KARMEL

Jestliže povaha nebo nějaká nemoc nedovolují myslet na utrpení Páně, protože je to příliš skličující, nikdo nezakazuje dělat společnost vzkříšenému Kristu, když už ho máme tak blízko v Nejsvětější Svátosti, kde je oslavený. Ne, nelze mít stále upřené myšlenky na velká muka, která Ježíš vytrpěl. Zde však ho nemusím nazírat ztrápeného (…), nýbrž zářícího slávou a zbaveného bolesti, jak povzbuzuje jedny a dodává odvahy druhým.

(Terezie od Ježíše, Kniha života, XXII, 6)

Mým dalším nemalým trápením byla kázání. Ráda jsem je poslouchala… Jestliže mi z jedné strany kázání přinášela velkou útěchu, z druhé strany mne trýznila, protože mi dávala nahlédnout, že jsem úplně jiná, než jaká bych měla být. Prosila jsem Pána, aby mi přišel na pomoc, ale jak se mi zdá nyní, mýlila jsem se v tom, že jsem nekladla veškerou svoji důvěru v něho a že jsem příliš důvěřovala svým silám. Hledala jsem prostředky k nápravě, pečlivě jsem je uplatňovala, ale nedokázala jsem se přesvědčit, že se toho příliš nedosáhne, neodložíme-li veškerou důvěru v sebe samé a nesložíme-li ji všechnu v Pána.

(Terezie od Ježíše, Kniha života, VIII, 12)

Přemítala jsem o tom, zda nemají pravdu ti, které dráždí, že opouštím klausuru, abych zakládala kláštery, a zda by nebylo lepší, abych se mnohem usilovněji věnovala modlitbě. Tu jsem vnímala tato slova: „Dokud je člověk na zemi, neprospívá mu tolik, když se se mnou víc kochá, jako když koná mou vůli.“
Zdálo se mi, že pro mne byla Boží vůle formulována slovy sv. Pavla o tom, že ženy mají žít v ústraní, jak mi také bylo nedávno citováno a jak jsem to vícekrát slyšela. Avšak On mi řekl: „Dej jim vědět, že je nutno mít na paměti celé Písmo svaté. Ne pouze jednu část, nýbrž všechny souvislosti. Nebo mi snad chtějí svázat ruce?“

(Terezie od Ježíše, Duchovní relace 19; 30. června 1571)

Pobavilo mě, dcero, jak si neprávem stěžujete, vždyť tam máte otce fra Jana od Kříže, což je nebeský, ba božský člověk. Nuže, ujišťuji Vás, má dcero, že od doby, co odešel tam k vám, nenašla jsem v celé Kastilii druhého takového jako on, kdo by tak rozněcoval na cestě k nebi. Neuvěříte mi, jakou samotu ve mně vyvolává jeho nepřítomnost zde.
Hleďte, že tam v onom světci máte velký poklad, a tak ať s ním všechny z onoho domu rozmlouvají a probírají s ním své duše, a uvidíte, jak budete pokročilé, a shledáte, že jste ve všem, co se týká ducha a dokonalosti, postoupily kupředu. Náš Pán mu totiž právě k tomu daroval zvláštní milost…

(Terezie od Ježíše, dopis Matce Anně od Ježíše do Beasu, listopad 1578; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

On ať žije a daruje mi život. On ať kraluje a já ať jsem jeho otrokyně, vždyť má duše nechce jinou svobodu. Jak by mohl být svoboden ten, kdo by byl vzdálený Nejvyššímu? Jaké větší nebo bídnější otroctví by mohlo být než to, kdy se duše vysmekne z ruky svého Stvořitele? Blahoslavení ti, kdo vidí, že jsou natolik chyceni a znehybněni pevnými pouty a řetězy dobrodiní Božího milosrdenství, že nejsou dost silní na to, aby se jich zbavili. „Silná jako smrt je láska, a tvrdá jako peklo“.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Ó, smrti, smrti, nechápu, kdo se tě bojí, vždyť v tobě je skryt život! Ovšem, kdo by se nebál, pokud část života vyplýtval na něco, co nebylo milováním jeho Boha? A jelikož já k nim patřím, oč to prosím a po čem to toužím? Snad po tak zaslouženém trestu za své viny? Nedopusťte to, mé Dobro, vždyť mé výkupné Vás stálo tak mnoho.
Ó, má duše! Dovol, ať se uskutečňuje vůle tvého Boha, vždyť to je pro tebe vhodné! Služ a doufej v jeho milosrdenství, neboť On uzdraví tvou bolest…

