Před několika lety, na počátku roku 1999, mne hluboce zasáhlo, když jsem spolu se sestrami sv. Karla Boromejského v Moravských Budějovicích stál u úmrtního lože P. Antonína Dvořáka SDB. Jak jsme uměli, snažili jsme se obklopit umírajícího modlitbou a ve mně jeho intenzívní dýchání budilo silný dojem, že on tu namáhavě směřuje vstříc něčemu velikému a nesnadnému, že opravdu „pracuje“ k okamžiku smrti. Sestavil jsem si poté přednášku o obřadu, jímž dříve křesťané doprovázeli své blízké při jejich umírání. Hodně jsem se při svých úvahách inspiroval knihou kardinála Schönborna Cestou proměnění, vydanou brněnským nakladatelstvím CDK v roce 1998. Příležitostně se k těmto myšlenkám vracím a zabývám se jimi dál.
Tentokrát chci naši pozornost zaměřit na tu modlitbu, která má ve zmíněném rituálu odevzdání umírajícího Pánu ústřední význam, a vlastně dokonce na jediné slovo, které představuje jádro této modlitby.
Odevzdání
Na počátku se ale vyplatí zamyslet se nejdřív nad tím, jak je celý zmíněný obřad nazván: ordo commendationis animae.1 Význam latinského slova ordo jsme zkoumali v minulém čísle našeho časopisu v článku o třetím řádu (ordo tertius). Nyní, v této souvislosti, slovo ordo označuje řád, jenž má být zachován, tedy postup, pořádek. Jednáme-li podle něj, pak se té veliké roli, jakou doprovázení umírajícího je, najednou můžeme opřít o zkušenost mnoha generací křesťanů před námi. Dál jméno obřadu mluví o duši, o odevzdání animae, což odpovídá přímo fyzickému prožitku, že zatímco tělo umírajícího zůstává mezi námi a bude po smrti předmětem naší péče (příprav k pohřbu a samotného pohřbení), živoucí člověk je víc než pouhé tělo a právě toto „víc“ je předmětem naší péče prostřednictvím modlitby při umírajícím.
Těžiště pojmenování modliteb za umírajícího spočívá však v latinském slově commendatio. Můžeme každý podle svého jazykového jemnocitu zvažovat, zda se nám víc líbí přeložit do češtiny: obřad svěření duše nebo obřad odevzdání duše, ale přínosnější v této chvíli bude uvědomit si biblické pozadí tohoto pojmenování celého obřadu. Vůbec je třeba při zabývání se texty těchto modliteb mít na mysli, že tyto modlitby nebyly sestaveny „od zeleného stolu“, ale vytryskly ze srdcí lidí, kteří znali zpaměti žaltář a měli do paměti pevně vryté i mnohé další biblické texty. Z tohoto „podhoubí“ důvěrné znalosti Písma (v jeho latinském znění, užívaném středověkou církví Západu) vyrostly modlitby těchto obřadů.2 V pozadí tohoto označení ordo commendationis animae stojí nepochybně verš žalmu
Ž 31,6: In manus tuas commendo spiritum meum;
redemisti me, Domine, Deus veritatis.
V katolickém liturgickém překladu: „Do tvých rukou svěřuji svého ducha, Hospodine, věrný Bože, ty mě vysvobodíš.“ Jak ovšem naznačuje latinské znění, mnohem častěji bývá druhá půle žalmu chápána jako děj, který se již stal, děj minulý. (Tento žalm je jedním z textů, v nichž se úpěnlivé prosby bezprostředně prolínají a střídají s výrazy děkování za záchranu již poskytnutou.) Tohoto tradičnějšího chápání uvedeného verše se drží i ekumenický překlad:
„Svého ducha kladu do tvých rukou,
vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.“
A takto se tento verš modlí církev již po staletí na sklonku každého dne v kompletáři. „Bože (v tebe důvěřuji), do tvých rukou svěřuji svůj život.“ Nynější užívaný český text, kterým antifona pokračuje, je dost volný: „Ty mě vedeš a chráníš, věrný Bože.“ Doslovné užití biblického verše v latinském nebo „dominikánském“ breviáři: „Vykoupil jsi nás, Pane, věrný Bože,“ pomáhá uvědomit si a vyznat, že Bůh nás nejen vede a chrání jako svůj lid, ale že jsme byli vykoupeni a že jsme to mohli prožívat i během tohoto konkrétního, právě se končícího dne.
