KARMEL

Ty jsi Král, ó můj Bože, věčný a nesmírný Král, a království ti nebylo jen propůjčeno. Když se v Krédu říká, že tvé království nebude mít konce, překypuji radostí. Ano, tvé království bude trvat věčně a já tě chválím a dobrořečím ti.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXII,1)

Ó, duše, které se již bez bázně těšíte ze své radosti a jste navždy uchváceny v chválách mého Boha! Jak šťastný byl váš osud! A jak se naprosto právem navždy zaměstnáváte těmito chválami a jakou závist pojímá vůči vám má duše…
Ó, blažené nebeské duše! Pomozte naší ubohosti a buďte nám přímluvci u božského milosrdenství, aby nám udělil alespoň něco z oné vaší radosti a rozdělil i mezi nás část onoho jasného poznání, kterého se dostává vám.
Ó, blažené duše, které jste si uměly tak dobře prospět a nabýt tak rozkošné a trvalé dědictví! Řekněte nám: Jak jste nashromáždily spolu s Ním tak nekonečné dobro? Pomozte nám, vždyť jste tak nablízku prameni. Naberte vodu pro ty, kteří zde zmíráme žízní.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.4)

Co se mě týče, toužím, Pane, abych se Vám zalíbila. Hle, jsem zde, Pane. Je-li potřeba dál žít, abych Vám prokázala nějakou službu, neutíkám před žádným pozemským strádáním, jež na mne může přijít, jak prohlásil Váš milovník, svatý Martin.
Ovšem, ach, jaká bolest, jaká bolest pro mne, Pane, neboť on měl skutky a já mám pouze slova, poněvadž se nezmohu na víc! Kéž ale před Vaší božskou vážností něco znamenají i tyto mé pouhé touhy. A nevšímejte si, prosím, mých nedostatečných zásluh. Kéž si všichni zasloužíme, abychom Vás mohli milovat, Pane.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 15,2.3)

Jak velká je to pro mne trýzeň, když rozvažuji o tom, co bude zakoušet duše, která zde byla vždy ve vážnosti a milovaná a obsluhovaná a ctěná a obdarovávaná, až bude umírat a uvidí, že je navždy ztracena. A až jasně pochopí, že tento stav nemá nikdy skončit!
Ó, Pane, můj Bože! Oplakávám dobu, kdy jsem to nechápala. A poněvadž víte, můj Bože, jak mě trápí se dívat na ty velmi mnohé, kteří to nechtějí pochopit, kéž by alespoň jeden, Pane, alespoň jeden, za kterého Vás nyní prosím, dospěl k Vašemu světlu, díky němuž je pak budou mít mnozí. Ne kvůli mně, Pane, neboť já si to nezasluhuji, nýbrž pro zásluhy Vašeho Syna.
Hleďte na jeho rány, Pane, a poněvadž On odpustil těm, kdo mu je způsobili, odpusťte i Vy nám.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.3)

Někdy mě přepadá velké trápení, když vidím, že nejsem k ničemu v jeho službě a že jsem nucena ztrácet víc času, než bych chtěla, potřebami svého slabého a churavého těla. A tak jednoho večera, když jsem byla ponořena do modlitby, nadešla hodina, kdy je třeba jít spát. Zachvátily mě velké bolesti a dostavilo se mé obvyklé zvracení. Když jsem viděla, že jsem takovou otrokyní těla, zatímco můj duch se dožadoval času pro sebe, pocítila jsem takový zármutek, že jsem začala usedavě plakat a naříkat. (…)

Ó, můj Bože a má nekonečná Moudrosti, bez míry a bez omezení, nad všechna andělská a lidská poznání! Ó, Lásko, která mě miluješ víc, než jak se dokáži milovat a vnímat já sama! Proč chci, Pane, toužit po něčem víc, než co mi chcete dát Vy? Proč se chci unavovat tím, že Vás budu žádat o něco, co mi přikazuje má touha, když všechno, co je můj rozum schopen dát dohromady a po čem je schopna má touha zatoužit, jste Vy již pronikl až do konce, a já sama přitom nevím, co mi opravdu prospěje? Vždyť v tom, kde si má duše myslí, že najde zisk, bude ve skutečnosti třeba má ztráta. Neboť když Vás prosím, abyste mě osvobodil od nějakého utrpení, a zatím právě v něm se ukrývá smysl mého umrtvení, oč to vlastně žádám, můj Bože?
Ale ne, můj Bože, ne! Už žádná důvěra v něco, co bych mohla chtít pro sebe. Chtějte po mně Vy, co byste rád chtěl, neboť to chci i já, vždyť veškeré mé dobro spočívá v tom, abych se Vám zalíbila. Kdybyste totiž Vy, můj Bože, měl uspokojit mne tím, že uskutečníte vše, co si žádá má touha, je mi zřejmé, že bych byla ztracena.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,1.2)

Máte-li stále o čem mluvit, hovoříte-li s lidmi, proč by se vám mělo nedostávat slov při důvěrném rozhovoru se Stvořitelem? Nebojte se toho; já tomu totiž nevěřím. Ovšem je třeba si na to zvyknout, neboť se stává, že v přítomnosti osoby, k níž člověk nemá blízký vztah, je celý rozpačitý: zdá se, jako by byla cizí, i když je z rodiny, ale on přesto neví, co by jí řekl. Vždyť neudržuje-li se nějaký vztah, vyprchá i ona důvěrná známost, jež vyvěrá z příbuzenství či z přátelství.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVI,9)

Náš Pán není náročný, ba naopak je velmi velkodušný a snadno odpouští každý dluh, byť by byl sebevětší. Proto je tak obdivuhodný při odplatě, že nenechá bez odměny ani prosté pozvednutí očí, vykonané s myšlenkou na Něho.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXIII,3)

Pán mě chtěl jednoho dne potěšit, a tak mi přívětivě řekl, abych se netrápila, protože v tomto životě nelze být stále v tomto rozpoložení: někdy bych plála nadšením, jindy ne; hned jsem klidná, hned neklidná či zmítaná pokušeními: mám mu ale důvěřovat a ničeho se nebát.

(Terezie od Ježíše, Kniha života XL,18)

Vězte, že tyto dvě věci, totiž splnit vůli Boží a odpouštět urážky, jsou nezbytné pro všechny, i když v jejich plnění mohou být různé stupně. Dokonalí odevzdají svou vůli jako dokonalí a odpustí s dokonalostí; my pak budeme dělat, co můžeme… Pánu se líbí všechno.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVII,3)