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 6,2.3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Co mám dělat, můj Pane? Jak pozdě se roznítily mé touhy, a jak záhy jste mě naopak Vy, Pane, usiloval získat a povolat k tomu, abych se zcela zabývala Vámi! Opouštíte snad někdy, Pane, ubožáka nebo se odvracíte od chudého žebráka, když k Vám chce přilnout? Má snad Vaše velikost, Pane, nebo vaše velkolepé skutky nějakou hranici?
Ó, můj Bože a mé milosrdenství, jak je nyní můžete prokázat na své služebnici! Jste mocný, velký Bože. Nyní se ukáže, zda si má duše rozumí, když se dívá na čas, který ztratila, a vidí, že Vy, Pane, jej můžete v jediném okamžiku znovu získat. Připadá mi to jako bláznovství, vždyť se říká, že ztracený čas nelze znovu nabýt. Požehnán buď můj Bůh!
Ó, Pane! Vyznávám vaši velkou moc. Jestliže jste tak mocný, a to jste, co by mohlo být nemožné pro toho, kdo zmůže všechno? Obnovte, můj Bože, ztracený čas a udělte mi milost pro přítomnost i budoucnost, abych se před Vámi mohla objevit ve svatebním oděvu. Vždyť budete-li to chtít, můžete to učinit.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 4,1–2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Velmi mě pobavilo, když jsem se dozvěděla, že máte znovu touhu po utrpení. Nechte nás, pro lásku Boží, chvilku na pokoji, vždyť jimi pak neprocházíte sám. Odpočiňme si několik dní. Moc dobře rozumím tomu, že jde o pokrm pro toho, kdo je jednou opravdu zakusí, neboť ten pak pochopí, že není lepší výživa pro duši. Jelikož však nevím, zda se dané utrpení nerozšíří i na další lidi, nemohu po tom toužit. Chci tím říct, že trpět sám o sobě nebo naopak vidět, že trpí i můj bližní, mezi tím musí být značný rozdíl. To je dilema, které mi, až se, Vaše důstojnosti, uvidíme, budete muset objasnit. Kéž se zalíbí našemu Pánu, abychom mu uměli sloužit způsobem, jaký chce On.

(Terezie od Ježíše, dopis Graciánovi, 21. dubna 1579; D 278,8.9, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)

Boží Synu a můj Pane, kolik dober nám dáváš v prvním slově Otčenáše! Snižuješ se tak hluboko, že se připojuješ k našim prosbám a stáváš se bratrem tak ubohých a podlých tvorů. Protože chceš, aby nás tvůj Otec považoval za své syny, dáváš nám všechno, co můžeš; a protože tvé slovo nemůže pominout, nutíš svého Otce, aby nás vyslyšel. A to pro Něho není nějaká maličkost, neboť kvůli tomu nás musí snášet, navzdory našim těžkým hříchům, odpustit nám, kdykoliv se k Němu vrátíme jako marnotratný syn, potěšovat nás v našem utrpení a starat se o to, abychom měli z čeho žít, jak se to sluší na dobrého Otce, předčit v dobrotě všechny otce na světě jako ten, který je svrchovaná dokonalost; a konečně učinit nás svými dědici a dát nám podíl na všem svém bohatství.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVII,2)

Ano, nekonečná dobroto mého Boha, vidím, kdo jsi ty a kdo jsem já; a v tom poznání, že jsi tak úchvatně jiný, potěšení andělů, chtěla bych se celá strávit v lásce k tobě. Ach, jak to snášíš, když ti někdo dovolí, abys mu stál nablízku! Jakým jsi mu, Pane, dobrým přítelem! Jakou přízní ho zahrnuješ, s jakou trpělivostí snášíš jeho vnitřní stav a vyčkáváš, dokud se nepřipodobní tvému!

(Terezie od Ježíše, Kniha života VIII,6)