Doporučujeme
Marie Petyt (1623–1677)
16. listopadu 1672 po procitnutí a pak po celý den jsem se cítila jakoby oddělená od Boha, ubohá a opuštěná, bez světla a bez chuti a bez jakékoli možnosti najít vztah k modlitbě nebo s alespoň trochou zbožnosti dospět k Bohu. To mě velmi zarazilo a naplnilo smutkem a já nevěděla, co si o tom myslet a co znamená tato náhlá změna: jeden den povzbuzená a přijatá jako nevěsta nebo královna, druhý den zapuzená, vyhnaná z královského paláce jako chudá žebračka, kterou Milovaný nezná ani nemůže znát, ano, na kterou dokonce nechce ani pohlédnout.
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Ježíši... jak je sladké milovat tě, být zcela tvou, mít tě jako jediné Všechno... Ať je můj život neustálou modlitbou, jediným dlouhým úkonem lásky. Kéž mě nic nedokáže od tebe oddálit... Jak bych chtěla, můj Mistře, žít s tebou v tichu... Daruji ti celu svého srdce, aby se stala tvou malou Betánií. Přijď a odpočiň si. Tak tě miluji... Chtěla bych být tvou útěchou, a proto se ti obětuji jako oběť, můj Mistře, pro tebe a s tebou. Od nynějška přijímám všechny oběti a všechny zkoušky, i tu, že tě nebudu cítit blízko. O jedno jediné tě žádám: abych byla vždy velkomyslná a věrná.
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Velká část našeho utrpení pochází z toho, že klademe odpor. Je zcela ohromující, jaká změna může nastat u nemocného člověk, který se smířil se skutečností, že zemře. Tak je tomu také v kontemplativní modlitbě. Bojujeme-li proti vyprahlosti, je modlitba nesmírně únavná. Modlitba by zdravého člověka neměla unavovat. Modlitba je naopak odpočinek, mír, osvěžení. Tak jako tělo po spánku je i duch po modlitbě odpočinutý, občerstvený, zotavený...
V rámci Světového dne mládeže, který právě probíhá v Riu de Janeiru v Brazílii, se sešlo více než 700 mladých lidí z různých karmelitánských farností a škol amerického kontinentu. Setkání se koná ve škole Svaté rodiny karmelitánské kongregace Sester Boží Prozřetelnosti v městě Isabel.
Titus Brandsma (1881–1942)
Otázka, jaká představa Boha ovládá lidi dnešní společnosti, se zdá téměř nezodpověditelná. V této oblasti panuje tak málo shody, že nejprve máme dojem, že si před očima musíme promítnout takřka nekonečnou řadu představ o Bohu. Nám teď ale nepůjde o detaily.
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Chce-li někdo milovat Ježíše, být obětí jeho lásky, pak čím je slabší, bez tužeb a bez ctností, tím je pro působení této stravující a přetvořující Lásky způsobilejší... Pouhá touha být obětí stačí, ale člověk musí souhlasit, že zůstane chudý a bez síly, a to je to těžké, neboť »kde najít opravdu chudého duchem? Musí se hledat hodně daleko,« říká žalmista (1)... Neříká, že se musí hledat mezi velkými dušemi, ale »hodně daleko«, to znamená v nízkosti, v nicotě...
 |
Maria, Královno a Matko Karmelu, přicházím dnes, abych se ti zasvětil, protože celý můj život je jen nepatrný projev vděčnosti za mnohé milosti a požehnání, kterých se mi dostalo od Boha tvýma rukama. |
Člověk povolaný k životu v Karmelu poznává, že řádové charisma a spiritualita mají odezvu ve středu jeho srdce, kterého se dotkl živý Bůh. Proces formace postupně rozvíjí jeho karmelitánskou totožnost v trvalém vztahu s obecným charismatem řádu s cílem dozrání osoby a rozvoje samotného řádu.
Během postupného a nepřetržitého přetváření v Krista, které v nás působí Duch, nás Bůh přitahuje k sobě po cestě směřující do nitra, jež nás vede od rozptylujících periferií života k nejvnitřnějším jádru naší bytosti, tam, kde přebývá Bůh a kde nás sjednocuje se sebou (1). To vyžaduje neustálé, radikální a celoživotní úsilí, při němž začínáme z popudu Boží milosti myslet, soudit a uspořádávat svůj život s pohledem na Boží svatost a dobrotu, jak nám byla zjevena a hojně darována v Synu.
Jan od sv. Samsona (1571–1636)
»Svatební píseň božského a vtěleného Ženicha a božské nevěsty, v manželském sjednocení se svým Ženichem«
Když naši Otcové zasvětili svou oratoř Marii, Matce Pána, zvolili si ji tím za patronku a svěřili se jí: zasvětili celý svůj život její službě a její chvále, uskutečňované dříve v životě než v obřadech.
Během svých dějin karmelitáni zakoušeli a opěvovali stálou, starostlivou přítomnost své Matky a Patronky. Maria, mystická hvězda z hory Karmelu, chrání, odívá a vede své děti po stezkách vedoucích k radosti přetvářejícího sekání s Bohem. Ona, jež první žila v plném sjednocení s Bohem v Kristu, nám pomáhá objevit krásu našeho povolání a podpírá nás při namáhavém výstupu na »vrchol hory, kterou je Kristus« (1).