeti“, kterou jsme se podrobně zabývali.15 To byl první Terezčin první dopis jemu. Dochovalo se nám jich celkem jedenáct. A jak jsme již poznali, jejich korespondence trvala až do Terezčiny smrti.16
Shodou okolností pak Belliere den před Terezčinou smrtí 29. září 1897 odjel do Alžíru. Vykonal noviciát a stal se řeholníkem misijní společnosti Bílých otců. Kněžské svěcení přijal 29. června 1901. Jeho působištěm se stala Nyassa (dnešní Malawi). Po pěti letech se v roce 1906 ze zdravotních důvodů musel vrátit do Francie. Zemřel třiatřicetiletý 14. července 1907 v Caen.17 Své povolání stát se knězem a misionářem tedy uskutečnil. Ale podobně jako Terezka ani on je nenaplňoval na této zemi po dlouhý čas.
(Dokončení v příštím čísle.)
