KARMEL

Ježíš prochází zavřenými dveřmi. Pravdivé spojení církve a světa je možné jen v Ježíši Kristu. V něm – protože on se ztotožnil s každým člověkem – mohu druhé přijmout bez předsudků a mohu se s nimi sdílet beze strachu z vyprázdnění. Toto spojení všeho v Bohu naznačuje Ježíšův velikonoční pozdrav: „Pokoj vám!“ (…)
Vdechnutí Svatého Ducha je provázeno posláním. Jako Otec poslal Syna, tak Syn posílá učedníky. Vstupujeme do proudu lásky, přijímáme ji a uchovat si ji bude možné, jen když ji dáme dál, třeba nešikovně, zmateně, ale nenecháme si ji pro sebe. Lépe milovat nešikovně než zadržet lásku ze strachu, že to neumíme.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)

Ke spáse člověka jsou potřebné něha a láska. To, co žádný algoritmus nikdy nebude moci sestavit, je například nějaký okamžik z dětství, na který vzpomínáme s něžností, a i když čas dál plyne, tyto okamžiky se znovu a znovu odehrávají v každém koutu naší planety. (…) Tisíce maličkostí, ze kterých sestávají životopisy nás všech: jak jsme se mohli potrhat smíchy, když se vyprávěl tamten vtip, jak jsme na okně proti světlu obkreslovali obrázky, jak jsme hráli první fotbalový zápas s hadrovým míčem, jak jsme v krabici od bot chovali žížaly, jak jsme v knížce lisovali květiny, jak jsme se starali o ptáčka, který vypadl z hnízda, nebo jak jsme otrhávali lístky kopretiny, když jsme chtěli vyjádřit naše touhy. Všechny tyto drobné detaily, obyčejné a zároveň neobyčejné, se nikdy neobjeví mezi algoritmy, protože vtip, okno, míč, krabice od bot, knížka, ptáček, květina a tak dále, to všechno se odvíjí od něžnosti, kterou si uchovává v paměti srdce.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 20; 2024)

Jak bychom chtěli, abyste zakusili živý pocit vnitřní radosti! Jak jsou vzácné okamžiky, kdy můžeme být bezmezně šťastní, beze strachu, bez lítosti! Radost by měla být nevyčerpatelná. Věřícímu, který se setkal se vzkříšeným Kristem, by měl být vlastní dar radosti!

(Pavel VI., 25. dubna 1970)

Milá karmelská rodino,
děkuji vám, kdo jste se modlili za generální shromáždění třetího řádu ve Fatimě, kterého jsme se za Česko zúčastnili s Pavlem Kunzem. Podobně jako minulý podzim v Itálii s Pavlovou manželkou Dominikou jsme i v Portugalsku intenzivně prožívali karmelské sourozenectví v celosvětovém kontextu. Ve Fatimě jsme ovšem pilně pracovali na aktuálních řádových výzvách, přičemž jsme mnohem častěji naráželi na různorodost současných terciářských realit. Chvílemi jsme museli vyvíjet veliké úsilí, abychom setrvali v jednotě a neztratili ze zřetele společný cíl! Naštěstí do setkání velmi aktivně vstupoval Duch svatý a záštitu nad ním převzala Naše Paní, mírotvůrkyně, takže jsem zakoušeli, že láska hory i oceány přenáší. Bylo velmi strategické zvolit pro shromáždění karmelský Dům sv. Nuna, který se nachází v blízkém sousedství místa, kde se Panna Maria zjevovala trojlístku malých pasáčků a které jsme shodně vnímali jako místo velikého pokoje.

Tomáš je Ježíšem vyzván, aby vložil ruku do jeho boku. Jako by zde vrcholilo setkání Boha a člověka započaté vtělením. Bůh sestoupil až do ran a bolesti a ani jako Oslavený se jich nevzdává. Člověk se v Tomášovi dotýká Božího těla a toto vrcholné setkání v těle se stává zároveň vrcholným setkáním duchovním. Síla dotyku Ježíšova těla vstoupí do slov Tomášova vyznání: „Pán můj a Bůh můj!“
Duchovní život se nerozvíjí vedle toho tělesného či snad proti němu. Naopak! Nejintenzivnější, nejpravdivější prožití života konečného, tělesného, časného se proměňuje v bytí duchovní, věčné. To se přece stalo na kříži a to se děje tady. Tělo není překročeno, ale naplněno, otevřeno.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)

