KARMEL

bl. Jan Soreth(karmelitán • blahoslavený • památka 24. července)

Jan Soreth se narodil pravděpodobně v roce 1394 v Normandii (severozápadní Francie) blízko města Caen (1). V tomto městě rovněž přijal karmelitánský hábit. Kolem roku 1417 byl vysvěcen na kněze. V roce 1437 získal v Paříži licenciát z teologie a 26. května 1438 titul magistra. Poté byl regentem studentů v pařížském konventu. V roce 1440 byl zvolen provinciálem francouzské karmelitánské provincie a od roku 1451 až do své smrti (1471) generálním představeným celého Řádu. V roce 1452 mu byl udělen čestný titul magistra teologie v Padově.

Když se Jan Soreth ujal roku 1451 svého úřadu generálního představeného, ocitl se ve velmi nesnadné situaci. Prvním zdrojem potíží byla nejednota. Církev měla v čerstvé paměti bolestnou zkušenost dvojpapežství (1378-1417), a toto rozdělení se nevyhnulo ani karmelitánům. V letech 1381-1411 měl Řád dva paralelní generální představené (jednoho podřízeného římskému, druhého avignonskému papeži). Překonání papežského schizmatu bylo v prvních desetiletích velmi křehké, pokušení řešit neshody volbou vzdoropapeže se vynořovalo stále znovu. Toto pokušení provázelo i Karmel, konkrétně v dolnoněmecké provincii neustál provinciál své nahrazení vhodnějším kandidátem a obratem vyhlásil svou věrnost vzdoropapeži Felixovi V. (1439-1449). Janova první cesta ve funkci generála proto směřovala právě do Kolína, kde se mu zdařilo nejen urovnat problémy dolnoněmecké provincie, ale též hned roku 1452 přivtělit k Řádu jeho ženskou větev.

Druhý okruh palčivých problémů představovalo dodržování Řehole. Někteří bratři požadovali její zmírnění, protože předpisy ohledně pobývání v cele a zdrženlivosti od masa jim komplikovaly rozvíjející se pastorační činnost. Jiní bratři však tyto dispense považovali za zradu kontemplativního charismatu Řádu. Papež Evžen IV. se snažil vyjít vstříc oběma proudům: roku 1432 potvrdil požadované zmírnění Řehole (ke kterému zavázal roku 1440 na generální kapitule celý Řád tehdejší generál Jean Faci), zároveň však již roku 1442 umožnil vznik mantovské reformované kongregace, jejíž členové toužili žít přísnějším způsobem života.

Jan si byl vědom toho, že Evženovo zmírnění de facto jen zpětně potvrdilo stav, který v Řádu již dávno nastal. Horlivost v dodržování Řehole neochabla pouze pro nutné pastorační povinnosti, ale také proto, že - jak se sám vyjádřil - "vychladla láska mnohých". Kapituly neustále řešily zanedbávání modlitby, malý smysl pro život ve společenství a lpění na majetku.

Janovy snahy se v tomto ohledu ubíraly dvěma směry: jednak zdůrazňoval důležitost zachovávání Řehole a konstitucí, jednak zaváděl přísnější »observanci« (2) do co největšího počtu konventů, a sice ve smyslu přísnějšího zachovávání řeholní chudoby a vnitřní i vnější usebranosti. Jako podporu pro svou reformní činnost získal potřebné papežské buly, dále dekrety generálních a provinčních kapitul, v roce 1462 vydal nové konstituce a sám napsal důležitý komentář k Řeholi.

První způsob obnovy Řádu – poslušnost vůči Řeholi a konstitucím – byl závazný pro všechny; druhý vycházel z přání jednotlivců nebo skupin těch, kdo toužili po větší dokonalosti. Tuto touhu generál Soreth vítal, podporoval a bránil. Proto vyhlašoval dekrety a uděloval privilegia s přesvědčením, že touto cestu dosáhne svého záměru. Druhý způsob byl spojen s větší nadějí na úspěch jeho reformních snah, proto se snažil zavést tuto přísnější observanci do všech domů, kde to jen bylo možné.

Tato druhá forma obnovy se děla dvojím způsobem: jednak tak, že uvnitř některého z konventů vyrostla skupina »observantních«, která pak sloužila jako zdravý kvas pro zbytek kláštera - takové domy byly podřízeny přímo provinciálům; druhý způsob spočíval ve »využití« již několik roků existující tzv. mantovské kongregace, která vykazovala tendence oddělit se od zbytku Řádu. První cesta obnovy se nazývala observancí »Kalixtovou«, protože byla oficiálně schválena generální kapitulou v Paříži roku 1456 a pak 13. dubna 1457 potvrzena papežem Kalixtem III. Druhá se nazývala (také) observancí »Evženovou«, protože ji schválil papež Evžen IV. Blahoslavený Jan Soreth byl štědrý i k této druhé skupině; zasadil se například o převedení několika konventů pod její jurisdikci a s řeholníky této observance jednal tak familiárně, že když byl mezi nimi, vypadalo to, jako by byl jejich převorem a nikoli generálem.