Odevzdávání se do rukou Božích je stálou součástí našeho života s Bohem, uskutečňuje se vlastně každým úkonem víry, modlitbou, v každé situaci, kdy dáváme Bohu svou důvěru a nespoléháme na sebe, svůj důmysl, své síly a na různé své „pojistky“. Slavnostně se mu takto odevzdáváme ve křtu, demonstrativním projevem tohoto jsou v životě církve řeholní sliby. A toto odevzdávání se prohlašujeme tedy každý večer před ulehnutím v kompletáři a vyvrcholit má navečer našeho života, při našem posledním vydechnutí. Tak to ukazuje také příklad samotného Pána Ježíše:
Lk 23,46: Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ A po těch slovech vydechl naposled.
V latinském znění: „Pater, in manus tuas commendo spiritum meum!“ Jde tu tedy o přímou citaci starozákonního žalmu, který jsme zmínili.
Služba bratru (sestře)
Kardinál Schönborn používá – z dominikánského rituálu – pro tento obřad ještě širší název: commendatio animae in transitu fratris, a překládá jej: svěření duše při bratrově návratu domů.3 Zmínka o tom, že jde o doprovázení bratra (nebo sestry), jakkoliv pochází z prostředí kláštera, kde se oslovení „bratr, sestra“ užívají v běžném denním kontaktu, nám připomíná naši hlubokou vzájemnou křesťanskou sounáležitost skrze víru a křest, jak je jasně vyjádřena již v Novém zákoně. Obřad commendatio animae předpokládá, že mezi umírajícím a námi, kteří jsme při něm shromážděni, je pouto společné víry, nejčastěji také předchozí společné účasti na modlitbách a bohoslužbách, možná po léta. My svou modlitbou obklopujeme někoho, kdo je nejen „potřebný“, ale také s námi těsně spojený, tedy svého bratra, svou sestru.
V latinském textu Skutků apoštolů se s takovým commendatio fratris, nebo spíš v množném čísle fratrum, setkáme. Tedy k životu církve patří také to, že jeden druhého svěřujeme, odevzdáváme Pánu. Na dvou místech je tento výraz použit při líčení působení sv. Pavla.
Sk 14,23: V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili.
Tak shrnuje Lukáš Pavlovo zakládání církevních obcí v Malé Asii. A když se Pavel naposled loučí s křesťany z Efesu, použije těchto slov:
Sk 20,32: A nyní vás tedy odporoučím Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vzdělávat a zjednat dědictví (ve společenství) všech posvěcených.
Pascha
Tedy: odevzdávat druhého je starobylou praxí církve. Komu umírajícího svou modlitbou svěřujeme, to nechme ještě chvíli stranou pozornosti. Bylo by škoda přejít teď bez povšimnutí, že dominikánský rituál označil umírání bratra za jeho transitus – doslova: přechod, rozumí se (od něčeho) k něčemu, na druhou stranu něčeho, přes něco.4 Možná si vzpomínáte na velice zajímavý článek našeho otce Ivana Bůh Hebrejů.5
Na pozadí celého Písma nám vysvětlil, že jsme skrze víru všichni Hebrejové, to znamená kočovníci. A sám náš Bůh je „Bohem Hebrejů“, Bohem, který volá k vyjití z každé zabydlenosti, k přecházení blíž k němu, k lásce. Věřit znamená přecházet. A přecházení je transitus. Tak toto slovo nacházíme na velmi důležitém místě Písma, ve zprávě o přípravě velikonoční večeře a vyjití Izraele z Egypta:
Ex 12,11n.: ... neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití). Oné noci přejdu egyptskou zemí...
