Doporučujeme
Dnes si připomínáme 60. výročí úmrtí irského spisovatele C. S. Lewise /29. 11. 1898 – 22. 11. 1963/. Nabízíme jednu kapitolku z jeho nestárnoucí knihy „Rady zkušeného ďábla“, která vyšla za 2. světové války (1942). Jednotlivé kapitoly mají podobu dopisů, v nichž zkušený pokušitel Zmarchrob instruuje svého synovce, začátečníka Tasemníka, jak přivést člověka (zde označovaného slovem pacient) k věčnému zavržení.
Můj drahý Tasemníku,
trochu jsi mě zklamal. Čekal jsem podrobné hlášení o Tvé práci, ale místo něho přišel jakýsi chvalozpěv. Píšeš, že „šílíš radostí“, protože lidé v Evropě začali zase jednu válku. Velice dobře chápu, co se Ti stalo. Nešílíš; jenom ses opil. Když čtu mezi řádky Tvého (velice nevyváženého) líčení pacientovy bezesné noci, dovedu si dobře představit, cos cítil. Poprvé za celou svou kariéru jsi ochutnal to víno, které je naší odměnou za všechnu námahu – muka a chaos lidské duše – a ono Ti stouplo do hlavy. Ale já Ti to nevyčítám, vždyť přece vím, jak jsi nezkušený. Zareagoval pacient na některé Tvé hrůzné obrazy budoucnosti? Přidals k nim pár působivých a sebelítostivých vzpomínek na šťastnou minulost? Chvěl se mu trochu žaludek? Zahráls mu přitom pěkně na své housle, že? No, to všechno je úplně v pořádku. Ale pamatuj si, Tasemníku: nejdříve povinnost, potom zábava. Kdybys nějakou neukázněností nakonec o svou kořist přišel, věčně bys žíznil po tom, cos právě okusil. Ale naopak: pokud si jeho duši zajistíš tím, že budeš užívat své medicíny pohotově, vytrvale a rozvážně, pak on bude Tvůj navždycky: živý pohár, plný zoufalství, hrůzy a úžasu až po okraj, a Ty ho budeš moci přiložit ke rtům, kdykoli se Ti zachce! Nenech se tedy žádným přechodným vzrušením odvést od svého skutečného poslání – nahlodat jeho víru a zabránit mu ve ctnostech. Ve svém příštím dopise mi podrobně popiš, jak pacient reaguje na válku, abychom mohli uvážit, zda je lepší z něho udělat hurá-vlastence nebo radikálního pacifistu. Možností je mnoho. Ale prozatím Tě musím varovat: od války si moc neslibuj.
Samozřejmě, že válka je zábavná. Bezprostřední strach a lidské utrpení je pro zástupy našich těžce pracujících příslušníků zaslouženým a příjemným občerstvením. Ale jaký trvalý užitek bychom z války měli, kdybychom s její pomocí nepřivedli duše k Našemu Otci v Hlubinách? Když vidím, jak lidé trpí jen přechodně a nakonec nám uniknou, mám pocit, jako bych směl ochutnat první chod bohaté hostiny, a pak musel jen přihlížet. Je to horší než nemít vůbec nic. Nepřítel nás (v souladu se svými barbarskými metodami boje) nechává zhlédnout krátké utrpení svých oblíbenců jen proto, aby nás mučil a trápil a aby se posmíval našemu neustálému hladu, který v této fázi velkého střetnutí jeho blokáda nepochybně vyvolává. Raději tedy uvažujme spíše o tom, jak války v Evropě využít než jak z ní mít požitek.
Válka totiž v sobě skrývá určité tendence, které nám v žádném případě neprospívají. Samozřejmě můžeme doufat, že dojde k mnoha krutostem a nestoudnostem; pokud si ale nedáme pozor, uvidíme, jak se tisíce lidí obracejí v tomto utrpení k Nepříteli – a desetitisíce těch, kdo tak daleko nedospěli, odvrátí svou pozornost od sebe k těm hodnotám a záležitostem, které považují za důležitější, než jsou oni sami. Já vím, že Nepřítel mnoho z těch záležitostí odsuzuje, ale právě v tom On bojuje tak nečestně. Často ukořistí lidi, kteří obětovali své životy za věci, které On považuje za špatné, a vysvětluje to absurdním sofismatem, že to prý ti lidé považovali za správné a že se tedy řídili tím nejlepším, co znali. A také považ, k jakým nežádoucím úmrtím ve válce dochází. Lidé bývají zabiti tam, kde to čekají, a patří-li do tábora Nepřítele, bývají na smrt i připraveni. Oč by pro nás bylo lepší, kdyby všichni lidé umírali v drahých sanatoriích – mezi lékaři, kteří jim lžou, mezi ošetřovatelkami, které jim lžou, a mezi přáteli, kteří jim lžou, jak jsme je to naučili! Ti všichni slibují umírajícím život a podporují je v přesvědčení, že choroba omlouvá každou jejich slabost; a pokud se naši příslušníci vyznají ve svém řemesle, také se ani nezmíní o knězi, aby se nemocný nedozvěděl, jak je na tom doopravdy. A jak je pro nás zhoubné to neustálé vědomí smrti, které válka přináší! Jedna z našich nejúčinnějších zbraní – spokojená poživačnost – pak ztrácí svou účinnost. Ve válce si dokonce ani člověk nemůže myslet, že bude žít věčně.
Já vím, že Oprudník a spol. viděli ve válkách velkou příležitost k útokům na víru, ale myslím, že to trochu přehnali. Nepřítel svým lidským stoupencům jasně řekl, že utrpení je důležitou částí toho, co nazývá Vykoupením; pokud tedy víru vyvrátila válka nebo mor, pak taková víra ani nemohla stát za tu námahu. Tím myslím to dlouhodobé utrpení, které válka přináší. Samozřejmě je možné zmocnit se člověka ve chvíli hrůzy, smrti blízké osoby nebo fyzické bolesti, kdy mu rozum právě neslouží. Ale zjistil jsem, že pokud se člověk obrátí k hlavnímu stanu Nepřítele, dokonce ani tehdy téměř nikdy nezůstane bez pomoci.
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob
(C. S. Lewis /1898–1963/, Rady zkušeného ďábla, 5. kapitola)