Velkorysost

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Na první pohled to nevypadá, že by velkorysost patřila mezi témata z oblasti duchovního života. Ale postupně jsem dospěl k přesvědčení: ano, až i do této podoby by mělo vyústit působení evangelia v našem životě. Protože jsem uvěřil Ježíši, že je Spasitel a Syn Boží, a svěřil jsem mu svůj život, mělo by mne to (tím samým, byť postupně) dovést k velkorysosti. Čili: Ježíš z každého dělá velkorysého člověka… Nebo alespoň z nás dělá lidi velkorysejší, než bychom byli bez něj, bez Krista.

Nejdřív jsem si všiml, že dost velkorysý nejsem. Opakovaně se mi v mysli vybavuje povídka Karla Čapka Zločin v chalupě. Rolník Vondráček zabil svého tchána, protože ten chtěl prodat pole, které podle Vondráčkova přesvědčení by mělo být naopak připojeno k sousednímu poli: „Ta pole chtějí k sobě. To už dá cit!“ A tenhle cit pro půdu a pro hospodaření Vondráčka zaslepil natolik, že kvůli tomu, aby zabránil prodeji pole, svého tchána zabil. A ani při soudním přelíčení se nepodařilo jej přesvědčit, aby se cítil vinen.

Nevím, zda také vy někdy zakoušíte nějaké takové utkvělé přesvědčení a nutkavé jednání. U Vondráčka to mělo drastickou podobu. V mírnější formě to ale myslím známe mnozí. Například jako perfekcionismus, který nás pudí dotahovat úkoly do pečlivosti, která je nesmyslná. A podobně.
Jde o zmatek v pořadí hodnot. Něco nedůležitého bereme příliš vážně. To je přece pravý opak velkorysosti…

Co nám o velkorysosti říká samo její jméno?

Zjevně jde o slovo složené ze dvou slov. Podle mého soudu to naznačuje, že jde o pojem poměrně mladý, když pro něj naše jazyky nemají vlastní původní slovo (jako jsou např. voda, den, strach).
Podobně je tomu i v jiných jazycích. Dost možná je české slovo velkorysost co do svého původu kalk z německého slova Großzügigkeit.
Významově velmi blízká slova jsou v latině přídavné jméno magnanimus, což znamená doslova: jsoucí velkého ducha, a v italštině: magnanimita a longanimita – shovívavost, velkodušnost.

Příbuzná slova v češtině uvádí slovník¹ tato:

• velkorysý – přistupující k řešení věci ze širokého hlediska se zřetelem k podstatě věci a s pominutím podřadných okolností; svědčící o takovém přístupu: v. plán, program, úkol; v-é budování, v-á pomoc; v. podnik, v. člověk (opak: úzkoprsý);
• velkodušný – velkomyslný, šlechetný, ušlechtilý (opak: malodušný): v. čin, v. národ (Ner.), v. slib (Arb.);
• velkoduchý – vyskytuje se řidčeji;
• velkomyslný – 1. vyznačující se duševní velikostí, šlechetností, (…) velkodušný, velkorysý; 2. hrdý, povýšený, vysokomyslný.

Slova s opačným významem jsou:

• úzkoprsý – hanl. mající malý rozhled, trpící předsudky, omezený: úzkoprsý maloměšťák;²
• malicherný – 1. ulpívající na maličkostech, nicotnostech, zabývající se jimi, týkající se jich: lidé se stávají ke stáří malichernými; malicherný kritik; malicherné jednání; malicherné zájmy, starosti; 2. bezvýznamný, nicotný: malicherná záminka; umět zapomínat na malicherné věci.

A mohli bychom přemýšlet i o tom, jaká k velkorysosti patří gesta a úsloví. Velkorysý člověk dokáže nad méně významnými věcmi mávnout rukou. Nebude vést žabomyší války, ani dělat z komára velblouda.³ Dokáže usoudit, že nějaká nepříjemnost je pouze bouře ve sklenici vody. A nestává se mu, že pro stromy nevidí les. Atd.

Jak velkorysost definovat?

Bude jistě užitečné vymezit, co nazývám tímto slovem. Podle mého soudu k ní patří:

1. Schopnost rozlišit důležité věci od nedůležitých.
2. Schopnost vzdávat se věcí nedůležitých.
3. Schopnost nadchnout se pro věci významné! (Velkorysost není lhostejnost.)
4. Schopnost spontánně, srdečně rozdávat, tj. štědrost. Včetně dávání odpuštění. A přitom mít zdravý ohled na sebe sama. (Velkorysost není nepořádek.)

