KARMEL

Terezie z Avily (1515–1582)

Někdy se mi stávalo – jako i nyní, i když daleko řídčeji – že na mne padly tak tíživé úzkosti a tak palčivá tělesná trýzeň, že jsem nevěděla, co dělat. Když nic netrýznilo mého ducha, radostně jsem snášela i daleko těžší tělesné bolesti. Přišlo-li však obojí současně, bylo to opravdové mučednictví. Tehdy jsem zapomínala na přijaté milosti, na které jsem si vzpomínala jen jako na vzdálený sen, který jen zvětšoval mé trápení.

Terezie z Avily (1515–1582)

Během modlitby klidu se má duše kochat a netropit hluk. Nazývám hlukem, vyhledává-li rozumem mnoho slov a úvah, aby děkovala Bohu za takovou milost, a promíchává-li znovu hromadu svých hříchů a chyb, aby tak cítila vlastní nehodnost. Tyto věci vytvářejí zmatek, neboť rozum se pachtí za představami a paměť, aby si vzpomněla. (...)

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Má lásko a můj ženichu, zatímco užíváme vzájemné lásky na loži, připraveném z nás obou (námi oběma), abychom se oddali božské rozpustilosti v sladké něze svých nejvyšších objetí, prostě a nevýslovně – na tomto loži tedy, z nevěsty a ženicha, kde se v poledním čase ty a já těšíme ze sebe navzájem až za hranice smyslů a pochopení – nevidíš snad, ó můj ženichu, že můj nard šíří svou vůni, zatímco my, zamilováni, hrajeme si spolu, jeden s druhým a jeden ve druhém? Stačí však, že si rozumíme.

Terezie z Avily (1515–1582)

Velmi napomáhá, když se začne s velkodušností a vnitřní svobodou. Hovořím k těm – je jich opravdu hodně – kteří už hezky dávno začali a nikdy nemohou dokončit. Podle mého názoru je to většinou způsobeno tím, že od začátku neobjali kříž velkomyslně. Oni se totiž trápí, když nemohou dále pracovat svým rozumem, zdá se jim, že nic nedělají a nejsou s to se snést. A možná je to právě doba, v níž se jejich vůle zdokonaluje a sílí, aniž si to uvědomují.

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Texty „Svatební písně“, které zde předkládáme, dávají nahlédnout do nitra slepého řeholního bratra Jana od sv. Samsona. Nejde o naukové výpovědi o Bohu, ale o obrazy, které vystupují z jeho nitra a vypovídají o jeho hlubokém spojení s Bohem skrze živou víru a osobní důvěrnou lásku. Paradoxně právě tento ‚slepec‘ nám otvírá oči pro Boha, který je Tajemstvím vpravdě nevýslovným, a zve nás k touze růst ve vztahu k Němu ne podle míry, kterou si určujeme sami, ale kterou nám určil Bůh. Jan mluví v ženském rodě, neboť hovoří jménem duše, nevěsty Kristovy.

Terezie z Avily (1515–1582)

Uvědomte si, dcery, že tento váš Ženich (Ježíš) vás nikdy nespustí z očí, i když od vás musel vytrpět tisíce ošklivých, ba hnusných věcí. A je to tedy něco velkého, když nyní odvrátíte oči od vnějších věcí a několikrát je upřete na Něho? Vzpomínáte, co říká Nevěstě: čeká jen na váš pohled, aby se vám ukázal, jak po tom dychtíte. Tak si cení tohoto pohledu, že kvůli němu nelituje žádné námahy.

„Protože přebýváme v Bohu, žijeme, jak tomu rozumím já, v lásce, která přesahuje prožívanou lásku a nikdy nejsme mimo lásku. Naopak jsme v nekonečné lásce, která je velmi prostě přítomná v nás i kolem nás.“

(Z nadiktovaných spisů)

Terezie z Avily (1515–1582)

Představte si, že (Ježíš) je s vámi, a všímejte si, s jakou láskou a pokorou vás učí. A věřte mi, všemožně se snažte být stále s tímto dobrým přítelem.

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Svatost nespočívá v tom, jestli pociťujeme nebo nepociťujeme Boha, když se vylévá do duše nebo se jí dotýká svými božskými paprsky, ale ve skutečném bytostném praktikování lásky. Tato láska v Bohu činí vše – bez světla nebo pociťované zbožnosti – i v čase nejhorší a nejbolestnější vyprahlosti. Bůh má totiž ve zvyku navštěvovat vyprahlostí ty, které velmi miluje, a cvičit je tímto způsobem.

Terezie z Avily (1515–1582)

Po mnoho let jsem víc toužila, aby už skončila hodina rozjímání, a čekala na bití hodin, než abych se zabývala užitečnými myšlenkami. Mnoho dní pak bych byla raději dělala nevímjak těžké pokání, než se usebrala k modlitbě. Všichni říkají, že jsem velmi odvážná: ukázalo se totiž nejednou, že Bůh mi dal víc odvahy, než mívá žena, avšak já ji pak uplatňovala dost špatně.