KARMEL

Co se týče Tebe osobně, vyslechni ještě jednou to, co Ti opakuji ze svého nejhlubšího přesvědčení bratrance a kněze: Neznepokojuj se nad hodnotou svého života, nad jeho anomáliemi, nad jeho zklamáními, nad jeho více méně nejasnou a tmavou budoucností. Dělej to, co chce Bůh. Přinášej mu uprostřed svého neklidu a neuspokojení oběť pokorné duše…

Proč nepoznávají všichni moji bližní, že bez Marie bych už byl ztracen? Tisíckrát jsem ji přijal se svatým Janem za veškeré své bohatství a stejně často jsem jí dal sebe, ale pokud jsem to ještě neučinil tak dobře, jak si přeješ Ty, drahý Ježíši, činím to nyní, jak si Ty žádáš, abych to udělal. Vidíš-li v mé duši nebo na mém těle něco, co nepatří této velebné Kněžně, prosím, vytrhni to ze mne a odhoď to daleko ode mne, protože není-li to Mariino, není to hodno Tebe, Ježíši.

(Ludvík Maria Grignion z Montfortu /1673–1716/, modlitba k Pánu Ježíši)

Blažená Matko!
Tolik jsme vzhlíželi k tobě,
která jsi založila náš Řád,
uspořádala jsi ho a dokonale řídila.
Klečíme před tebou,
celá svatá, první Matko karmelitánské rodiny!
My všichni, kdo bydlíme na této hoře,
napájíme svá srdce u tvých pramenů.
Upřímně vyznáváme,
že nás vede tvá ruka,
žes naší oporou a že nám pomáháš,
že nám svítí tvé světlo.
Proměň nás v sebe a náš život proměň ve svůj.
Proto zůstaň s námi, naše Paní.
Maria!
Hledáme útočiště ve tvém klíně,
matka musí zůstávat u svých dětí,
učitelka u svých žáků,
abatyše u svých mnichů,
paní u svých sluhů.

(Arnold Bostius /1445–1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae, č. 1531)

Maria, ty chceš dávat své dary, ale já se o ně připravuji, protože chci mísit dary své s dary tvými. Chtěla bych milosti, ale se svou vlastní vůlí, a tímto způsobem je nemohu mít. Chtěla bych mít tvou blahovůli, ale s láskou a zvláštní blahovůlí tvorů, a to není možné. Chtěla bych tvou lásku spolu s láskou k sobě, ale nemohu ji mít. Chtěla bych přebývat pod tvým pláštěm, ale také pod pláštěm svého pohodlí. Není to správné.

(Marie Magdaléna de’Pazzi /1566–1607/, Probatione II)

Maria, děkuji, že jsi mě volala mnohem dřív, než jsem vůbec dokázala pochopit, že se jedná o tvé volání.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedanken zur Karwoche 1938)

„Chci se stát svatou, ale nebude to lehké. Mám toho mnoho k opracování, dřevo je tvrdé jako skála. Měla jsem se do toho pustit dříve, když to ještě nebylo tak těžké, ale lépe pozdě než vůbec.“

„Doufám, že [prvorozená dcera] Marie bude hodné děvče, ale chtěla bych, aby byla svatá a chtěla bych, abys byla svatá i ty, má Pavlíno. I já bych se chtěla stát svatou, ale nevím, z kterého konce začít, je toho tolik, co mi ve splnění toho přání brání. Říkám často během dne: ,Můj Bože, jak bych chtěla být svatá!‘ A pak nestihnu dodělat práci! A tak je to celý den…“

„Říkáte mi, abych neztrácela důvěru, a to právě dělám. Vím naprosto jistě, že svatá Panna mě může uzdravit, ale nedokážu se ubránit obav, že to nechce, a řeknu rovnou, že se mi zdá, že se žádný zázrak nestane. Rozhodla jsem se, že se budu chovat, jako bych měla zemřít. Je nezbytně nutné, abych neztrácela čas, který mi zbývá, protože tohle jsou dny spásy, které se už nikdy nevrátí, a já jich chci využít.“

(Zélie Martinová /1831–1877/, úryvky z korespondence z let 1873, 1876 a 1877)

Maria je tou, která umí přetvořit jeskyni pro zvířectvo na Ježíšův příbytek několika nuznými plenkami a mořem něhy.
Ona je malou služebnicí Otce, která ve chvále překypuje radostí.
Je pozornou přítelkyní, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno.
Má srdce proniknuté mečem a rozumí všem bolestem.
Jakožto matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost.
Je misionářkou, která se nám přibližuje, aby nás provázela životem a svou mateřskou láskou otevírala lidská srdce víře.
Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 286)

Ano, údobí nemoci, když nám nemoc dovolí přemýšlet anebo když je láska natolik silná, že si něco takového na nemoci vynutí, je údobí požehnané, kdy se nám lépe modlí za to, aby Ježíšova láska sestoupila na svět.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ježíš ať je ve vaší duši, má dcero v Kristu. (…) Jelikož se nesmírná Boží dobrodiní nevejdou ani nezapadnou jinam než do srdce prázdného a osamělého, chce vás Pán, protože vás má rád, opravdu osamělou, aby vám pouze on dělal společnost. A bude zapotřebí, aby se Vaše Důstojnost snažila spokojovat se pouze s ní, abyste v ní našla veškeré uspokojení; neboť i kdyby byla duše v nebi, nepřizpůsobí-li svou vůli tomu, aby to chtěla, nebude spokojena; a tak se nám děje s Bohem, třebaže Bůh je s námi vždycky, i když máme srdce zaujaté něčím jiným, a nikoliv osamocené.

(Jan od Kříže, dopis matce Eleonoře od sv. Gabriela, 8. července 1589)

Velice mě rmoutí to, co jste mi napsala. Ona údobí nejistoty působí tu největší trýzeň, duše je jakoby v lisu. A u Vás, která vše tak hluboce prožíváte, se všechny tyhle věci samozřejmě odrazí na Vašem zdraví, už tak dost otřeseném.
Vidím jediné řešení, a to, abyste se vrhla do hlubin Boha a připomínala mu, že je Vaším Otcem, že Vás nesmí ponechat sobě samé, že je svou láskou zavázán osvítit Vám srdce.
Když v sobě máme jeho světlo, byť by to byl jen maličký paprsek, pak sneseme vše, vše je lehké, tak jak to on sám řekl ve svém evangeliu.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)