KARMEL

Ó, svobodná volbo, jak zotročený je člověk tvou svobodou, pokud nejsi přibita bázní a láskou toho, kdo tě stvořil! Ó, kdy nastane ten blažený den, kdy se budeš moci zřít utopená v onom nekonečném moři nejvyšší Pravdy, kde již nebudeš svobodná, abys mohla hřešit, ani to nebudeš chtít, protože budeš v bezpečí před veškerou ubohostí, udomácněná v životě svého Boha!

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,4)

Je skvělé, že se láska vrací ke svému Původci a odtud zase přichází zpět, že čerpá z vlastního pramene, odkud vyvěrá.

(Jan Pavel II., 25. července 1979)

Nauč mé srdce pravé čistotě, která není nedomrlým oddělováním od věcí, ale hybnou silou napříč všemi krásami. Zjev mu pravou lásku, která není jalovým strachem před konáním zla, nýbrž energickou vůlí prorazit společně dveře života; a nakonec – a především – mu díky rostoucímu nazírání Tvé všudypřítomnosti dej požehnanou vášeň objevovat svět, utvářet ho a stále ho o něco víc snášet, aby tak pronikalo stále víc do Tebe.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024, redakčně upraveno)

Poslední stránky ‚Příběhu jedné duše‘ jsou misijním testamentem, který vyjadřuje Terezčin způsob chápání evangelizace – evangelizace nikoli nátlakem nebo proselytismem, ale přitažlivostí. Stojí za to si přečíst, jak tuto misijní závěť sama shrnuje: „Přitáhni mě, poběžíme za vůní tvých mastí. Ach Ježíši, nemusím říkat ani: Když mě přitáhneš, přitahuj i duše, které miluji! Tato prostá slova ‚přitáhni mě‘ stačí. Pane, rozumím tomu, když se duše nechala zajmout opojnou vůní tvých mastí, nemůže běžet sama, všechny duše, které miluje, jsou přitahovány za ní. To se děje nenuceně, nenásilně, je to přirozený důsledek toho, že je k tobě přitahována. Stejně jako potok, který se dravě vrhá do oceánu, s sebou táhne vše, co cestou potkal, tak i duše, můj Ježíši, která se pohrouží do bezbřehého oceánu tvé lásky, táhne s sebou všechny poklady, které má. Pane, ty víš, že nemám jiné poklady než duše, které se ti zalíbilo spojit s mojí duší.“

(papež František, apoštolská exhortace C’est la confiance, odst. 9; 2023)

Z mnoha lidí se v této oblasti nestanou křesťané jen proto, že prostě není, kdo by z nich křesťany udělal. A tak se mi často vtírá myšlenka, že bych měl obejít všechny akademické instituce po celé Evropě – a hlavně pařížskou univerzitu, a všude křičet jako smyslů zbavený, abych ty, v nichž je víc učenosti než lásky, vyburcoval voláním: „Jak strašné je množství těch, kdo se vaší vinou nedostanou do nebe, a řítí se do pekel!“
Kéž by oněm lidem ležela tato starost na srdci aspoň tak jako pěstování vědy, aby jednou mohli Bohu složit účty nejen ze vzdělanosti, ale ze všech svěřených hřiven!

(František Xaverský /1506–1552/, korespondence z Indie, 40. léta 16. století)

Neboj se
podívat se dovnitř,
zjistíš, že máš nakročeno k lásce.

Neboj se
podívat se mi do očí,
a já tvůj neklid
a tvé nedokončené očišťování
naplním světlem.

Neboj se,
já požehnám tvému milosrdenství,
když se stává objetím,
tvé dobrotě, když se dává s něžností,
tvé bolesti, když se stává chlebem.

Neboj se,
i pro tebe tu bude pokoj,
protože mé srdce je doma jenom tehdy,
když pobývá s tvým srdcem.

(Luigi Verdi /*1958/, překlad Jaroslav Brož)

Zastávej své místo s veškerou tělesnou i duchovní starostlivostí, starej se o jednotu, nad niž nic lepšího není. Všechny snášej, jako tebe snáší Pán; všem v lásce odpouštěj, snášej nemoci všech jako dobrý zápasník. Budeš-li milovat dobré učedníky, z toho ti chvála nevzejde; spíš si mírností podrobuj nakažené. Shromáždění ať jsou co nejčastěji, každého jmenovitě zvi. Společně se namáhejte, společně bojujte, společně ať se scházíte, společně cítíte, společně usínáte a společně vstáváte jako Boží hospodáři, Boží rodina, Boží služebníci.

(Ignác z Antiochie /† 107/, list příteli, biskupu Polykarpovi)

Naše víra nespočívá tolik v překonávání slabostí, ale spíše v tom, že i uprostřed utrpení lneme k vůli Toho, který trpí z lásky k nám. Musíme se zbavit toho zlozvyku, že kontemplujeme své temné stránky místo proměňujícího světla Syna, který dokáže proměnit náš prach v ryzí zlato. Až příliš často se zastavujeme a pitváme se v sobě, místo abychom se ponořili do očistné pece Nejsvětějšího Srdce, které se nám otevírá jediným projevem důvěry v jeho lásku. Až příliš snadno věříme ve svou ubohost, a ne dost v Boží milosrdnou lásku. Musíme se naučit využívat své nepatrnosti i svých selhání, svých neschopností, ba dokonce i svých hříchů, a proměnit je v důvody k důvěře. Jakmile se naučíme přetavit takové věci v odvážné sebeobětování, pak se nám stane nemožné možným – podobně jako tomu bylo u kajícího lotra, u svatých Petra a Pavla i u všech chudých, slabých a hříšných v dějinách.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Související články

O (vnitřní) modlitbě s Terezií z Avily (1)
Umírám jako dcera církve
Novéna ke sv. Terezii od Ježíše

V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Avily

(Zakladatelka OCD • svatá • učitelka církve • svátek 15. října)

Texty propria

„Umírám jako dcera církve…“

Terezie od Ježíše, občanským jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, se stala reformátorkou karmelitánského řádu, zakladatelkou „bosého Karmelu“ ženské i mužské větve, „duchovní matkou“ (jak stojí vytesáno pod její sochou ve vatikánské bazilice), patronkou katolických spisovatelů (v roce 1965) a učitelkou církve (v roce 1970), první ženou, která – spolu se svatou Kateřinou Sienskou – obdržela tento titul.