Doporučujeme
Starejme se o své chyby, a ne o chyby druhých. Není rozumné vyžadovat, aby všichni šli naší cestou: tím méně pak učit cestě dokonalosti, když se ani neví, co to je. I když tato touha prokazovat druhému dobro je Božím vnuknutím, je možné dopustit se tam mnoha chyb. O duše druhých bude pečovat Bůh a my jim budeme mnohem prospěšnější, když je budeme odporoučet Pánu. Jemu buď vždycky chvála!
(Terezie od Ježíše, Hrad v nitru III. II,13; překlad J. Koláček)
Jaká radost vědět, že můžeme pozvednout oči k Tvé tváři, zatímco se pomalu vaří polévka, zatímco čekáme na telefonní spojení, zatímco na zastávce vyhlížíme autobus, zatímco stoupáme do schodů nebo jdeme na zahradu utrhnout kousek petržele do salátu.
(Madeleine Delbrêl /24. října 1904 – 13. října 1964/)
Naše duše se sytí Boží přítomností v nás – ať už o tom ví, nebo ne. V životě můžeme procházet mnoha otřesy, ale pravda je velmi prostá: Bůh je s námi, a kde je Bůh, tam je i odpočinutí. Duše je po celou tu dobu tiše živena svým neviditelným hostem, často tak duchovně a důvěrně, že nejsme schopni vidět, co se děje. Jen se dál snaž odpovídat na tuto Boží skutečnost v tobě úkony víry, naděje a lásky, trpělivosti, dobroty a laskavosti.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Páteční ráno jsme slavili poslední společnou mši svatou za veselého doprovodu španělských písní. Průběh týdne a probraná témata byly shrnuty do jedné prezentace, ke které budou mít účastníci přístup i po kongresu. Následoval dlouhý výčet poděkování všem organizátorům a sloužícím, díky jejichž nasazení a entusiasmu mohlo setkání proběhnout.
Když jsem loni dorazil na synodu, myslel jsem si, že obrovskou výzvou bude překonat jedovatou nevraživost mezi tradicionalisty a progresisty. Jak můžeme překlenout tuto polarizaci, katolicitě tak cizí? Ale když jsem naslouchal, uvědomil jsem si, že je tu mnohem podstatnější výzva: Jak může církev obsáhnout skutečně všechny tolik rozdílné kultury našeho světa? Jak můžeme zahrnout do sítě ryby z každé kultury tak, aby se síť neprotrhla?
Když roku 1989 padla Berlínská zeď, zdálo se, že je studená válka za námi. Francis Fukuyama vydal knihu Konec dějin a poslední člověk /1992/, v níž tvrdil, že jsme vstoupili do nové éry, éry triumfu západní liberální demokracie. Zdálo se, že každý národ je předurčen k tomu, aby se „rozvinul“ v náš západní způsob života. Některé země, zejména země globálního Jihu, musí jenom Západ dohnat. Byla to iluze, z níž se Západ pomalu probouzí. Místo toho žijeme v multipolárním světě, v němž mnozí obyvatelé globálního Jihu považují Západ za dekadentní a odepsaný. Žijeme v post-západním světě. Mnozí obyvatelé Západu si to dosud neuvědomili.
Vyhlížíme nové Letnice, v nichž každá kultura promluví svým rodným jazykem a bude pochopena. To je také náš úkol během synody a základ našeho poslání v rozervaném a rozděleném světě. Prosíme o přímluvu Marii, rozvazující uzly, a Petra, spravujícího sítě!
