KARMEL

Drahá matko, chtěla bych vám naplno říci, čím vším jste pro mě byla. Jak je tato chvíle slavnostní a vážná... přesto nechci otálet s odhalením věcí, které trochu snížím tím, že je oději do slov. Vaše dítě vám chce vyjevit, co cítí, nebo lépe řečeno, co mu Bůh dal pochopit v hodinách hlubokého usebrání v sjednocujícím doteku.
„Jste velmi milovaná“, milovaná výjimečnou láskou, jakou měl Mistr jen vůči některým zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. On vám neříká jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“ Matko, poslouchejte, co říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená beze strachu, že by nějaká překážka byla překážkou, neboť svobodně rozlévám lásku, na koho se mi zlíbí. Tvým povoláním je „nechat se milovat více než ostatní“. Když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Má láska je schopná znovu vybudovat to, co ty pokazíš. „Nech se milovat více než tito zde.““
Matko, „nechte se milovat více než tito zde“; váš Mistr chce, abyste se tímto způsobem stala chválou jeho slávy! Těší ho, že ve vás může tvořit skrze svou lásku a pro svou slávu; On sám to chce konat, i kdybyste vy sama pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, a dala mu jen to, co může tvor: hříšné a ubohé skutky.
Nikdy nebudete průměrná, pokud budete bdělá v lásce! I ve chvílích, kdy se budete cítit zničená a vyčerpaná, můžete mu působit radost, pokud budete nadále věřit, že On stále působí, že vás i tak miluje, ba dokonce miluje ještě víc, protože jeho láska je svobodná a takto chce být ve vás oslavený.

(úryvek z textu, který sv. Alžběta od Trojice adresovala krátce před smrtí své převorce, matce Germaině, na konci října 1906)

(OCD • svatá • nezávazná památka 8. listopadu)

Texty propria

Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d’Avor (1), blízko Bourges, v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna o čtyři dny později na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí. Opakovaně si bude připomínat svůj křest, kdy se stala „adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice“. V dopise jistému knězi píše: „Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh.“

(zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu /OCD/ • blahoslavená • nezávazná památka 7. listopadu)

Texty propria

Marie Scrilli se narodila dne 15. 5. 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. Její zbožnost od dětství postupně sílila a vyústila v rozhodnutí vstoupit do kláštera sv. Marie Magdaleny de’ Pazzi ve Florencii. Když si to u svých rodičů prosadila a ve svých jednadvaceti letech do kláštera odešla, záhy poznala, že to není její místo. Nechtěla se vzdát myšlenky na řeholní život, ale cítila se volána k apoštolátu formou práce s dětmi a mládeží. Vrátila se domů k rodičům a složila slib ve třetím řádu bosého Karmelu.

Jsem jako nějaký ubohý Robinsonek na svém ostrově. Dokud mi nikdo nic nesliboval, byla jsem ve vyhnanství, to je fakt, ale nepomýšlela jsem na to, že opustím svůj ostrov. Ale teď mi najisto ohlašují člun, který mě má brzo dopravit zpět do Vlasti. A tak zůstávám na pláži, dívám se do dálky, dívám se stále… a když na obzoru nic nevidím, říkám si: Oklamali mě! Tak brzo odtud neodejdu!

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 6. srpna 1897)

Je to pravda, že zde máme oči, a nevidíme. A že na Posledním soudu je budeme muset otevřít. A byl by to den zoufalství, kdyby v našich ubohých srdcích nebyla jakási překypující naděje v propastnost Božího milosrdenství. Za jediný úkon lásky, s nímž se k němu obrátíme, vrhne naše hříchy do hlubin moře.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(karmelitán • svatý • památka 6. listopadu)

