Doporučujeme
Máte už mnohaletou zkušenost, že tento smrtelný život je plný hloží a trní, strachů a pochybností, běd, pokušení a nebezpečí, proto jsou blažené ty osoby, které se denně připravují a přibližují k smrti. Živte v sobě naději v Boha a dceřinou důvěru v Nejsvětější Pannu Marii. Buďte pevně přesvědčena, že jste předurčena pro slávu a pro život v milosti a lásce. Věřte a doufejte, že Vaše utrpení a dobré skutky, které konáte, byť často malátně, bázlivě a roztržitě, jsou přesto milé Jeho Božské Velebnosti a zasluhují věčnou milost a slávu, a nedávejte prostor opačným myšlenkám. Touto otevřeností srdce získá Vaše Důstojnost nesrovnatelně mnohem více než svou obvyklou stísněností, váhavostí a bázlivostí…
(br. Gerardo od sv. Lukáše OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 14. září 1658)
Má drahá Tetičko,
dnes večer jsme se dozvěděly o úmrtí dobrého pana Davida … Shledávám, že v těchto chvílích velkých smutků potřebujeme hledět na Nebe, místo abychom plakali. … Má milovaná Teto, když hledíme na smrt spravedlivého, nemůžeme se ubránit a závidíme mu jeho úděl. Pro něho už neexistuje čas Vyhnanství, už je jen Bůh, nic než Bůh. …
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 60, paní Guérinové, 23. srpna 1888)
Jak velká je to pro mne trýzeň, když rozvažuji o tom, co bude zakoušet duše, která zde byla vždy ve vážnosti a milovaná a obsluhovaná a ctěná a obdarovávaná, až bude umírat a uvidí, že je navždy ztracena. A až jasně pochopí, že tento stav nemá nikdy skončit!
Ó, Pane, můj Bože! Oplakávám dobu, kdy jsem to nechápala. A poněvadž víte, můj Bože, jak mě trápí se dívat na ty velmi mnohé, kteří to nechtějí pochopit, kéž by alespoň jeden, Pane, alespoň jeden, za kterého Vás nyní prosím, dospěl k Vašemu světlu, díky němuž je pak budou mít mnozí. Ne kvůli mně, Pane, neboť já si to nezasluhuji, nýbrž pro zásluhy Vašeho Syna.
Hleďte na jeho rány, Pane, a poněvadž On odpustil těm, kdo mu je způsobili, odpusťte i Vy nám.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.3)
Nyní musím končit, neboť chci jít na nešpory a pomodlit se za zemřelé. Chci se postarat o to, aby se i za mě po mé smrti modlili… Snažím se stát svatou, ale není to jen tak jednoduché. Bylo by bývalo lepší, kdybych se o to snažila již dříve, bylo by to bývalo snazší a lehčí. A přece lépe později, než nikdy.
(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis dcerám Marii a Pavlíně, 1. listopadu 1873)
Nechť Kristus, jenž byl pro Tebe ukřižován, Tě zbaví všech muk: Kristus, jenž se pro Tebe ponížil až k smrti, nechť Tě ochrání před věčnou záhubou.
Nechť on, Kristus, Syn živého Boha, Ti vykáže místo ve svém ráji, kam zima nikdy nepřichází; on, pravý Pastýř, Tě přičlení ke svému stádci. Nechť Ti odpustí všechny hříchy a posadí Tě po své pravici mezi své vyvolené.
Nechť spatříš svého Vykupitele tváří v tvář a navždy budeš v jeho přítomnosti hledět radostným zrakem na samotnou zjevenou Pravdu. Tam budeš započten mezi požehnané a budeš se těšit z blaženého patření na svého Boha po všechny věky věků.
Tvůj přítel
Petr Damiani
(Petr Damiani /1007–1072/, dopis umírajícímu příteli, roku 1065)
Na dopis P. Bellièra, který jsme uveřejnili včera, zareagovala Terezie hned následující den:
Abbé Maurici Bellièrovi bylo čerstvých třiadvacet let, když mu o rok starší Terezie na rovinu sděluje, že umírá. Odpověděl jí tímto dopisem:
O Ježíšovi bych Vám psát nedokázal; musel bych k němu planout vášnivou láskou, a já jsem naprosto nemohoucí. Zbývá jedině to, co jsem jednou zažil a na co už nezapomenu nikdy, totiž, že nás miluje ON, a to dokonce i tehdy, když my zapomínáme, že ho máme milovat, a naše láska je pouhým pošklebkem. Až budeme umírat, pak se v odpověď na naše věrolomnosti ozve onen výkřik svatého Pavla: „On si mne zamiloval a za mne se vydal“!
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Vedu špatně svůj život modlitby? Co na tom, pokračuji; lépe je pokračovat než utéci! Miluji Boha špatně? Co na tom! Pokračuji, lépe je pokračovat, jak se dá, než všeho nechat.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)
Smrti, jako je smrt [tvého otce a] mého strýce, otřesou minulostí celé rodiny. Po ní už není nic jako dřív, protože bývalý rámec našich vzpomínek a našeho pozemského příbytku je narušen nebo rozbit (…). Není v tom spíš Prozřetelností daná ekonomie celého života, která za námi spaluje mosty a žene nás kupředu skrze neustálé odpoutávání (které má svůj smysl i svou sladkost, víme-li, že vede k věčnému domovu, kde na nás čeká mnoho příbytků)? (…)