KARMEL

Maria, děkuji, že jsi mě volala mnohem dřív, než jsem vůbec dokázala pochopit, že se jedná o tvé volání.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedanken zur Karwoche 1938)

„Chci se stát svatou, ale nebude to lehké. Mám toho mnoho k opracování, dřevo je tvrdé jako skála. Měla jsem se do toho pustit dříve, když to ještě nebylo tak těžké, ale lépe pozdě než vůbec.“

„Doufám, že [prvorozená dcera] Marie bude hodné děvče, ale chtěla bych, aby byla svatá a chtěla bych, abys byla svatá i ty, má Pavlíno. I já bych se chtěla stát svatou, ale nevím, z kterého konce začít, je toho tolik, co mi ve splnění toho přání brání. Říkám často během dne: ,Můj Bože, jak bych chtěla být svatá!‘ A pak nestihnu dodělat práci! A tak je to celý den…“

„Říkáte mi, abych neztrácela důvěru, a to právě dělám. Vím naprosto jistě, že svatá Panna mě může uzdravit, ale nedokážu se ubránit obav, že to nechce, a řeknu rovnou, že se mi zdá, že se žádný zázrak nestane. Rozhodla jsem se, že se budu chovat, jako bych měla zemřít. Je nezbytně nutné, abych neztrácela čas, který mi zbývá, protože tohle jsou dny spásy, které se už nikdy nevrátí, a já jich chci využít.“

(Zélie Martinová /1831–1877/, úryvky z korespondence z let 1873, 1876 a 1877)

Maria je tou, která umí přetvořit jeskyni pro zvířectvo na Ježíšův příbytek několika nuznými plenkami a mořem něhy.
Ona je malou služebnicí Otce, která ve chvále překypuje radostí.
Je pozornou přítelkyní, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno.
Má srdce proniknuté mečem a rozumí všem bolestem.
Jakožto matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost.
Je misionářkou, která se nám přibližuje, aby nás provázela životem a svou mateřskou láskou otevírala lidská srdce víře.
Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 286)

Ano, údobí nemoci, když nám nemoc dovolí přemýšlet anebo když je láska natolik silná, že si něco takového na nemoci vynutí, je údobí požehnané, kdy se nám lépe modlí za to, aby Ježíšova láska sestoupila na svět.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ježíš ať je ve vaší duši, má dcero v Kristu. (…) Jelikož se nesmírná Boží dobrodiní nevejdou ani nezapadnou jinam než do srdce prázdného a osamělého, chce vás Pán, protože vás má rád, opravdu osamělou, aby vám pouze on dělal společnost. A bude zapotřebí, aby se Vaše Důstojnost snažila spokojovat se pouze s ní, abyste v ní našla veškeré uspokojení; neboť i kdyby byla duše v nebi, nepřizpůsobí-li svou vůli tomu, aby to chtěla, nebude spokojena; a tak se nám děje s Bohem, třebaže Bůh je s námi vždycky, i když máme srdce zaujaté něčím jiným, a nikoliv osamocené.

(Jan od Kříže, dopis matce Eleonoře od sv. Gabriela, 8. července 1589)

Velice mě rmoutí to, co jste mi napsala. Ona údobí nejistoty působí tu největší trýzeň, duše je jakoby v lisu. A u Vás, která vše tak hluboce prožíváte, se všechny tyhle věci samozřejmě odrazí na Vašem zdraví, už tak dost otřeseném.
Vidím jediné řešení, a to, abyste se vrhla do hlubin Boha a připomínala mu, že je Vaším Otcem, že Vás nesmí ponechat sobě samé, že je svou láskou zavázán osvítit Vám srdce.
Když v sobě máme jeho světlo, byť by to byl jen maličký paprsek, pak sneseme vše, vše je lehké, tak jak to on sám řekl ve svém evangeliu.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Prosím, abys tento list neotvíral, dokud se nedozvíš, že jsem mrtev.

Texty propria

Modlitba sv. Konstantina za náš národ

Hospodine, můj Bože, ty, který jsi všechny kůry andělské i síly netělesné utvořil, nebe sklenul a zemi založil a vše, co jest, z nebytí v bytí přivedl, ty, který vždycky a všude nasloucháš těm, kdo činí tvou vůli, kdo se tě bojí a zachovávají tvá přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své věrné stádo, jemuž jsi mne, svého neužitečného a nehodného služebníka, postavil do čela.

Ty, který všechny zbavuješ všeliké bezbožné a pohanské zloby těch, kdo rouhavě mluví proti tobě, dej, ať se tvá církev hojně rozroste, spoj všechny vjedno, učiň je lidem vyvoleným, ať jsou jedné mysli v tvé pravé víře a správném vyznání, a vdechni jim do srdce slovo svého učení. Je to jistě tvůj dar, žes nás nehodné přijal za hlasatele evangelia svého Krista.

Odevzdávám ti jakožto tvé ty, které jsi mi svěřil: usilují o dobré skutky a konají, co je ti milé. Spravuj je svou mocnou pravicí, vezmi je pod ochranu svých křídel, ať všichni chválí a oslavují tvé jméno, Otče i Synu i Duchu Svatý, navěky.

Amen.

I když byli svou kulturou Byzantinci, uměli se bratři Cyril a Metoděj v pravém slova smyslu stát apoštoly Slovanů. Odloučení od vlasti, které Bůh někdy vyžaduje od vyvolených lidí, vždycky znamená, přijmeme-li je ve světle víry a jejího zaslíbení, tajemný a plodný předpoklad pro vývoj a růst Božího lidu na zemi. Pán řekl Abrahámovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ (Gen 12,1).

Naším jediným úkolem zde – stejně jako v celém životě – je plnit Boží vůli. A to nikoli „Boží vůli“, jak bychom si ji snad přáli nebo představovali, ale Boží vůli, kterou nám Bůh denně zjevuje v situacích, do nichž nás staví. Jeho vůle znamenala pro nás těch čtyřiadvacet hodin každého dne: lidé, místa a okolnosti, které pro nás v tomto vymezeném čase připravil. Bůh věděl, že to bylo pro něho i pro nás v dané chvíli důležité, a chtěl, abychom prožívali právě tyto situace, a nikoli nějaké abstraktní zásady či subjektivní přání „plnit vůli Boží“.