Jinde v Písmě označuje výraz transitus prostě přechod určitým územím. V 1 Kor 16,7 píše svatý Pavel: „Nechtěl bych se s vámi uvidět jen tak zběžně (doslova: způsobem transitu)“, jde tedy při „transitu“ o průchod bez delších zastávek. A ještě jinde v Písmě má slovo transitus význam nestálosti, nezajištěnosti životního údělu: „Stínu totiž přejití je čas náš...“ (Moudr 2,6; tak doslova v latině). Jindy – v Ž 144,14 (dle vulgáty) – označuje nucené stěhování, jehož si člověk ve svém stálém tíhnutí k zabydlenosti přeje být uchráněn. „Ať nedojde k prolomení hradeb ani k vyhnanství (transitus) ...“, stojí v našem současném překladu, ale latinské transitus dávalo možnost myslet tu i na náš odchod z tohoto světa.
Jednoznačně o tom promlouvá Katechismus katolické církve: „Všechny svátosti (...) mají za svůj cíl poslední paschu Božího dítěte, která je přes smrt uvádí do života v Království“ (čl. 1680).
Vlastní text modlitby odevzdání
Ritus odevzdání umírajícího začíná svoláním bratří nebo sester a jejich shromážděním se kolem lůžka umírajícího. Pak se recitují litanie ke všem svatým. Po modlitbě, která litanie zakončuje, stojí v textu rituálu: „Potom se bezpodmínečně říká tato modlitba,“ z čehož vysvítá, že následující modlitba je pokládána za nejdůležitější součást obřadu, která se nemá nikdy vynechat, ačkoliv jinak se počítá s tím, že sled modliteb uvedený v knize bude v dané chvíli povětšině upravován podle toho, jak rychle dotyčný umírá a kolik času pro modlitbu tak mají ti, kdo jsou kolem něj. Text klíčové modlitby tedy zní:
Vyjdi, křesťanská duše, z tohoto světa,
ve jménu Boha, všemohoucího Otce, který tě stvořil.
Ve jménu Ježíše Krista, Syna živého Boha, který pro tebe trpěl.
Ve jménu Ducha svatého, který v tebe byl vlit.
Ve jménu andělů a archandělů.
Ve jménu trůnů a panstev.
Ve jménu knížat a mocností.
Ve jménu cherubů a serafů.
Ve jménu patriarchů a proroků.
Ve jménu svatých apoštolů a evangelistů.
Ve jménu svatých mučedníků a vyznavačů.
Ve jménu svatých mnichů a poustevníků.
Ve jménu svatých panen a všech svatých a světic Božích.
Dnes ať je tvé místo v pokoji a tvé bydlení na svatém Siónu.
Skrze téhož Krista, našeho Pána.
Amen.
I tato modlitba má do značné míry podobu litanie (i když po jednotlivých verších nenásleduje hlasitá odpověď). Celý obřad začal litanií ke všem svatým, teď je tu tato modlitba a i v dalších modlitbách u lůžka umírajícího se s tímto typem modlitby ještě setkáváme. Jsem přesvědčen, že se za tím skrývá zkušenost a veliká moudrost. Umírající člověk nedokáže formulovat nějaké modlitby vlastními slovy, i sledovat spontánní modlitbu druhého je pro něj těžké, protože to předpokládá velkou dávku soustředění a k tomu mu v jeho zápase chybějí síly. Ale litanie je modlitbou, která vytrvale plyne rovnoměrným, monotónním tokem, a i když se umírající na chvíli „ztratí“ a nevnímá ji, kdykoliv do ní může po svém procitnutí zase snadno vstoupit.
