Doporučujeme
Na dopis P. Bellièra, který jsme uveřejnili včera, zareagovala Terezie hned následující den:
Abbé Maurici Bellièrovi bylo čerstvých třiadvacet let, když mu o rok starší Terezie na rovinu sděluje, že umírá. Odpověděl jí tímto dopisem:
O Ježíšovi bych Vám psát nedokázal; musel bych k němu planout vášnivou láskou, a já jsem naprosto nemohoucí. Zbývá jedině to, co jsem jednou zažil a na co už nezapomenu nikdy, totiž, že nás miluje ON, a to dokonce i tehdy, když my zapomínáme, že ho máme milovat, a naše láska je pouhým pošklebkem. Až budeme umírat, pak se v odpověď na naše věrolomnosti ozve onen výkřik svatého Pavla: „On si mne zamiloval a za mne se vydal“!
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Vedu špatně svůj život modlitby? Co na tom, pokračuji; lépe je pokračovat než utéci! Miluji Boha špatně? Co na tom! Pokračuji, lépe je pokračovat, jak se dá, než všeho nechat.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)
Smrti, jako je smrt [tvého otce a] mého strýce, otřesou minulostí celé rodiny. Po ní už není nic jako dřív, protože bývalý rámec našich vzpomínek a našeho pozemského příbytku je narušen nebo rozbit (…). Není v tom spíš Prozřetelností daná ekonomie celého života, která za námi spaluje mosty a žene nás kupředu skrze neustálé odpoutávání (které má svůj smysl i svou sladkost, víme-li, že vede k věčnému domovu, kde na nás čeká mnoho příbytků)? (…)
Někdy mě přepadá velké trápení, když vidím, že nejsem k ničemu v jeho službě a že jsem nucena ztrácet víc času, než bych chtěla, potřebami svého slabého a churavého těla. A tak jednoho večera, když jsem byla ponořena do modlitby, nadešla hodina, kdy je třeba jít spát. Zachvátily mě velké bolesti a dostavilo se mé obvyklé zvracení. Když jsem viděla, že jsem takovou otrokyní těla, zatímco můj duch se dožadoval času pro sebe, pocítila jsem takový zármutek, že jsem začala usedavě plakat a naříkat. (…)
Je třeba všechno přijímat s plnou srdečnou prostotou dítěte. Pro dítě je samozřejmé, že všechno dostává od Boha, Spasitele. Je tedy třeba přijímat, co nám Bůh dává, i co do míry, i co do způsobu. Nepřejme si a nežádejme, aby nám to dával jinak.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 26. října 1945)
Nikoli každý bude poctěn prolitím své krve a bude moci zemřít pro víru, jak říká 2. vatikánský koncil. Avšak Bůh požaduje mučednického ducha po všech věřících. Znamená to, že všichni máme být ochotni položit život za víru, přestože nám Pán neudělí výsadu mučednické smrti. Máme být připraveni natolik, abychom – až nastane naše hodina – mohli říci: „Pane, byl jsem připraven položit za tebe život. A to se stalo.“
Zdá se výhodnější, když vštěpujeme Boha lidem, místo toho, abychom jim dovolili přistupovat k Bohu. Něco takového ale nikdy nefunguje, poněvadž Pán takto nejedná: nenaléhá, nedusí a neutlačuje, nýbrž naopak ustavičně miluje, osvobozuje a dává volnost. Nepodporuje svým Duchem člověka, který si podmaňuje druhé a zaměňuje smiřující evangelium s proselytismem, protože nelze hlásat Boha způsobem, který Mu protiřečí. Zatímco Bůh se prostě a pokorně nabízí, my jej stále s chutí vnucujeme a v jeho jménu prosazujeme sami sebe. A v tomto světském pokušení Jej necháváme sestupovat z kříže, abychom ho dokazovali mocí a vnějším zdáním. Ježíš ale smiřuje na kříži.
(papež František, promluva v kostele Nejsv. Srdce Páně v kanadském Edmontonu, 25. července 2022)
O svatodušním pondělí, dne 7. června 1897, tři dny před svými třiadvacátými narozeninami, psal P. Maurice Terezii:
Včera, má drahá sestro, právě v hodinu, kdy Duch svatý sestoupil na apoštoly se svým světlem a se svou silou, jsem dostal jeho příkaz z úst svého duchovního vůdce: Vy máte vážné povolání, pevně v ně věřím a Bůh v něm jedinečně projevuje svou Prozřetelnost. Navíc chce, abyste byl misionářem, cesta je otevřená, jděte. (…)
Klaňme se Bohu, milá sestro, děkujte mu se mnou. Prosím, abyste věřila, že zasloužím tuto čest být misionářem méně než kdo jiný. Hledím na ni jen s chvěním a tato Boží láska mě poněkud děsí – a přesto chci, aby důvěra zvítězila, a vydávám se bezvýhradně. (…) Chci dávat bez počítání.
Po dvou týdnech mu Terezie odpověděla: