Reinhard Körner OCD
Dva „základní zákony“ duchovního života.
Snad nejdůležitější „základní zákon“ duchovního života zní: Láska připodobňuje. Připodobňuji se tomu, co mám rád. Angelus Silesius básnil: „Člověče, co miluješ, v to se proměníš. Stáváš se Bohem, miluješ-li Boha – a stáváš se zemí, miluješ-li zemi.“ Abychom se tedy přetvořili v Boha, musíme Boha milovat. Ale zdá se, že tady mířili duchovní učitelé přece jen příliš vysoko. Jak mám milovat Boha tak opravdově a vážně, abych se mu stal podobným?
Druhý, právě tak základní „zákon“ v duchovním životě říká: Mohu milovat jen to, co znám. Mohu vůbec znát Boha?
Jedna podoba kříže ze 14. století, „mystikův kříž“ v Neumünsteru u Würzburgu vyjadřuje názornou odpověď duchovních učitelů: Kristus zde – v umění snad jen ojediněle – uvolnil paže z kříže, s láskou něco objímá a přitahuje to k sobě, a pečlivě dbá, aby to nezranil… Obraz chce říci: Ve své láskyplné touze po člověku vychází nám Bůh v ústrety, jde si pro nás, aby nás přitáhl k sobě a vtáhl nás do svého synovského poměru k Otci. „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem,“ formuloval to Augustin. Stal se nám přístupným v postavě Ježíše z Nazareta. Nyní mohu poznat Boha. Na jednom skutečném člověku nemohu vyčíst, jaké má Bůh srdce a jakou má „povahu“. Duchovní život záleží podle zkušenosti a nauky duchovních učitelů v tom, abych poznával Ježíše Krista, abych se naučil stále víc ho milovat a aby tak mohl on připodobňovat mou povahu své povaze. Mám se stát „druhým Kristem“, říká Pavel (srv. Gal 4,19). Aby mohl člověk začít duchovní život, potřebuje jen trochu zvědavosti: Kdo je tento muž, který o sobě říká, že je Boží syn, a ve kterém nalezli lidé všech generací svou životní náplň? Duchovně žije ten, kdo se seznámí s Ježíšem Kristem, a jak říká Edita Steinová, začne studovat „vědu kříže“.
„Ježíš“ a „Kristus“
Ve vědecké teologické mluvě se někdy rozlišuje mezi“ Ježíšem“ a „Kristem“. Pokaždé jde o jednoho a téhož Ježíše Krista. Ale kvůli jasnosti vyjadřování mluví teologové v mnohých publikacích o „Kristu“, když mají na mysli zmrtvýchvstání Pána, který nyní žije a je přítomen, a používají jméno „Ježíš“, když jim jde o historii, a když mluví o pozemském životě nazaretského Ježíše. Toto rozlišení nám může pomoci i při našich dalších úvahách. Neboť i v praktikování víry je důležité mít před očima Ježíše Krista i jako „Ježíše“ i jako „Krista“. Závisí na tom nejen jasnost teologické mluvy, ale v tomto případě i „jasnost“ našeho života.
Duchovně žít, znamená žít s Kristem, který vstal z mrtvých a teď je přítomen. Kdybych hleděl jen na Ježíše z Nazareta, byla by má víra ještě mrtvá. Ježíš by pak byl snad pro mne vzor, působivá osobnost z bible nebo více méně srozumitelný prvek mého náboženského světového názoru. Teprve když mu řeknu „Ty“, když skutečně vyplyne z mého vlastního srdce jako mé „Ty“, a když on přestane být pouhým jménem nebo biblickou postavou, stane se víra „vážným případem“ (H. U. v. Balthasar). Tak jako mezi lidmi teprve, když můžeme říci (někomu) „ty“, přejdeme od soustředění na sebe k setkání, tak i ve vztahu k Ježíši Kristu překračujeme slůvkem „Ty“ pouhý život s křesťanským „přesvědčením“ a dospíváme k životu s Pánem. V duchovním životě beru vážně, že on žije a slyší mě. Když se k němu modlím a snažím se prožívat den s ním, poznávám, že on je živá osoba, tak skutečná a tak opravdová jako lidský partner.