Najdeme velkorysost v Bibli?

Přímo slovo velkorysost v Bibli není. Ale co do podstaty věci je Písmo svaté velkou učebnicí velkorysosti! Italská volněji pojatá biblická konkordance⁴ obsahuje i heslo magnanimita a u něj odkazy:

• Dt 24,19–22: zbytek úrody má patřit bezdomovci, sirotku a vdově.
• 1 Sam 24: David v jeskyni u Én-gedí ušetřil Saulův život.
• 1 Sam 30,23nn.: David ustanovil, aby se kořist rozdělovala mezi všechny bojovníky.
• Přísl 19,11: promíjet přestupky (v italštině: urážky) je ozdobou člověka.
• Mat 5,40: „tomu nech i plášť…“
• Luk 6,27–30: „milujte své nepřátele, (…) modlete se za ty, kdo vám ubližují.“
• 1 Tim 1,16: „na mně na prvním ukázal Ježíš Kristus celou svou velkodušnost.“
• 2 Tim 3,10: tys však (zblízka) sledoval mé učení (…) „trpělivost…“
• 2 Tim 4,2: „povzbuzuj s všestrannou trpělivostí.“
• 1 Petr 3,20: Boží shovívavost vyčkávala za dnů Noemových, zatímco se stavěla archa.
• 2 Petr 3,15: trpělivost našeho Pána považujte za záchranu.

Tedy vidíme, že se tu jedná o: štědrost, ochotu k odpuštění, trpělivost. Podobně v této knize najdeme i heslo longanimita a u něj odkazy na různá místa v Bibli. Z nich je patrné, že i tam jde o trpělivost, milosrdenství, odpuštění.

Svědectví evangelií

Přidržím se toho, jak jsem velkorysost definoval, a k tomu doplním citace z Písma.

(1) Schopnost rozlišit věci důležité od nedůležitých

• Mat 23,23n.: Pán Ježíš odmítá formalismus. A říká farizeům, kteří odevzdávali desátky z máty, kopru a kmínu, ale opomíjeli právo a milosrdenství: „Tohle jste měli dělat, a tamto nezanedbávat. Slepí vůdcové! Cedíte komára, ale velblouda polykáte.“ A vysvobození ohnuté ženy, která byla osmnáct let „posedlá duchem způsobujícím nemoc“, od tohoto satanova pouta, je přece důležitější, než dodržení sobotního klidu (Lk 13,10–17).
• Mat 24,42n. obsahuje napomenutí k bdělosti. Náš pozemský život jednou skončí a Pán od nás z něj bude vyžadovat účty. Ovšem špatný služebník je malicherně opojen přítomnou chvílí a tím, co se mu v ní nabízí, takže myšlenku na budoucnost a s ní spojenou odpovědnost odsouvá. Říká si: „Můj pán hned tak nepřijde…“
• V řadě podobenství pobízí Ježíš k trpělivosti. Velkorysost tu znamená nenechat se „uvěznit“ v přítomné chvíli (v momentálním nenaplnění, neúspěchu, bolesti, nespravedlnosti aj.), ale počítat s budoucností, v níž se nás Bůh ujme, a umět čekat. K tomuto nabádá podobenství o zasetém semeni (roste rolníkovi na poli, „on ani neví, jak“: Mk 4,26–29), o hořčičném zrnku (Mk 4,30–32), příkaz nevytrhávat koukol, ale počkat do žně (Mat 13,24–30). Když žena rodí, trpí, ale když porodí dítě, zapomene na bolest a raduje se (Jan 16,21). Příměr, že strom se pozná po ovoci (Mat 7,16–19), je velmi cenná rada pro rozlišování, ale někdy je třeba čekat, dokud se to ovoce neukáže.

