KARMEL

Zatímco andělé mají jazyky ze zlata a plamenná srdce, my koktáme a jsme vlažní. Dělejme však, co můžeme, to je důvod pro pomoc jeden druhému, pro modlitbu za druhé, vzájemnou lásku, která poroste stále více, neboť jsme slabí a potřebujeme se jeden o druhého opřít, abychom mohli následovat našeho Pána Ježíše na bolestné cestě, kterou nám vytýčil: „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“
Přikládám květinku, kterou jsem pro Vás utrhl, když jsem se za Vás modlil v katakombách u hrobu svaté Cecílie v den jejího svátku: ať Vám tato květinka od mučednice stejně jako mně (utrhl jsem si jednu i pro sebe) připomíná, jak tato svatá trpěla a že si máme přát, abychom mohli trpět i my sami. To je naše výhoda oproti andělům! Kdyby nebyli ve stavu dokonalé blaženosti, jistě by nám záviděli, že smíme trpět pro našeho Pána Ježíše a s ním!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis trapistickému mnichu, 29. listopadu 1896)

Jak ráda bych se byla stala knězem, abych mohla kázat o Matičce Boží. Nejprve bych byla vysvětlila, jak málo známe její život: Neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme; například to, že úplně malá, ve třech letech, šla Svatá Panna do chrámu obětovat se Bohu s vroucími a zcela mimořádnými pocity lásky; zatímco ona tam možná šla docela prostě z poslušnosti k rodičům. (…)
Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její skutečný život musel být velice prostý. Ukazují nám ji nepřístupnou; bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, Poslední rozhovory, 21. srpna 1897)

Ty jsi Král, ó můj Bože, věčný a nesmírný Král, a království ti nebylo jen propůjčeno. Když se v Krédu říká, že tvé království nebude mít konce, překypuji radostí. Ano, tvé království bude trvat věčně a já tě chválím a dobrořečím ti.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXII,1)

Po celé 19. století trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou. Oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány, což vedlo k opakovaným, krvavě potlačovaným povstáním. Za organizování protiruského povstání roku 1863 byl polský šlechtic Josef Kalinowski, pozdější karmelitán o. Rafael, odsouzen k deseti letům nucených prací v trestanecké kolonii na Sibiři.

Zbývá jediné: porovnat svou ubohost s Jeho nekonečným milosrdenstvím. Pomyslete jen na to, co nenávisti je od Japonska až po Španělsko v lidských srdcích, na nevěru, na pohanství, na nečistotu, na bezedné zlo světa; to je ona propast vespod.
Pak pomyslete na propast nahoře, na Boží svatost: a jen tahle propast je vskutku nekonečná. A mezi obojí propastí je krev ukřižovaného Ježíše. Ptáte se mě, co dělat! Co většího lze udělat než dát Ježíše Otci, pro spásu světa. Otec mu slíbil všechny národy za dědictví, a tento slib se dosud nenaplnil, a tohle právě musí rozněcovat naše tužby.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence z 2. svět. války)

Milosrdenství vychází z Boží dobroty a bude působit tak dlouho, dokud bude dopuštěn hřích sužující spravedlivé duše.
S Jeho svolením padáme a Jeho požehnanou láskou, Jeho mocí a Jeho moudrostí jsme chráněni, a Jeho milosrdenstvím a milostí jsme pozvedáni k větší a větší radosti. A On si přeje, abychom Jej skrze Jeho dokonalost a milosrdenství poznali a milovali, nyní a navždy.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 35)

Napadá mě toto: především důvěřuj v pomalou práci Boha. Přirozeně jsme pokaždé nedočkaví, abychom hned dospěli k cíli. (…)
Tak je tomu myslím i u Tebe. Tvé myšlenky pozvolna dozrávají, nech je beze spěchu růst a utvářet. Nesnaž se je „vynucovat“, jako bys dnes mohla být taková, jakou Tě čas (tedy milost a okolnosti působící na Tvou vůli) učiní zítra. Důvěřuj našemu Pánu, že Tě jeho ruka vede dobře skrze temnoty a „stávání se“ a přijmi – z lásky k Němu – tu úzkost z pocitu nejistoty a jakési nedokončenosti.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Drahý příteli,

smrt je příliš běžná věc, než aby se o ní dalo hovořit jako o novince. Náš život není ničím jiným než půjčkou, z níž máme během doby zapůjčení vytěžit co největší zisk. Dobrý odchod ze světa si žádá pouze krátký zármutek, vždyť je přístavem chránícím před bouřemi, vstupem do věčné blaženosti. Nesmírný zármutek nad mrtvým je buď plodem sebelásky nebo ukvapeného soudu.

Ó, duše, které se již bez bázně těšíte ze své radosti a jste navždy uchváceny v chválách mého Boha! Jak šťastný byl váš osud! A jak se naprosto právem navždy zaměstnáváte těmito chválami a jakou závist pojímá vůči vám má duše…
Ó, blažené nebeské duše! Pomozte naší ubohosti a buďte nám přímluvci u božského milosrdenství, aby nám udělil alespoň něco z oné vaší radosti a rozdělil i mezi nás část onoho jasného poznání, kterého se dostává vám.
Ó, blažené duše, které jste si uměly tak dobře prospět a nabýt tak rozkošné a trvalé dědictví! Řekněte nám: Jak jste nashromáždily spolu s Ním tak nekonečné dobro? Pomozte nám, vždyť jste tak nablízku prameni. Naberte vodu pro ty, kteří zde zmíráme žízní.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.4)

Jistě víte, že království nebeské je Pánem přislíbeno a darováno pouze chudým, protože dokud se milují věci časné, ztrácí se plody lásky.
Oblečený nemůže zápasit s nahým, protože rychleji bude sražen k zemi ten, kterého je možné za něco chytit.
Proto jste odložila královská roucha, totiž časné bohatství, abyste nebyla přemožena protivníkem a mohla vejít strmou cestou a úzkou branou do nebeského království.

(sv. Klára /1194–1253/, list adresovaný roku 1234 sv. Anežce České /1211–1282/)