Všechna zprávy o vzkříšení jsou plné otázek. Marie Magdaléna je dvakrát dotazována, proč pláče. Ona se zase ptá, kam ho položili. Všichni by rádi věděli, jak je možné, že je hrob prázdný. U Marka se ženy shánějí po někom, kdo jim odvalí kámen. U Lukáše: proč hledáte živého mezi mrtvými? Ježíš se ptá učedníků prchajících do Emauz, o čem že cestou hovoří? A všech apoštolů: Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Zmrtvýchvstání nevstupuje do našeho života jako holé konstatování faktu, ale pod způsobou otázek.
Skutečně hluboké otázky se přitom nedomáhají nějaké informace. Spíš nás zvou k tomu, abychom žili novým způsobem, mluvili novou řečí. Jak napsal básník Rainer Maria Rilke /1875–1926/: „Nepátrej po odpovědích, které dnes stejně nemůžeš dostat, protože bys je nebyl schopen žít. Jde o to žít naplno. Teď žij otázkami. Snad později, mnohem později v budoucnosti, postupně, a aniž si možná všimneš, prožiješ odpověď.“

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, úryvek ze synodní meditace „Resurrection: Searching in the Dark“, 30. 9. 2024)

Velikonoční oktáv – jaká nádhera liturgie… A příroda k tomu přináší na své úrovni doklad – Bůh znovu a znovu dává život. Erupce života v takové plnosti… Vše mluví o Bohu a jeho dobrotě… Aleluja!

(Miloslav kard. Vlk /1932–2017/, zápis do kroniky u přátel na Šumavě, 18. dubna 2009)

Ještě jsem se chtěla zeptat na tisíc věcí a tolik jsem se toho od tebe chtěla naučit, ale teď si musím poradit sama. Cítím se silná, víš, jsem si jistá, že svůj život zvládnu. Uvolnil jsi ve mně síly, které mám teď k dispozici. Učil jsi mě svobodně volat Boží jméno. Byl jsi prostředníkem mezi mnou a Bohem a teď jsi ty, můj prostředník, odešel přímou cestou k Bohu a já cítím, že je to tak dobře. Teď chci být zase já prostřednicí pro ty, které se mi podaří oslovit.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis po smrti přítele, 5. října 1942)

Co to znamená jít do Galileje? Dvě věci: jednak vyjít z uzavřenosti večeřadla a jít do kraje obývaného pohany, vyjít z úkrytu a otevřít se poslání, uniknout strachu a jít vstříc budoucnosti. A na druhé straně – a to je velmi krásné – to znamená návrat k počátkům, protože právě v Galileji to všechno začalo. Tam se Kristus poprvé setkal s učedníky a povolal je. Jít do Galileje tedy znamená vrátit se k původní milosti, znamená to znovu nalézt vzpomínku, která obnovuje naději, „vzpomínku na budoucnost“, kterou nás poznamenal Zmrtvýchvstalý.
Velikonoce Páně nás vracejí do minulosti naší milosti, nutí nás vrátit se do Galileje, kde začal náš příběh lásky s Ježíšem, kde zaznělo první volání. Žádá nás totiž, abychom znovu prožili onen okamžik, onu situaci, onu zkušenost, v níž jsme se setkali s Kristem, zakusili jeho lásku a získali nový a zářivý pohled na sebe sama, na skutečnost, na tajemství života. Musíme se vrátit ne k abstraktnímu, teoretickému Ježíši, ale k živé paměti, ke konkrétní a hmatatelné vzpomínce na naše první setkání s ním. Ano, abychom mohli kráčet, musíme vzpomínat; abychom měli naději, musíme živit paměť. Vzpomeň si na svou Galileu a jdi tam. Je to „místo“, kde jsi osobně poznal Ježíše. Každý ví, kde je jeho Galilea, každý z nás zná své vlastní místo vnitřního vzkříšení, to počáteční, to zakládající, to, které změnilo věci. Nesmíme ho zanechat v minulosti, Zmrtvýchvstalý nás zve, abychom tam šli uskutečnit Velikonoce. Bůh, mistr v odvalování náhrobních kamenů hříchu a strachu, chce osvítit tvou svatou vzpomínku, tvou nejkrásnější vzpomínku, aby to první setkání s ním bylo aktuální. Vzpomeň si a jdi: vrať se k Němu, najdi v sobě milost Božího vzkříšení! Vrať se do Galileje, do své Galileje.

(papež František, promluva o velikonoční vigilii 2023; redakčně kráceno)