Jaké je biblické pozadí této modlitby? Slova, jimiž je vyjádřena Boží činnost u jednotlivých osob Trojice, nejsou citací z Písma. Stručně vyslovují souhrn víry církve: tajemství Trojice a tajemství spásy. Je zajímavé, že zatímco karmelitánský obřad pokračuje hned zmínkou o andělech, obřad odevzdání duše uvedený v Římském rituálu (tedy v příručce obřadů pro celou katolickou církev) vsazuje mezi Trojici a anděly ještě verš: „Ve jménu přeslavné a svaté Rodičky Boží Panny Marie, ve jménu svatého Josefa, slovutného Snoubence této Panny.“ No vida, a karmelitáni, přes veškerou svou mariánskou zbožnost a její speciální pozornost pro vysvobození od očistcových muk (vzpomeňme na tzv. sobotní bulu), se v této chvíli o Panně Marii výslovně nezmiňovali. To je opravdu zajímavé. Asi by nebylo zas tak těžké rozluštit, proč se věci vyvinuly takto, ale bylo by k tomu třeba přece jen důkladnějšího studia a odborné knihovny.
Uvedená čtveřice: trůny, panstva, knížata a mocnosti je převzata z Kol 1,16, kde takto svatý Pavel vypočítává, že Kristu je podřízeno opravdu všechno tvorstvo pozemské i nebeské. S anděly a archanděly a s cheruby a serafy je to v obojím případě podobné: každou z uvedených kategorií nebeských duchů známe z Písma, ale takto ve dvojici jsem je přímo v Bibli neobjevil. Cherubové a serafové stojí pospolu ve starokřesťanském hymnu Te Deum (Bože, tebe chválíme).
Síla jména
My dnes formulaci „ve jménu“ v běžném životě vůbec neužíváme, známe ji jen ze začátku bohoslužeb a modliteb (při znamení kříže) a nebo z filmových scén – jako zatýkání: „Ve jménu zákona...!“ Nebudu se tu pouštět do podrobnějšího vysvětlování, jen uvedu tři místa Písma, z nichž bude zřejmé, že Písmu je taková formulace naopak blízká a drahá.
David říká Goliášovi: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil“ (1 Sam 17,45).
Poté co žalmista vylíčil vysvobození z lidské nenávisti, ze záplavy a léčky, končí vyznáním: „Naše pomoc je ve jménu Hospodina, on učinil nebesa i zemi“ (Ž 124,8).
A po letnicích říká Petr chromému člověku: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď!“ (Sk 3,6).
Jeruzalém a pokoj
Obsah požehnání nebo přání, které je tu umírajícímu vysloveno, stojí až v závěru litanie a jde o citaci Ž 76,3. Ale jen vzpomenout si na to, jak tento žalm známe z modlitby breviáře, nám nepomůže. Námi recitované znění: „Jeho stánek je v Salemu, jeho příbytek na Siónu,“ mělo totiž v latinské vulgátě odlišnou podobu: salem nebylo chápáno jako místní jméno (ačkoliv v Gen 14,18 vychází Abrahámovi vstříc „Melchisedech, král Salemu,“ a tradice v tom Salemu viděla zkrácenou podobu jména Jeruzalém a Melchisedech byl považován za kněze věčného, srov. Ž 110,4 a Žid 5,10), ale bylo překládáno – ve významu: pokoj. Napomáhal k tomu také zřetel na celkový ráz žalmu. V našem breviáři je tento žalm nadepsán: Poděkování za vítězství, víc se mi líbí nadpis: Vítězný chvalozpěv po zničení nepřátel.6 Ve vulgátě byl dokonce vložen nadpis, který kladl tento žalm do souvislosti s konkrétním vítězstvím nad Asyřany (srov. 2 Král 19 a Iz 37). Hospodina tu poznáváme jako toho, kdo všechnu válečnou sílu nepřítele ochromuje hrůzou, kdo ničí nepřátelské zbraně, takže nepřítel umlká, ohromen umdlévá. K tomuto obrazu se dobře hodí nejen představa, že Hospodin sídlí v Jeruzalémě (Asyřany obléhaném), ale právě tak i ona představa, že Hospodin sám je v pokoji, úklady nepřátel k němu totiž naprosto nedosáhnou, a nebo že uvedl pokoj na místo svého přebývání, obležené město si – zbaveno nepřítele – mohlo opět vydechnout. Bude pro nás dobré uvést si text žalmu v širším rozsahu:7
Známý jest v Judstvu Bůh,
v Israeli jest veliké jeho jméno.