(2) Schopnost vyvodit z toho praktický důsledek: vzdát se věcí nedůležitých, a to hned

• Ono vzdávání se zdůrazňují podobenství o povolání:
• Kupec kvůli perle prodá všechno, co má (Mat 13,45–46); stejně je tomu v podobenství o nalezeném pokladu v poli (Mat 13,44).
• Je třeba věcem pomíjivým nepřisuzovat přílišný význam, což pošetile dělal boháč, který spoléhal jen na zásoby ve svých stodolách a nestaral se, aby byl „bohatý před Bohem“ (Lk 12,16–21).
• Nepoctivý správce, aby zabezpečil svou budoucnost, obětoval část pánova majetku a zbytek své poctivosti (Lk 16,1–8).
• Pokouší-li nás něco úplně sejít z cesty, která vede do Božího království, vyžaduje Pán Ježíš nadsazenými a působivými obrazy radikální nesmlouvavost: Svádí-li tě ruka, noha, usekni ji, svádí-li tě oko, vyloupni ho… (Mat 18,8–9).
• ono hned je logicky (ne doslovně) obsaženo v podobenstvích o perle a o nalezeném pokladu. Výslovně o něm slyšíme při líčení povolání apoštolů: „Oni hned nechali sítě a následovali ho“ (Mat 4,20; podobně jinde).

(3) Schopnost nadchnout se pro věci významné, tj. pro pozvání do Božího království

• Pán Ježíš ty své současníky, kterým nebyl dost dobrý ani přísný Jan Křtitel, ani milosrdný Ježíš, takže se distancovali od obojího, přirovnává k dětem na tržišti, které jen dělají drahoty, ale není s nimi žádná hra (Mat 11,16–19).
• V podobenství o velké hostině (Lk 14,15–24), což je podobenství o povolání, je trapné, že pozvaní dávají před účastí na velké hostině přednost obhlídce koupeného pole a testování nových býků, ačkoliv obojí už mají; neuteklo by jim to! Tím odmítají přijmout povolání.

(4) Ochota srdečně rozdávat, dělit se, dávat odpuštění – štědrost

Důvodem tohoto postoje je, že Bůh se takto chová k nám!

• Máme si navzájem odpouštět, protože Bůh každému z nás odpustil mnohem víc. V podobenství o krutém služebníkovi, mu pán říká: „Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty slitovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (Mat 18,32–33.)
• Máme milovat i své nepřátele, tj. být ochotni jim pomoci, když jsou v tísni, a modlit se za ty, kdo nás pronásledují, vždyť Bůh dává slunce a déšť dobrým i zlým (Mat 5,45) a je dobrý i k nevděčným a zlým (Lk 6,35–36).

Příklady ze života světců

Když se římští darebáci divili, proč si svatý Filip Neri taky neusnadní nebo nezpříjemní život nějakou lumpárnou, on jim na to odpovídal: „Preferisco il paradiso!“ – „Nebe je pro mě víc!“ (Rozumí se: dostat se tam – ve srovnání s tím, co bych teď získal hříchem…)

Svatý Jan Maria Vianney řekl:⁵ „Někteří lidé se hluboce pohrouží do modlitby jako ryba do vody, protože jsou zcela oddáni Pánu Bohu. V jejich srdci není žádné rozdělení. Jak mám rád takové velkodušné duše!“

Při pohledu na krásu švýcarských hor a jezer mladičká Terezka pocítila Boží velikost a uvědomila si, že ani řeholní život nemusí být zaručeně prožíván velkoryse.

„Pochopila jsem, jak snadno se může stát, že se člověk soustředí na sebe a zapomene na vznešený cíl svého povolání; a říkala jsem si: Později, v hodině zkoušky, až budu uvězněna na Karmelu a budu moci hledět jen na malý cíp hvězdnatého nebe, budu vzpomínat na to, co dnes vidím. Tato myšlenka mi dodá odvahy. A díky pohledu na Boží velikost a moc lehko zapomenu na své ubohé malé zájmy, neboť chci milovat jedině jeho. Ať mne nepotká to neštěstí, že bych lpěla na slámě [tj. na malichernostech] nyní, když „mé SRDCE JIŽ POCÍTILO,⁶ co Ježíš připravuje těm, kdo ho milují.“⁷ (AS 122–123.)

A v dopise tetičce svatá Terezka (LT 178) napsala: Teď nemám co závidět, protože mohu sama hledět zblízka na skutky Svatých, vidět jejich boje a velkodušnost, s jakou se podřizují Boží vůli.⁸ Strýc Guérin, kterého Terezka považovala za světce, se jí líbil tím, že byl velkorysý! A tato velkorysost patří ke svatosti.

