KARMEL

„Kéž mě políbí Pán polibkem svých úst…“ (Pís 1,2). Zcela určitě si vybavuji, jak jsem jednou slyšela jistého řeholníka, jak hodně obdivuhodně káže, a týkalo se to hlavně objasňování těchto obdarování, jichž se Snoubence dostává od Boha. A bylo z toho mezi posluchači tolik smíchu a bylo to tak špatně přijato jen proto, že mluvil o lásce, až jsem nad tím byla celá užaslá. (…)
A jasně vidím, že je to tím, co jsem už řekla: že se tak málo cvičíme v lásce Boží, že nám připadá nemožné, aby duše takto jednala s Bohem.
Líbej mě polibkem svých úst. Ó, můj Pane a můj Bože, co je to za slovo, aby je adresoval nějaký červ svému Stvořiteli! Buďte požehnán Vy, Pane, který jste nás tomu naučil tolikerým způsobem! Kdo by se však, můj Králi, opovážil pronést toto slovo, kdyby to nebylo s Vaším svolením?! Naplňuje to úžasem a tak jistě vyvolá úžas i to, když řeknu, že se přece najde někdo, kdo by je pronesl. Řekne se o mně, že jsem pošetilá, že ona slova [o polibku] nelze brát doslova, že mají mnoho různých významů, že je jasné, že nemůžeme tato slova říci Bohu (…). I já vyznávám, že mají mnoho významů. Ovšem duše, která je rozpálená láskou, jež ji přivádí až k blouznění, nestojí o žádný jiný význam, nýbrž chce prostě pronést tato slova. Ano, protože Pán jí v tom nebrání.

(Terezie od Ježíše, Myšlenky o lásce Boží I, 5.10, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD, redakčně upraveno)

Nejtěžší válka je válka proti sobě samému. Je třeba dosáhnout odzbrojení.
Vedl jsem tuto válku mnoho let, byla strašlivá.
Ale jsem odzbrojený.
Už nemám strach z ničeho, protože láska zahání strach.
Jsem odzbrojený od vůle mít pravdu, ospravedlnit se za cenu znevážení druhých. Nemám se už na pozoru, žárlivě svíraje svá bohatství. To proto už nemám strach.
Když už nic nemáme, nemáme strach.
Když se odzbrojíme, když se vyvlastníme, když se otevřeme Bohočlověku, který koná všechny nové věci, tehdy smaže špatnou minulost a navrátí nám nový čas, v němž je možné všechno.

(patriarcha Athenagoras /1886–1972/)

Nestrachujte se o své bratry, blízké, přátele. Budou spaseni na základě vašich modliteb. Bůh nemůže dopustit, aby blízcí někoho, kdo zasvětil svůj život jeho službě, nebyli u něho.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)

Radujme se! Nesmíme nechávat místo smutku. Když nás tento život zbavil strachu ze smrtelnosti, přináší nám radost ze slíbené věčnosti.

(papež Lev /cca 400–461/)

Náš Vykupitel chce, aby ses stala stavitelkou. A jak Bůh připomněl Davidovi, on sám je Stavitel a jeho milost je mocnější než všechny hříchy Davidova domu. Ovšem tento dům nestaví David, ale sám Hospodin – „Hospodin ti oznamuje, že On vybuduje dům tobě.“ Přes všechny naše hříchy a slabosti Pán buduje království, nad nímž bude sám kralovat, kde chce přebývat uprostřed nás.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Největší ze všech smrtí, Pane,
je ta, o které víme,
je ta, kterou už známe;
nejčistší ze všech smrtí, Pane,
je ta, kterou Ti zasvětíme
a která je obětí Tobě.

(OCD • svatá • nezávazná památka 8. listopadu)

Texty propria

Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d’Avor (1), blízko Bourges, v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna o čtyři dny později na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí. Opakovaně si bude připomínat svůj křest, kdy se stala „adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice“. V dopise jistému knězi píše: „Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh.“

Svěřím se ti s tím, na co jsem přišla: když jsem Pánu Bohu neustále opakovala, že mé vyhnanství je tak dlouhé, bylo to ode mě neomalené. Je to, jako bych mu říkala: rychle mě odsud vezmi, protože jsem unavená a trpět pro tebe mě už nebaví. S tím je teď jednou provždy konec!

(Leonie Martinová /1863–1941/, dopis sestře Pavlíně, říjen 1932)

(zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu /OCD/ • blahoslavená • nezávazná památka 7. listopadu)

Texty propria

Marie Scrilli se narodila dne 15. 5. 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. Její zbožnost od dětství postupně sílila a vyústila v rozhodnutí vstoupit do kláštera sv. Marie Magdaleny de’ Pazzi ve Florencii. Když si to u svých rodičů prosadila a ve svých jednadvaceti letech do kláštera odešla, záhy poznala, že to není její místo. Nechtěla se vzdát myšlenky na řeholní život, ale cítila se volána k apoštolátu formou práce s dětmi a mládeží. Vrátila se domů k rodičům a složila slib ve třetím řádu bosého Karmelu.

Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.