Jan ve svém úřadě generála předsedal mnohým kapitulám, neúnavně, osobně vizitoval konventy napříč celou Evropou, od Polska po Sicílii. Dvacet let strávil na cestách, pěšky nebo na oslu, čelil přepadení i nepřízni počasí. V každém konventu se snažil pobýt co nejdéle, "nakazit" spolubratry svou horlivostí a přivést je k odhodlanému obnovení řeholních slibů.

Čtvrtá rubrika druhé části konstitucí, které přepracoval a uvedl v platnost pro celý Řád roku 1462, hovoří o způsobu provádění kanonických vizitací. Oprávněně se lze domnívat, že zde popsal svou vlastní metodu: věnovat velkou pozornost každému jednotlivému konventu, prostudovat případy eventuálních nedostatků a předepsat způsob nápravy; ale později se vrátit, aby se ověřilo, zda řeholníci již učinili kroky k nápravě jim uložené.

Aby své myšlenky lépe vysvětlil, sepsal Soreth Expositio paraenetica in Regulam Carmelitarum [Parenetický (3) výklad Karmelitánské řehole]. Tento spis obsahuje otcovské rady a laskavá nabádání nejen k zachovávání toho, od čeho nelze dispensovat, ale rovněž k dosažení ducha, tedy dokonalosti řeholního života. Celé pojednání je prostoupeno jeho osobní zkušeností jakožto řeholníka, provinciála a generálního převora.

Další důležitou oblastí Sorethova působení byly kroky vedoucí ke vzniku sesterské větve karmelitánského řádu. Na provinční kapitule v Kolíně 10. května 1452 přijal do Řádu bekyně z kláštera Ten Elsen v Geldern (v Nizozemí), které již předtím byly v úzkém spojení s karmelitány. Bulou Mikuláše V. – Cum nulla fidelium – ze 7. října téhož roku získal tento akt papežské schválení. Ve Florencii svěřil vedení karmelitánských sester knězi observantního konventu v Selve nedaleko Florencie; roku 1455 přivtělil k Řádu sestry z kláštera v Nieukerk. V téže době byl založen klášter v Dinant. Pak vznikly kláštery v Lutychu (Liège) (1457), v Haarlemu a Huy (1466). V roce 1463 byl založen klášter v Bondon, ve vévodství bretaňském ve Francii, za pomoci vévodkyně Františky d’Amboise, která pak do něj 25. března 1468 sama vstoupila. V roce 1468 byl otevřen klášter v Namuru a roku 1469 ve Vilvoorde.

Janem založená ženská větev Řádu se začala souvisle a utěšeně rozvíjet. Snad k tomu přispěl i fakt, že prvními zpovědníky a duchovními rádci sester byli často bratři přísnější observance. Z této první generace sester uctíváme jako blahoslavenou nejen již zmíněnou Františku d´Amboise, ale též dvě italské sestry - Janu Scopelli a Archandělu Girlani. V reformovaném klášteře na Sicílii prožil svůj život bl. Alois Rabata. Sorethem podporovaná mantovská reforma dala Řádu též dva blahoslavené - Bartoloměje Fantiho a Baptistu Spagnoliho, pozdějšího generálního převora.

Jan Soreth zemřel 25. července 1471 v Angers a bl. Baptista Spagnoli mu věnoval (básnickou) elegii. V roce 1866 jej papež Pius IX. prohlásil za blahoslaveného. Jeho památku si na Karmelu připomínáme 24. července.

Zobrazován bývá s ciboriem v ruce, protože při pustošení jeho oblíbeného města Lutychu (Liège) Karlem Smělým, vévodou burgundským a hrabětem flanderským, s nasazením života sesbíral po zemi rozházené svaté hostie a zanesl je do řádového kostela.

(1) Normandie byla tou dobou opakovaně pod anglickou nadvládou, uvádí se, že v důsledku stoleté války a morových epidemií ztratila až tři čtvrtiny obyvatel.
(2) Observance = zachovávání řeholních pravidel.
(3) Pareneze = nabádavá, povzbuzující řeč.

(Z různých pramenů zpracoval Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno a doplněno)

Karmelitánské proprium

Bl. Jan Soreth, kněz

Kalendář

srpen 2017
Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Přihlášení