A pokojným se stalo jeho místo,
a jeho příbytek na Siónu.
Tam zlámal síly luků,
štít, meč a válku.
Vsazeno do modlitby odevzdání umírajícího jde tedy o požehnání nebo přání vůči umírajícímu, jehož obsahem je jednak dojít odpočinutí v pokoji8 jednak dojít před Boží tvář, na Sión. Ten, kdo zná celý žalm, si uvědomí i to přímo v tomto verši nevyslovené: tohoto pokoje a přebývání na Siónu se dosahuje vítězstvím Božím. A skutečnost, že se tento žalm při „denní modlitbě církve“ (breviáři) modlíme každou druhou neděli (při modlitbě během dne), nás učí spojovat si tento žalm i jednotlivý jeho verš s velikonočním vítězstvím Božím a Ježíšovým. Jeho smrt a vzkříšení jsou jako prošlápnutá cesta, kudy chceme, aby prošel také umírající, za něhož se modlíme. A stojí-li na počátku tohoto přání umírajícímu slůvko „Dnes... (ať je tvé přebývání...)“, nemůžeme si přitom nevzpomenout na ono „dnes“, které slibuje Pán Ježíš na kříži kajícímu zločinci: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43).
„Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají!“ (Žid 12,1)
Slíbil jsem vrátit se ještě k otázce, komu umírajícího odevzdáváme. Samozřejmě Pánu, Bohu v Trojici. Ale není možné přehlédnout v této i v dalších modlitbách obřadu onu celkovou scenerii, v níž se tu transitus umírajícího odehrává. Nikdo není izolovaným jednotlivcem: odchází jeden z nás, proto se kolem něj shromažďuje naše společenství, odchází k Pánu, ale k Bohu obklopenému zástupem andělů a svatých, kteří před Bohem stojí – ve službě a chvále. A tito jsou také vyzýváni, aby zemřelého před Boží tvář doprovodili, šťastně přivedli. Během tohoto přejití se počítá také s (již posledními) úklady Nepřítele spásy a jeho družiny. V jedné z modliteb, které v obřadu dále následují, je to vyjádřeno důkladně, široce a zároveň poeticky, ale to už je látka na jiný článek.
Vyjití
Zbývá nám soustředit pozornost – jak jsem zmínil hned úvodem – na jedno slovo, které jsem nazval jádrem uvedené modlitby, a to na slovo: „Vyjdi.“ Když přemýšlíme o přesném obsahu této výzvy, zarazí nás různost významových odstínů, s nimiž se setkáme v jednotlivých překladech této modlitby do češtiny. Zmíněná kniha kardinála Schönborna překládá: „Vyjdi, křesťanská duše,...“ Někdejší modlitební kniha brněnské diecéze, která celé „Odporučení umírajícího“ uvádí podrobně, ovšem překládá: „Ubírej se,...“9 Starý barokní překlad zní: „Jdi a beřiž se, milá duše,...“10
V latinském originále stojí: „Proficiscere.“ Přesně takto, v tomto tvaru – rozkazovacím způsobu – najdeme tento obrat v Písmě třikrát. V Gen 24,51 na žádost Abrahámova služebníka, aby se Rebeka stala Izákovou ženou, Lában a Betúel odpovídají: „Vezmi si ji a jdi, ať se stane ženou tvého pána.“ Když si má nevěstu hledat Jákob, přikazuje mu Izák: „Odejdi do Rovin aramských...“ (Gen 28,2). A prorok Gád posílá Davida: „Nezůstávej ve skalní skrýši. Odeber se do judské země“ (1 Sam 22,5). Jiné tvary tohoto slovesa najdeme v Písmě na řadě dalších míst. Časté je v příbězích patriarchů v Gen, ale především v knize Numeri při popise putování Izraelitů pouští. Ke slovníku latinského znění Písma patří natrvalo, objevuje se v celém Starém zákoně i v knihách novozákonních.
