KARMEL

Na dopis P. Bellièra, který jsme uveřejnili včera, zareagovala Terezie hned následující den:

Můj ubohý a drahý Bratříčku,

vaše bolest mě hluboce dojímá, ale vidíte, jak je Ježíš dobrý. Dovoluje, abych vám mohla ještě napsat a pokusila se vás potěšit, a bezpochyby to není naposled. Milý Spasitel slyší vaše stížnosti a vaše modlitby, a proto mě nechává ještě na zemi. Nemyslete, že se proto rmoutím, ach ne, můj drahý Bratříčku, naopak. Vidím v tomto Ježíšově počínání, jak vás miluje!...

Můj bratříčku, jak bych chtěla vlít do vašeho srdce balzám útěchy! Mohu si jen vypůjčit Ježíšova slova z poslední večeře. On se proto neurazí, vždyť jsem jeho malou snoubenkou, a proto je jeho majetek můj. Říkám vám jako on svým přátelům: „Odcházím k Otci, ale vaše srdce je plné zármutku, že jsem k vám takto mluvil. Přesto vám říkám pravdu. Je pro vás dobré, abych odešel. Nyní máte zármutek, ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme“.

Ano, jsem si jistá, až vstoupím do života, smutek mého bratříčka se změní v pokojnou radost, kterou mu žádný tvor nebude moci vzít. Cítím to, máme jít do Nebe stejnou cestou, cestou utrpení spojeného s láskou. Až budu v přístavu, poučím vás, drahý bratříčku mé duše, jak máte plout po bouřlivém moři světa s odevzdaností a láskou dítěte, které ví, že ho má jeho Otec rád…

Prosím vás, bratříčku, snažte se věřit, že mě neztratíte, ale naopak že mě naleznete a že já už vás neopustím… S Bohem, můj drahý a vřele milovaný bratře, věřte, že budu po celou věčnost vaší opravdovou sestrou.

T. od Dítěte Ježíše r. c. i.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis abbé Bellièrovi, DT 258, 18. července 1897)