Co ještě s velkorysostí souvisí

Naše modlitba by nám měla vydatně pomáhat k velkorysosti: znovu a znovu děkujeme Bohu za velké věci, které nám učinil. Proto si v protivenstvích můžeme klást otázku: Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?... (Řím 8,35.) A právě tak máme v modlitbě znovu a znovu na paměti naši křesťanskou naději, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou… (Řím 8,18.)

Naše askeze pak není nějaké upocené trápení sebe sama, ale úsilí uchovávat si pravou svobodu pro věci důležité. Chudoba ve věcech tohoto světa představuje kapacitu pro pravé bohatství skrze víru!

K velkorysosti patří také humor (nebrat nedůležité věci ani sebe přehnaně vážně). Není podstatou anekdoty ukázat omezenost uvažování (při dobré logice!) nějakého člověka nebo našeho vlastního pohledu na skutečnost – a zasmát se tomu? Např. můj oblíbený vtip o ministrantovi:
Pan farář hezky v klidu prodlévá na faře a najednou ho zvenčí vyruší hrozný řev. Podívá se z okna a vidí ministranta, který pevně drží kočku za ocas a točí s ní nad hlavou. Proto kočka vydává příšerné skřeky. Kněz seběhne dolů, chytne kluka a zalomcuje jím, až ten, ustrašený, kočku rychle pustí. Pan farář mu přísně vytýká: „Takhle trápit zvíře!... Vždyť jsi jí ten ocas mohl utrhnout! Za trest mi řekneš, proti kterému přikázání desatera ses tím prohřešil!“ Provinilec se zamyslí a pak nesměle odpovídá: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj…“  – Odpověď, kterou kluk knězi dává, v sobě má logiku, ale jen omezenou. A tím je humorná.

Velkorysost je důležitá při šíření evangelia: nelpět na formách, na svém osobním přístupu, na nedůležitých detailech, ale předávat podstatu.

Velkorysost znamená poslušnost vůči Boží vůli. Tohle poučení si beru z Čapkovy povídky Zločin v chalupě. Vondráček byl neposlušný vůči Boží vůli, vůči Božímu řádu stvoření. Jeho ohled na „vůli polí“ (co chtějí ta pole) je přehnaný a v posledku dokonce vražedný. Podobně my lpíme na jiných věcech, například (když opět zmíním perfekcionismus) na dokonalosti toho, co děláme. Ale Bůh může chtít něco jiného, než si představujeme my! Může chtít i něco, co je podle našeho soudu polovičatost a nedůslednost!

Doplněk o znázorňování kříže

Už před několika lety mě velice zaujal výklad prof. Jungmanna o tom, že na přelomu jedenáctého a dvanáctého století došlo k velké změně ve středovém smýšlení, která se týkala také pojímání víry.
Názorným projevem zmíněné proměny v pohledu na Krista je to, jak byl Kristus vyobrazován. Ve starověku byl Kristus vyobrazován jako vzkříšený Pantokrator – Vládce vesmíru. A kříže byly malovány bez korpusu – jako znamení, které se objeví na nebi na konci časů při Kristově druhém příchodu (Mat 24,30); tedy kříž tu byl symbolem událostí budoucích!

V pozdějším středověku začal být Kristus zobrazován jako Dítě v jeslích a jako Ukřižovaný. Pak již kříže nesou korpus, protože ukazují, jak mnoho za nás Ježíš na kříži vytrpěl. Kříž se stal připomínkou věcí minulých.

Když si toto obojí uvědomíme a propojíme, pak i tohle souvisí s velkorysostí. Věříme v to, že Ježíš už zvítězil nad zlem, satanem, smrtí. Nepřítel ještě bojuje, ale má to prohrané. Nám se na Kristově vítězství dostalo účasti: už jsme vykoupeni, posvěceni Duchem, jsme už svobodné Boží děti a dědicové Božího království. A směřujeme k plnosti spásy. Tehdy Ježíš přijde „právě tak“ skutečně, jak ho apoštolové viděli odcházet (Sk 1,11). Na tomto základu staví naše velkorysost.

Chcete-li, můžete si z celé této úvahy vyvodit praktický podnět: zpytujme se, v čem jsme malicherní, úzkoprsí, ustrašení. Co jsou moje malichernosti, moje „dva proužky pole“, které za každou cenu „chtějí k sobě, to už dá cit!“ a kvůli nimž se chováme směšně nebo dokonce ubližujeme. Prosme svého Mistra a Pána o zdravou křesťanskou velkorysost.