KARMEL

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije…“ Co je to však za žízeň? Odpověď je jednoduchá: když do duše vstoupí Duch svatý, rozdmýchá v ní řeřavé uhlíky a zapálí oheň lásky. Duše vzplane plamenem lásky a z tohoto ohně pak vylétají jiskry lásky, které budí žízeň a lahodnou touhu po Bohu.

(Jan Tauler, OP /1300–1361/, kázání 11.2)

Byť by byla vaše představivost kdovíjak nestálá, vždy najdete mezi Otcem a Synem Ducha svatého. Kéž zanítí vaši vůli, a nestačí-li vás uchvátit tak strhující úvaha, kéž vás připoutá svou žhavou láskou.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVII,7)

Lidé neznají dosti Ducha svatého, a proto ho málo vzývají. Jediný způsob opravdové modlitby k němu spočívá v tom, že se mu odevzdáme. Uchvátí nás, aniž to řekne, vede nás, zatímco si myslíme, že jdeme sami. Proniká do našeho života a působí v něm jako tajemná síla, i když si někdy myslíme, že náš život ubíhá v malosti, jednotvárnosti, je unavený, suchopárný a bez radosti. (…) Neříkejte, že nepokračujete na duchovní cestě, protože nepozorujete, že byste pokračovala. Ať je to zastřené světlo, ať je to studené teplo – přijímejte, co Duch svatý posílá. Přijímejte jeho způsoby.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 16. května 1940)

Dnes ráno jsem se stal františkánským terciářem v kostele Santa Chiara. Toužil jsem po tom už dlouho. (…) Vnímal jsem, že mě svatý František přivítal s radostí, ne však kvůli mé osobě, ale spíš kvůli tomu, co chce ve mně vykonat Ježíš.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, deníkový zápis, 6. listopadu 1920)

Milé dítě,

jednou jsem Vám už napsal dopis, došel Vám? Poslal jsem Vám spoustu pohlednic, ale mám dojem, že se cestou k Vám ztratily! A každý týden se pokouším poslat Vám balíček čokolády nebo fíků. Já jsem Vaše dopisy, Vaše dobrotivé dopisy, dostal v pořádku. Jak je to však bolestné, že s Vámi nemohu navázat spojení, že Vám nemohu poslat žádnou pomoc! (…)

V tyto dny zaměstnávejte své nitro touhou po příchodu Ducha svatého a o Velikonocích i po nich jeho neustálou přítomností; a tak pečlivě dbejte a tak si toho važte, aby vás nezajímalo nic jiného, a ničeho si nevšímejte, ať už by to bylo trápení nebo jiné dotěrné vzpomínky; a všechny tyhle dny prožívejte s láskou k Duchu svatému a s tím, čím je člověk povinován pokoji a klidu duše, v níž se jemu líbí přebývat.

(Jan od Kříže, korespondence, nedatovaný dopis jedné karmelitce)

Ještě jedna evangelistova poznámka mi připadá důležitá. Říká, že Ježíš zvedl ruce a požehnal jim. Když jim žehnal, vzdaloval se od nich. Jeho poslední obraz pro ně tvořily pozvednuté ruce, žehnající gesto. Nanebevstoupení je žehnání. V žehnání Kristus odchází, platí to však rovněž naopak – v žehnání zůstává. Takový je i nadále jeho vztah ke světu a ke každému z nás: on žehná, on sám se pro nás stal požehnáním. Snad právě tato slova by mohla objasnit ten zvláštní rozpor loučení a radosti, s níž se učedníci vraceli domů: událostí, kterou učedníci zažili, bylo žehnání. A jako požehnaní pak odsud odcházeli – jako požehnaní, nikoli jako opuštění. Věděli, že jsou požehnaní navždy a že rovněž navždy jsou pod žehnajícíma rukama, ať už půjdou kamkoli.

(kard. Joseph Ratzinger, meditace o slavnosti Nanebevstoupení Páně)

Marie Magdaléna de’ Pazzi (1566–1607)

Inspirace pro náš duchovní život

Dne 2. dubna letošního roku jsme oslavili 450. výročí narození svaté Marie Magdalény de’ Pazzi, florentské karmelitky (původní nereformované větve, O.Carm.), světice a mystičky. Tím jsme zároveň na Karmelu zahájili její jubilejní rok – rok, s nímž je spojena možnost získat v karmelitánských kostelích a kaplích plnomocné odpustky; rok, který potrvá až do 25. května 2017 (kdy si připomeneme 410. výročí její smrti).

Byla jsem v kostele sama s nepřátelským vojákem a snažila jsem se za něj modlit.

Vzpomeň si, že vám bylo přikázáno milovat i své nepřátele. Já jsem zemřel za všechny. Proč bys ty měla dělat výjimky? V nebi potřebuji všechny duše. Ty neznáš tajemství srdcí. Možná tvůj nepřítel potřebuje modlitbu. Daruj mi ji – pro něj – jako jeho sestra. Dávej mi duše. Za to se modli a dovol, abych se já modlil skrze tebe.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 17. července 1940)

Ty víš, můj Bože, že jsem nikdy netoužila po ničem jiném, než abych milovala, nedělám si nárok na žádnou jinou slávu. Tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou, a teď je to propast, jejíž hloubku nemohu dohlédnout. Láska přitahuje lásku, a tak se, můj Ježíši, má láska vrhá k tobě, chtěla by naplnit propast, která ji vábí, ale běda! Není to ani kapka rosy, ztracená v oceánu! Abych tě mohla milovat, jako mě miluješ ty, musím si půjčit tvou vlastní lásku, jen tak najdu pokoj.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rukopis C, 35r)