Pro přirovnání k situaci umírání má význam, že toto sloveso označuje vyjití na dalekou cestu – ať už skutečnou (jakými jsou například cesty svatého Pavla a Barnabáše, popisované ve Skutcích), nebo pomyslnou – jako hospodář, který pronajal vinici zlým vinařům, (Mat 21,33n.) a člověk, který do svého návratu svěřil svůj majetek v hřivnách služebníkům (Mat 25,14 n.).
A dál je pro nás důležité, že tímto slovesem není označen jen přesun z jednoho místa na druhé, ale zároveň i okamžik, kterým tato cesta začíná. Tak jsou v tomto slově vysloveny i to úsilí a obtíže, které takové „odlepení se z místa“ představuje. Nejde o nějaké neurčité „ubírání se“, ale o přechod z prodlévání na jednom místě do pohybu.
Kromě těchto dvou obecných významových odstínů zmiňme ještě dvě konkrétní místa Písma, na nichž stojí tvar tohoto slovesa. Když Hospodin pobil desátou ranou v Egyptě vše prvorozené, farao ještě v noci přikázal Izraelitům odejít. „Izraelci vytáhli z Ramesesu do Sukótu, kolem šesti set tisíc pěších mužů, kromě dětí“ (Ex 12,37). To je okamžik mimořádné důležitosti v historii Božího lidu. Pascha je nejprve okamžik vyjití.
V prvním Petrově listě se o Pánu Ježíši píše: „On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti a síly“ (1 Petr 3,22). Tedy vyjití je tu přímo ve smyslu vyjití do nebe. Zmínka o andělech, mocnostech a silách je nám už také blízká.
Toto mé přemýšlení o výzvě: „Vyjdi, křesťanská duše,“ a o jejím biblickém podhoubí završil P. Ivan, když jsme spolu o těchto myšlenkách mluvili, tím, že mi poodhalil hebrejský původ výrazu, kterým jsme se zabývali. Podle P. Ivana hebrejské sloveso, které stojí v originálním textu, znamená doslova „vytrhnout“, a to stanové kolíky ze země. Podobné slovo má také akadština. Znamená to tedy vydat se na cestu, odebrat se z místa, kde Izrael (nebo ten, o kom se mluví) sídlil jen po přechodnou dobu.
Imperativ
V nepřehlédněme také, že modlitba, kterou se zabýváme, užívá rozkazovacího způsobu slovesa. Vlastně tu ti, kteří se modlí, umírajícímu rozkazují. „Vyjdi!“ Tedy neprosí: „Zůstaň,“ ani se neobracejí k Bohu: „Ponech nám jej!...“ Už jsem mluvil o tom, že to umírání, díky němuž jsem se všemi těmito myšlenkami začal zabývat, na mne působilo jako směřování k něčemu velkému, ne jako propadání se do nicoty. A není to jen můj pocit, i jiní mi vyprávěli o tom, jak jim u úmrtního lože člověka, kterého měli velmi rádi, jasně svitlo, že nyní je třeba jej odevzdat, nezadržovat.
Pro volné pokračování...
Můžeme na závěr opět vzít do ruky katechismus, abychom s ním své myšlenky případně ještě srovnali a přijali podněty pro další přemýšlení a modlitbu na toto téma. Upozorním zde na dva jeho články. O pohřebních obřadech katechismus říká:
„Církev, která svátostným způsobem nosila křesťana během jeho pozemského putování jako matka ve svém lůně, doprovází ho na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“. Odevzdává Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane z mrtvých ve slávě“ (čl. 1683).
A o přípravě na naše vlastní umírání: „Církev nás vybízí, abychom se připravovali na hodinku své smrti („Od náhlé a nenadálé smrti vysvoboď nás, Pane“ – litanie ke všem svatým), abychom prosili Matku Boží, aby se za nás přimlouvala „v hodinu smrti naší“ (Zdrávas Maria), a abychom se svěřovali svatému Josefovi, patronu šťastné smrti“ (čl. 1014).
