KARMEL

Je třeba všechno přijímat s plnou srdečnou prostotou dítěte. Pro dítě je samozřejmé, že všechno dostává od Boha, Spasitele. Je tedy třeba přijímat, co nám Bůh dává, i co do míry, i co do způsobu. Nepřejme si a nežádejme, aby nám to dával jinak.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 26. října 1945)

Nikoli každý bude poctěn prolitím své krve a bude moci zemřít pro víru, jak říká 2. vatikánský koncil. Avšak Bůh požaduje mučednického ducha po všech věřících. Znamená to, že všichni máme být ochotni položit život za víru, přestože nám Pán neudělí výsadu mučednické smrti. Máme být připraveni natolik, abychom – až nastane naše hodina – mohli říci: „Pane, byl jsem připraven položit za tebe život. A to se stalo.“

Zdá se výhodnější, když vštěpujeme Boha lidem, místo toho, abychom jim dovolili přistupovat k Bohu. Něco takového ale nikdy nefunguje, poněvadž Pán takto nejedná: nenaléhá, nedusí a neutlačuje, nýbrž naopak ustavičně miluje, osvobozuje a dává volnost. Nepodporuje svým Duchem člověka, který si podmaňuje druhé a zaměňuje smiřující evangelium s proselytismem, protože nelze hlásat Boha způsobem, který Mu protiřečí. Zatímco Bůh se prostě a pokorně nabízí, my jej stále s chutí vnucujeme a v jeho jménu prosazujeme sami sebe. A v tomto světském pokušení Jej necháváme sestupovat z kříže, abychom ho dokazovali mocí a vnějším zdáním. Ježíš ale smiřuje na kříži.

(papež František, promluva v kostele Nejsv. Srdce Páně v kanadském Edmontonu, 25. července 2022)

O svatodušním pondělí, dne 7. června 1897, tři dny před svými třiadvacátými narozeninami, psal P. Maurice Terezii:

Včera, má drahá sestro, právě v hodinu, kdy Duch svatý sestoupil na apoštoly se svým světlem a se svou silou, jsem dostal jeho příkaz z úst svého duchovního vůdce: Vy máte vážné povolání, pevně v ně věřím a Bůh v něm jedinečně projevuje svou Prozřetelnost. Navíc chce, abyste byl misionářem, cesta je otevřená, jděte. (…)
Klaňme se Bohu, milá sestro, děkujte mu se mnou. Prosím, abyste věřila, že zasloužím tuto čest být misionářem méně než kdo jiný. Hledím na ni jen s chvěním a tato Boží láska mě poněkud děsí – a přesto chci, aby důvěra zvítězila, a vydávám se bezvýhradně. (…) Chci dávat bez počítání.

Po dvou týdnech mu Terezie odpověděla:

Nebojte se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach.
Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil a čím je den ode dne více ohrožován!
A konečně, nebojte se sami sebe!
Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům a ženám: „Nebojte se!“ Tato slova potřebujeme dnes možná více než kdy jindy.
Je nutné, aby zesílila jistota, že existuje ten, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa, kdo má v rukou klíče od smrti a podsvětí, kdo je alfou i omegou.
A tento někdo je Láska... Jen on se může plně zaručit za slova: „Nebojte se!“.

(Jan Pavel II. /1920–2005/)

Za první světové války se v monarchii rychle projevil nedostatek základních potravin i uhlí, provázený strmým nárůstem cen; již v dubnu 1915 musel být zaveden přídělový systém. Císař Karel se osobně účastnil bojů, on i celá jeho rodina solidárně žili jen z válečných přídělů. Přestože rok 1918 znamenal rozpad monarchie, další desetitisíce padlých, nástup španělské chřipky a pro Karla osobně nesmírné strádání, nechal 31. prosince sloužit slavnostní Te Deum za vše, co tento rok přinesl. Na námitky odpověděl slovy:

Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena.

(císař Karel Habsburský /1887–1922/)

Deprese mi dává předchuť naprostého svlečení se ze všeho vlastního, které tak toužebně očekávám, aby On mohl být vším v mém nitru. Vytrhává mne ze souvislosti, v níž se ode mne očekává, že budu fungovat, a staví mne do postavení naprosté závislosti. „Má“ síla k činu je pryč, má vůle nic nezmůže – a dokonce má touha se zdá spoutaná a omráčená. Jsem ponížen do stavu, v němž už téměř jen vegetuji. A tak začínám chápat, že jen Bůh mne ještě udržuje při životě. Jen On dává krvi kolovat v mých žilách. Jen On dává mému srdci tlouci… Učí mne spočívat v mé nahotě a doufat jen a jen v Něho.

(Wilfrid Stinissen OCD /1927–2013/, přijatá korespondence)

Ježíš ať je ve vaší duši. Velice vám děkuji za to, že jste mi napsala, a zavazuje mě to mnohem více, než jsem dosud byl. Z toho, že věci nedopadly, jak jste si přála, se musíte spíše těšit a velice děkovat Bohu, neboť když to Božská Velebnost tak zařídila, je to pro nás všechny to nejvhodnější; zbývá jenom přizpůsobit tomu vůli, aby se nám to, co je správné, jako takové i jevilo.

(Jan od Kříže, dopis matce Anně od Ježíše, 6. července 1591)

Čtrnáct dní jsme sledovali, jak se na nás pomalu chystá velký den útoku. Ukazovalo na něj všechno: od hloubení únikových zákopů až po přípravy za účelem evakuace raněných. Bohužel nepatřím k těm, které ofenziva přímo ohrožuje; přesto jsem během této doby jasně pocítil, jaké to je, sledovat, když se život s blížícím se datem stává problematickou záležitostí. Mysl se už najednou neumí zachytit u žádné vzdálené perspektivy a člověk se pomaličku přistihne, že žije, jako by už nebyl z tohoto světa.

Píši všem církvím, že jsem zcela ochoten pro Boha zemřít, pokud mi v tom nějakým způsobem nezabráníte. Prosím vás však snažně, abyste ke mně nebyli takto zbytečně laskaví. Ať mě divoké bestie roztrhají, neboť takto budu moci dosáhnout Božího království. Jsem přece Boží pšenicí a zuby šelem mě rozemelou, abych se mohl stát chlebem Kristovým. (…)
Budu-li vás prosit o pomoc, až budu s vámi, nevěřte mi. Věřte spíše tomu, co vám nyní píši. Píši vám jako živý člověk, jenž touží zemřít. Mé pozemské city již byly ukřižovány a všechen oheň vášní ve mně vyhasl. Jen zřídlo vody živé ve mně volá: „Pojď k Otci!“

(Ignác z Antiochie /†107/, list Římanům, roku 107)