Ale musím také dbát na Ježíše, který se stal v Betlémě člověkem, vyrostl v Nazaretě, chodil Galileou, zemřel v Jeruzalémě na kříži a dopřál učedníkům zkušenost o svém zmrtvýchvstání. Jinak jsem v nebezpečí, že uctívám modlu, nějakého upraveného Krista, nebo ho dočista zaměňuji se svými sny a zbožnými city. Kdo je Kristus, ke kterému se modlím, mohu vyčíst jen z biblického Ježíše. Potřebuji Ježíše, abych viděl, ke komu se modlím a komu svěřuji svůj život. Ještě víc: Tento Ježíš Nazaretský je jediný, na kom mohu zakusit, kdo vůbec je Bůh. On je jediný autentický „Boží obraz“: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9). V něm se stává Bůh objektivní veličinou mého života, bez něho snadno, podlehnu subjektivním představám, které přiměřeně poznamenají můj život a udělají ze mne karikaturu pravého duchovního člověka. Hildegarda z Bingenu naznačila význam vtěleného Ježíše pro náš poměr k Bohu jedním ze svých obrazů: Dva kruhy, namalované vzácnými barvami, zlatem a stříbrem, představují Boha Otce a Ducha svatého, kteří jsou nepřístupní našemu. Pozemskému chápání. Uprostřed přichází k divákovi postava Člověka, Ježíš, který nám přináší zvěst o Trojjediném Bohu… – Ať Benedikt či František, Ignác či Terezie z Avily – učitelé duchovního života stále poukazují na tuto postavu člověka uprostřed. Musím si postavit před oči scény z pozemského života Ježíšova a přitom se vcítit do toho, jak Ježíš myslí, jak vnímá, co miluje a co se mu protiví (čím opovrhuje), jak jedná s lidmi, jak uzdravuje a jak kárá, jak pláče a jak přináší radost, jak plní Otcovu vůli, jak se modlí, jak je pokoušen, jak je trpělivý, jak na kříži vkládá svůj život do rukou Otce, jak se po zmrtvýchvstání setkává s učedníky … Teprve potom začnu tušit, kdo je mi tady nablízku, když se mne dotkne v nitru Boží blízkost, teprve potom vím, ke komu hovořím v temnotě víry …
Čím víc se namáhám poznat Pána jako Ježíše, tím lehčeji se naučím milovat ho jako Krista. Ježíš z Nazareta – to je Kristus, s kterým dnes žiji. A Kristus, k němuž se modlím – to je Ježíš z Galileje, o kterém svědčí evangelia. Také dnes myslí a miluje stejně jako tehdy.
Meditace – kontemplace – akce
V této souvislosti se dají dobře vysvětlit pojmy, „meditace“ – „kontemplace“ – „akce“. Setkáváme se s nimi velmi často ve spisech o duchovním živote.
Meditace je slovo, které má v moderní náboženské literatuře mnoho významů. V duchovní tradici církve znamená přemýšlení a uvažování o pravdách víry, především však o životě a slovech vtěleného Ježíše.
„Meditari“ znamená v latině něco jako „vzít doprostřed“. Hledět na Ježíše v evangeliích, pustit jeho život a slova do sebe, do středu svého srdce, postavit je doprostřed svého života – to je meditace. Cvičení s uvolňováním napětí nebo soustředění těla a ducha, které se dnes také označují jako „meditace“, mohou být pomůckou, mohou připravit na rozjímání o pravdách víry nebo umožnit jejich prohloubení, ale samy o sobě ještě nevedou k Bohu zjevení.
Meditace ve vlastním smyslu slova ta e nezáleží v tom, že shromažďovali moudré myšlenky. Mnohem spíš chce naslouchat otázce: Kdo jsi, Pane? „Cílem přemýšlení (meditování) o božských věcech je získat nějaké poznání a lásku k Bohu, píše Jan od Kříže.
V klášterech a duchovních společenstvích je věnována meditaci během dne určitá doba. To neznamená, že se může meditovat jen v těchto určených dobách s Písmem svatým v ruce. Má velkou cenu stále více se tímto způsobem vpravovat do Ježíšova života – nechat v sobě doznívat myšlenku z kázání z poslední neděle, postavit do středu dne některé Pánovo slovo, které nám utkvělo v hlavě. Je to možné i při práci, cestou autobusem do zaměstnání.
Meditace, která se takto zabývá Ježíšem Nazaretským, slouží k poznání Krista, Pána, který žije i dnes – je zaměřena na kontemplaci. Jí rozumějí křesťanští učitelé přátelský, živý styk s Kristem, život v uvědomělém spojení se zmrtvýchvstalým Pánem.
Vývoj posledních století vedl, bohužel k tomu, že mnozí věří, že kontemplace je především věcí řádů, nebo vůbec jen „kontemplativních řádů“.
Přirozeně může každý utvářet svůj život s Kristem, navázat s ním přátelství a na základě tohoto přátelství zastávat své povolání, plnit své úkoly v rodině, v církvi a ve světě. Naše „akce“, naše činnost, bude pak uváženější, naše slova hlubší, náš život citlivější, naše odvaha smělejší, naše charita a pastorace věrohodnější, naše ruce budou hojivější.
Přeložila sr. Terezie Brichtová O.P.
z časopisu „Karmelimpuls“ 1992 str. 16
