KARMEL

Ubohá hříšnice, která se dopustila tolika velkých hříchů, že by si nezasloužila pobývat v Božím domě, nedůvěřuje sobě, ale věří pouze v uctíváníhodnou Trojici, v Ježíše Ukřižovaného, v Nejsvětější Svátost a nejsvětější Pannu, vyzývá své nejdražší sestry Alžbětu od Trojice a Terezii Eugenii od Eucharistie ke třem ctnostem:
1. k vnitřnímu usebrání, odmítnutí každé neužitečné myšlenky, která nás nevede k Bohu;
2. k vnitřnímu i vnějšímu tichu a k úsilí nemluvit, není-li to nutné;
3. k poslušnosti i v sebemenším náznaku a k podřízení našeho rozumu.

(Terezie z Los Andes, formule, s níž podle karmelského zvyku obrátila o 1. neděli adventní 1919 na své spolusestry v noviciátu)

Znovu a znovu čtěte evangelium. Znovu a znovu o něm rozjímejte, až je budete umět zpaměti (…). Buďte na ně alespoň tak hrdé, jako muslimové na korán – a to není málo! A uvidíte, jak vás tato formace zjednoduší a promění.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/147)

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

Zdá se mi, že právě svatý čas Adventu je zvláště časem vnitřních duší, těch, které bez přestání a ve všem žijí „skryté v Bohu s Ježíšem Kristem“ ve středu sebe samých. V očekávání velkého tajemství Vánoc ráda opakovaně rozjímám ten krásný žalm 19, který se často modlíme při matutinu, a zvláště verše: „Postavil svůj domek na slunci a tato hvězda je jako nový ženich, který vychází ze svého lože, vytrhl jako rek, aby proběhl svou dráhu. Vyšel od jednoho okraje nebe. Obíhá až na druhý okraj a nikdo se nevyhne jeho žáru“. Vyprázdněme naši duši, abychom mu dovolili vtrhnout do ní, aby jí přišel sdílet tento svůj věčný život.

(Alžběta od Trojice, dopis 250)

Ti, kdo jsou zahrnováni projevy Boží přízně, dychtí po tom být tam, kde je hojněji zakoušejí, a ne jen nějaký hlt. Nechtějí už zůstávat na této zemi, kde jim nesčetné překážky zabraňují vrhnout se do těch nezměrných dober: chtějí být tam, kde nikdy nezapadá slunce spravedlnosti. Po takových milostech se jim zdá všechno temné a já jen žasnu, jak mohou žít. Kdo začal okoušet a dostal už zde závdavek jeho království, toho už nemůže nic uspokojit. Žije-li ještě zde na zemi, pak ne kvůli tomu, že by to chtěl on sám, nýbrž že to chce jeho Král.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XLII,3)

Vím, že oheň lásky posvěcuje víc než oheň očistce, vím, že si Ježíš pro nás nemůže přát neužitečná utrpení a že by mi nevnukal touhy, jež pociťuji, kdyby je nechtěl naplnit.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 84v)

Doufám, bratře, že kdybych opustila vyhnanství, nezapomněl byste na svůj slib, že se budete za mne modlit. Nepřeji si, abyste žádal Pána Boha, aby mě osvobodil od očistcových plamenů. Svatá Terezie říkala svým dcerám, když se chtěly za ni modlit: „Vůbec mi na tom nezáleží, že budu v očistci až do posledního soudu, jestliže zachráním svými modlitbami třeba jen jedinou duši!“ Tato slova nalézají ozvěnu v mém srdci, chtěla bych zachraňovat duše a kvůli nim zapomínat na sebe. Chtěla bych je zachraňovat i po své smrti, proto bych byla ráda, kdybyste říkal: „Bože, dovol mé sestře, aby ještě pomáhala tě milovat.“

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 221, otci Roullandovi, 19. března 1897)

Kriste, dej mi duše. Dopouštěj na mě, co jen chceš, ale na oplátku mi dej duše. Toužím po spáse duší, toužím, aby duše poznaly Tvé milosrdenství. Pro sebe nemám nic, protože všechno jsem rozdala duším, takže v den soudu před Tebou stanu bez ničeho, neboť všechno jsem rozdala duším a nebudeš mě tedy mít z čeho soudit. A v ten den se setkáme: láska s milosrdenstvím…

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1426)

Co mě přitahuje k nebeské Vlasti, je volání Pána, je to naděje, že ho budu konečně milovat tak, jak jsem po tom toužila, a myšlenka, že budu moci vzbuzovat lásku k němu v mnoha duších, které ho budou navěky velebit.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 254, otci Roullandovi, 13. července 1897)

Pomyslete na to, že zkoušky, které Vás potkávají, ponížení, která musíte podstupovat, zvenčí přicházející utrpení, že to vše je dopouštěno nejen proto, aby to ve Vás zničilo, co má být zničeno, ale též proto, že se tím už podílíte s Ježíšem na vykoupení světa, že to má význam pro celou jeho církev, že se to snáší nazpět na svět jako požehnání. Kdybychom na tohle nemysleli, zadusili bychom se. Ale z tohoto pomyšlení povstává jakási radost, že se můžeme spojit s Ježíšem, že můžeme být vřazeni do velké modlitby jeho snoubenky, jíž je církev.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)