Texty propria

Nonius Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 v Portugalsku, pravděpodobně v Cernache do Bonjardim, jako nemanželský syn bratra Álvara Gonçalves Pereiry, člena rytířského řádu Špitálníků sv. Jana v Jeruzalémě (Maltézští rytíři) a převora v Crato, a doni Irie Gonçalves z Carvalhalu. Asi rok po narození bylo dítě královským dekretem prohlášeno za legitimní, a mohlo se mu tak dostat rytířské výchovy a vzdělání, jak bylo obvyklé pro potomka šlechtického rodu. Ve třinácti letech se Nonius stal pážetem královny Leonory, byl přijat ke dvoru a pasován na rytíře. V šestnácti letech se na přání svého otce oženil s bohatou mladou vdovou doňou Leonorou de Alvim, v tomto svazku se jim narodily tři děti.

Tolik ti toho musím vytknout, má Církvi, a stále tě tolik miluji! Způsobila jsi mi víc utrpení než kdokoliv jiný, a přece nikomu nedlužím víc než tobě. Tolik bych si přál tě někdy vidět zničenou, a přitom tolik potřebuji, abys byla. Tolikrát jsi mě pohoršila, a přece ty sama mi dáváš pochopit svou svatost. … Ani nespočítám, kolikrát jsem chtěl prásknout dveřmi své duše, přibouchnout je před tebou – a stejně pořád, každou noc, tolik prosím, abych směl zemřít v bezpečí tvé náruče! Ne, já nemohu být bez tebe, vždyť jsem jedno s tebou, i když nejsem zcela ty. A taky – kam bych šel? Budovat jinou církev? Vždyť nemohu vybudovat církev bez těch samých chyb … protože ty chyby jsou moje.

(Carlo Carretto /1910–1988/, úryvek z „Ódy na Církev“)

(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 5. listopadu)

Texty propria

Františka se narodila pravděpodobně v Thouars, 28. září 1427; jejími rodiči byli Ludvík, vikomt z Thouars, a Marie z Rieux z baronské rodiny z Encenis. Už ve čtyřech letech ji zasnoubili Petrovi, mladšímu synu vévody bretaňského, a svěřili do výchovy její budoucí tchyni Janě, sestře francouzského krále Karla VII. Byla to právě Jana, která na ni zapůsobila hlubokým křesťanským životem a spiritualitou, čerpanou z učení svatého Vincence Ferrerského, kterého osobně poznala. Petr se po smrti svého otce a staršího bratra stal vévodou bretaňským a spolu s Františkou byli v roce 1450 korunováni v katedrále v Rennes. Františka měla velmi dobrý vliv na manžela, vévodu, na politiku dvora a na státní záležitosti, a to do té míry, že lidé vzpomínali na sedm let jejich vlády jako na »časy požehnané vévodkyně«.

Jednoho dne se mě Terezie zeptala, jestli půjde do nebe. Řekla jsem jí, že ano, když bude moc hodná. Odpověděla mi: „Ano, a když nebudu hodná, přijdu do pekla… Ale já vím, co udělám: uteču za tebou do nebe. Co by mohl dobrý Bůh udělat, až mě tam najde? Ty mě moc pevně stiskneš v náručí…!“ Četla jsem v jejích očích, že je pevně přesvědčena, že jí dobrý Bůh nemůže nic udělat, když je v matčině náručí.

(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis z 28. října 1876, Terezii byly necelé čtyři roky)

Ó, smrti, smrti, nechápu, kdo se tě bojí, vždyť v tobě je skryt život! Ovšem, kdo by se nebál, pokud část života vyplýtval na něco, co nebylo milováním jeho Boha? A jelikož já k nim patřím, oč to prosím a po čem to toužím? Snad po tak zaslouženém trestu za své viny? Nedopusťte to, mé Dobro, vždyť mé výkupné Vás stálo tak mnoho.
Ó, má duše! Dovol, ať se uskutečňuje vůle tvého Boha, vždyť to je pro tebe vhodné! Služ a doufej v jeho milosrdenství, neboť On uzdraví tvou bolest…

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 6,2.3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)