KARMEL

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Má lásko a můj ženichu, zatímco užíváme vzájemné lásky na loži, připraveném z nás obou (námi oběma), abychom se oddali božské rozpustilosti v sladké něze svých nejvyšších objetí, prostě a nevýslovně – na tomto loži tedy, z nevěsty a ženicha, kde se v poledním čase ty a já těšíme ze sebe navzájem až za hranice smyslů a pochopení – nevidíš snad, ó můj ženichu, že můj nard šíří svou vůni, zatímco my, zamilováni, hrajeme si spolu, jeden s druhým a jeden ve druhém? Stačí však, že si rozumíme.

Zatímco dál dávám najevo naše vzájemné vlévání se do sebe svým vlastním nekonečným rozplynutím, v němž překračuji samu sebe a nejen sebe, nýbrž všechno stvořené i všechno, co může existovat, cítím se tebou sevřena mnohem pevněji a vroucněji, nesmírnou silou tvého láskyplné objetí; v jeho nevýslovné sladkosti a božské něžnosti jsem zcela mimořádným způsobem uchvácena blažeností a láskou v celé tvé plnosti a šíři – v níž jsem úplně pohlcena a přetavena v tebe, takže už nikdy, vůbec nikdy nemohu být někým jiným než tebou – až vidím a pociťuji samu sebe velmi blízko smrti a duch mne takřka opouští, právě skrze to, co jsi ty a čím jsem já v tobě, nepřekonatelném klidu, v našem velmi prostém rozlévání božských slastí, které je právě naším klidem v Jednom, jímž jsme my oba sobě oběma, aniž by bylo rozlišení či rozdílu v tom, co jsme, vidíme a vlastníme skrze druhého a v druhém.

Ach, má lásko a můj ženichu, jestliže mne sevřeš a stiskneš ještě pevněji, bezpochyby mne láskou a blažeností usmrtíš. Je pravda, že po takové smrti toužím, stejně jako ji už nyní vnímám jako nekonečně sladkou a lahodnou, ale, ó má lásko a můj ženichu – co pak o tobě řeknou andělé? Nebudou tě ve tvé lásce ke mně, tvé nevěstě, právem pokládat za přehnaně vášnivého, ještě vášnivějšího, než jsi vůči nim, protože je neobjímáš ve svém božském náručí tak sladce a láskyplně, aby na to zemřeli?

Avšak, ó má lásko, ó můj ženichu, ó střede mého srdce, ó vrchole slasti! Ach, můj živote a mé všechno, svíráš mě příliš vroucně, objímáš mě příliš sladce, naplňuješ mne a přes míru mne plníš s přílišnou něžností, uchvacuješ mne přespřílišným štěstím! Ano, na vrcholu svého štěstí, jímž jsi ty, a v kochání se tebou jsem věčná, bez času nebo věčnosti či dokonce bez okamžiku.

Ach, jsem zcela na konci sil! Ach, již nemohu, odevzdávám ducha a umírám láskou a štěstím v tvém všepřesahujícím klínu, jehož nádherná a blaživá krása mi láskou a štěstím, v lásce za hranice lásky, v klidu a okoušení za hranice klidu a okoušení, v jednoduchosti za hranice nevýslovně nevýslovné jednoduchosti, v nevýslovnosti za hranicí nevýslovnosti násilím odnímá život. (145–147)

Předložený text „Svatební písně“ dává nahlédnout do nitra slepého řeholního bratra Jana od sv. Samsona. Nejde v něm o naukové výpovědi o Bohu, ale o obrazy, které vyvstávájí v jeho nitru a vypovídají o jeho hlubokém spojení s Bohem skrze živou víru a osobní důvěrnou lásku. Paradoxně právě tento ‚slepec‘ nám otvírá oči pro Boha, který je Tajemstvím vpravdě nevýslovným, a zve nás k touze růst ve vztahu k Němu ne podle míry, kterou si určujeme sami, ale kterou nám určil Bůh. Jan mluví v ženském rodě, neboť hovoří jménem duše, nevěsty Kristovy.

Související články

Svatební píseň (1)
Svatební píseň (3)
Život slepého bratra Jana od sv. Samsona