Doporučujeme
Bože, tys dal svatému Titovi klidnou výmluvnost, s níž odporoval nespravedlivým nařízením okupační správy, a zároveň ho chránil před každou nenávistí; na jeho přímluvu dnes pomáhej všem, v nichž nespravedlivé utrpení vzbuzuje touhu po pomstě, aby chtěli odpustit. Prosíme o to skrze tvého Syna…
Svědek odpuštění
Hledání dialogu
I v obtížných životních situacích byl bratr Titus mužem odpuštění a smíření. V roli duchovního asistenta katolických novinářů musel zaujmout stanovisko k mnoha problémům: politické nestabilitě, napětí, dělnickému hnutí, radikalizaci atd. Vždy projevoval ochotu k dialogu a vstřícnost v naslouchání, což mu vyneslo přezdívku Smiřitel.
Jako rektor univerzity v Nijmegen usiloval o vzájemné porozumění, vyhledával příležitosti k setkávání. Začátkem 30. let to nebylo nijak snadné – na středoevropských univerzitách se střetávaly radikální komunistické, nacionalistické i fašistické ideologie.
V tomto kontextu snadno pochopíme Titův zájem o právě se šířící esperanto. Ludvík Zamenhof (1859–1917) je vytvořil ve snaze překonat nevraživost, kterou s sebou neslo nesnadné soužití různých jazykových skupin, a bránit „lingvistickému kolonialismu“ (např. v Zamenhofově době porušťování Ruskem okupovaných území). Esperanto bylo pro Tita nástrojem porozumění, způsobem, jak odstraňovat jazykové bariéry, které snadno přerostou v bariéry rasové nebo jakkoliv jinak diskriminační.
Ekumenismus
Titus byl průkopníkem ekumenismu na Karmelu. S velkým zápalem se angažoval v „Apoštolátu znovusjednocení“, který usiloval o lepší vzájemné poznání a sblížení katolické církve s východními církvemi. S velkým respektem přistupoval i k protestantům (především v Nizozemí) a snažil se s nimi udržovat hezké bratrské vztahy a vést poctivý dialog.
Tváří v tvář konfliktu
Poslední měsíce života byl Titus vězněný na různých místech. Svůj těžký úděl sdílel s několika protestanty, z nichž někteří později svědčili v kanonizačním procesu o Titově velkorysosti, laskavosti a hluboké důvěře v Boha.
To neznamená, že by byl „diplomat“ nebo že by rezignoval na pevný morální a náboženský postoj, naopak. Po napadení Holandska dal Titus několikrát zřetelně najevo svůj odpor vůči opatřením okupační správy, například když odmítl vylučování židovských dětí ze škol nebo když požadoval po redaktorech katolických periodik, aby neotiskovali nacistickou propagandu. Titus jasně odsuzoval národně-socialistickou ideologii, nikdy ale nepropadl nenávisti vůči svým věznitelům. Naopak v Dachau vybízel své spoluvězně, aby se za ně modlili. V hloubi srdce věřil, že podlehnout nenávisti by znamenalo skutečné vítězství zla.
Titus vůči Němcům necítil žádnou averzi – ani vůči jednotlivcům, ani vůči německému národu. Ve vězení v Scheveningen si od něj policejní úředník Hardegen vyžádal písemnou odpověď na otázku, proč se Holanďané, a zvláště katolická církev, staví proti národnímu socialismu. Je to téma, o němž Titus přednášel na univerzitě. Jeho odpověď zcela jasně shrnuje filozofické, etické i náboženské důvody, pro něž je nacistická ideologie mylná a nepřijatelná. Přesto Titus své pojednání zakončil krásným požehnáním: „Bůh žehnej Holandsku! Bůh žehnej Německu! Kéž Bůh udělí lidu obou zemí, aby se vrátil na cestu míru a svobody, aby uznal Jeho slávu k prospěchu obou národů, sobě tak blízkých!“
Dnes
Ve světě zasaženém agresivní válkou je nám Titus příkladem, že je nutné jasně pojmenovat zlo a aktivně proti němu vystupovat i za cenu vlastního života a že je nutné stále usilovat o odpuštění a smíření.
Letáček PDF