Především uznejme, že máme-li být katolíky, potřebujeme jeden druhého. Různé kultury shromážděné na této synodě si navzájem nabízejí uzdravení, viklají zažitými předsudky a povzbuzují se k hlubšímu pochopení lásky. Každá kultura má svůj způsob, jak zpozorovat Neznámého na břehu jezera a zvolat: „Pán je to!“
(Timothy Radcliffe OP, úryvek ze synodní meditace, 1. října 2024)
Tématem čtvrtého dne Kongresu laických karmelitánů byla FORMACE. Dopolední interaktivní přednášku vedl otec Benny Phang. Na přednášku navázal workshop ve skupinkách, kde jsme sdíleli zkušenost se službou lidem mimo církev v jednotlivých krajinách. Nové pro nás bylo vůbec uvědomění si, že jako terciáři můžeme – a dokonce se to od nás očekává – sloužit společně, pod jménem Karmelu. Tedy i když je hlavním charismatem našeho řádu kontemplativní modlitba, Eliášovo povolání zapalovat svět je i pro nás výzvou, jak vstoupit společně do aktivní služby. V programu dne se kladl důraz na vrůstání do spirituality Karmelu skrze vyvážený rozvoj kontemplace a akce. V různých provinciích se služby rozvíjí odlišně. Například v Indonézii terciáři slouží společně v nemocnicích i po domech. Součástí jejich dobrovolnické péče o nemocné je přímluvná modlitba a podávání Eucharistie. Španělský Karit je též společným dílem rodiny Karmelu.
Modlit se svobodně a odvážně. Nespokojit se s tím, že jsme už jednou žádali; křesťanská přímluva je naléháním až k hranici únosnosti. Tímto způsobem se modlil David za umírajícího syna a Mojžíš za bouřící se lid. Jako Abrahám musíme smlouvat o spásu lidí s opravdovou odvahou, a to unavuje, jako se unavily ruce Mojžíšovy, když se modlil uprostřed bitvy. Přímluva není pro lenochy. Nemodlíme se, abychom „splnili povinnost“ a měli klidné svědomí, anebo si užívali vnitřní harmonie z pouze estetického hlediska. Když se modlíme, bojujeme…
Ježíš v evangeliu mluví jasně: „Proste, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno.“ Abychom dobře rozuměli, uvádí příklad muže, který v noci obtěžuje souseda, aniž by se znepokojoval, že vypadá jako nevychovanec…
(papež František, Promluvy z Argentiny, promluvy z let 2006–2013)
Za kuropění jsme vyrazili autobusy do Vatikánu na generální audienci s papežem Františkem, vybaveni snídaní v zelených mikrotenových sáčcích. Cesta získala příchuť dobrodružství, když jsme v ranní zácpě shledali, že do našeho anglicky mluvícího autobusu nastoupila španělsky mluvící koordinátorka výpravy a vytrvale odmítala pochopit, že jí nerozumíme. Přenesli jsme se přes to s velkorysostí vpravdě karmelskou (a ve finále se pak nikdo neztratil, což jsem považovala za malý zázrak).
Milá karmelská rodino a přátelé Karmelu, prosíme odpusťte nám váznoucí zpravodajství ze Sassone. Narazily jsme na své limity – kromě přednášek, společné práce ve skupinkách a spolubytí s Živoucím jsme totiž téměř veškerý zbylý denní čas (a též nemalou část nočního) věnovaly intenzivnímu družení se s přítomnými bratry a sestrami, a zpravodajství jsme proto vědomě odložily stranou.
Shledá-li Pán, že se modlíme modlitbu „Otče náš“ dokonale, bez předstírání, a že jsme rozhodnuté uvést ve skutek, co říkáme, obohatí nás svými dary, neboť se Mu velmi líbí, jednáme-li s Ním poctivě, upřímně a bezúhonně. A neříkáme-li něco ústy a nemyslíme si něco jiného, pak nám vždy dá víc, než oč prosíme.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVII,4)
Radost je prvním darem od Boha, základním právem člověka jakožto bytosti. Prostá radost, že jsem zde, mimo nicotu, zkrátka jsem, znamená podílet se na radosti zakoušené třemi božskými osobami ve stvořitelském okamžiku, kdy mě společně vypustili do života. Celý můj život je zakořeněný v této božské radosti, má v ní svůj počátek.
Jak velmi postrádáme tuto základní radost! Kdo z nás se opravdu dokáže radovat z prostého faktu, že může dýchat, vidět, cítit, poslouchat, chodit, tančit, běhat, pracovat a hlavně myslet, představovat si, vymýšlet, přemýšlet – a nadto vše: modlit se, milovat, milovat, milovat…
(Daniel Ange /*1932/, La joie, 2009)