Doporučujeme
Rozhodneme-li se věnovat něco ze svého času Tomu, který nám dal tolik a dosud nás zahrnuje dary, není snad rozumné dát mu jej velkomyslně, a to tím spíše, když je to náš svrchovaný zájem a může nám to být náramně k prospěchu? (…) Kolik hodin promrháme pro sebe, abychom se bavily s osobami, jež nám pak nejsou ani vděčné! A proto, rozhodneme-li se věnovat něco ze svého času modlitbě, dávejme Mu jej bezvýhradně, bez jakékoliv myšlenky na věci tohoto světa. Zasvěťme Mu jej velkodušně, buďme rozhodnuté si jej už nevzít zpátky, navzdory trápením, protivenstvím a vyprahlostem, jež bychom mohly prožívat. Prostě tento čas považujme za něco, co už nám nepatří…
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXIII,1-2)
Ano, to vše je ta pravá cesta. Cesta ztišeného srdce navštěvovaného oním velkým tichem, v němž Otec věčně vyslovuje své Slovo. A v hloubi této požehnané samoty Vás očekává Bůh.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Víra může přenášet hory, láska však tvoří hory, nebe i zemi.
Víra nabádá tvora, aby miloval, a tak usiloval o dosažení ráje, láska však prosí Boha, aby milující sestoupil na zem.
Víra říká: člověče, služ svému Bohu, jak je tvá povinnost. Láska říká: Bože, staň se člověkem a služ člověku, který ti dluží víc, než sám vlastní.
Víra praví: člověče, tluč na nebe, aby se ti otevřelo. Láska praví: Bože, prolom nebe, aby člověk nalezl nebe otevřené.
(Jan Dominici OP /1355–1419/, Il libro di amore di carita)
Kdy bude konec všem těm zlům? Kdy budu vysvobozen z bídné poroby hříchů? Kdy budu myslet, Pane, jen na tebe? Kdy se budu naplno radovat v tobě? Kdy už stanu v pravé svobodě beze všech překážek, beze vší zátěže mysli i těla? Kdy nastane ten stálý mír, mír neporušitelný a bezpečný, mír vnitřní i vnější, mír pevný ze všech stran?
Dobrý Ježíši, kdy tě konečně uzřím? Kdy spatřím slávu tvého království? Kdy jen ty mi budeš vším ve všem? Kdy budu s tebou v tvém království, které jsi připravil svým milým od věčnosti?
Zůstávám jako ubožák a vyhnanec v nepřátelské zemi, kde jsou každodenní boje a převeliká neštěstí. Potěš mě v mém vyhnanství, zmírni mou bolest, neboť všechno mé toužení vzdychá po tobě.
(Tomáš Kempenský, /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 48.3-4)
Na zemi neshledávám nic, co by mě činilo šťastnou. Mé srdce je příliš veliké, nemůže je uspokojit nic z toho, co se na tomto světě nazývá štěstím. Mé myšlenky zalétají k Věčnosti, čas skončí! (…) Je skutečně pravda, že Pán si volí malé, aby zahanbil velké tohoto světa… Neopírám se o své vlastní síly, ale o sílu Toho, který na kříži přemohl mocnosti pekla.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 245, spolusestrám, červen 1897; jedná se o parafrázi myšlenek Théofana Vénarda /1829–1861/, misionáře-mučedníka ve fr. koloniích)
Kéž nám dá Jeho Velebnost tuto lásku aspoň před smrtí! Byla by to veliká věc, kdybychom viděly v hodině smrti, že nás soudí Ten, kterého jsme milovaly nade vše. Půjdeme mu vstříc s důvěrou, i s břemenem svých dluhů, neboť budeme přesvědčeny, že nejdeme do neznámé země, nýbrž do vlasti, do království Toho, kterého tolik milujeme a jenž nás miluje.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XL,8)
Vím, že milujete církev, že je plamenem vašich srdcí. Žehnám vám, že ji milujete a dáváte jí zazářit takové, jaká je – „čisté, svaté, bez úhony a neposkvrněné“. Když pochopíme, že zahrnuje hříšníky, ne však hříchy, můžeme ji takto milovat jako choť Beránkovu; víme, že už je zpola v nebesích a že proto ji apoštol svatý Jan představuje jako sestupující od Boha až k nám. Kdo žije z těchto Božích zjevení, ví, že jeho druhové jsou andělé a svatí; každým dnem to pociťuje opravdověji.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Zatímco andělé mají jazyky ze zlata a plamenná srdce, my koktáme a jsme vlažní. Dělejme však, co můžeme, to je důvod pro pomoc jeden druhému, pro modlitbu za druhé, vzájemnou lásku, která poroste stále více, neboť jsme slabí a potřebujeme se jeden o druhého opřít, abychom mohli následovat našeho Pána Ježíše na bolestné cestě, kterou nám vytýčil: „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“
Přikládám květinku, kterou jsem pro Vás utrhl, když jsem se za Vás modlil v katakombách u hrobu svaté Cecílie v den jejího svátku: ať Vám tato květinka od mučednice stejně jako mně (utrhl jsem si jednu i pro sebe) připomíná, jak tato svatá trpěla a že si máme přát, abychom mohli trpět i my sami. To je naše výhoda oproti andělům! Kdyby nebyli ve stavu dokonalé blaženosti, jistě by nám záviděli, že smíme trpět pro našeho Pána Ježíše a s ním!
(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis trapistickému mnichu, 29. listopadu 1896)
Jak ráda bych se byla stala knězem, abych mohla kázat o Matičce Boží. Nejprve bych byla vysvětlila, jak málo známe její život: Neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme; například to, že úplně malá, ve třech letech, šla Svatá Panna do chrámu obětovat se Bohu s vroucími a zcela mimořádnými pocity lásky; zatímco ona tam možná šla docela prostě z poslušnosti k rodičům. (…)
Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její skutečný život musel být velice prostý. Ukazují nám ji nepřístupnou; bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, Poslední rozhovory, 21. srpna 1897)
Ty jsi Král, ó můj Bože, věčný a nesmírný Král, a království ti nebylo jen propůjčeno. Když se v Krédu říká, že tvé království nebude mít konce, překypuji radostí. Ano, tvé království bude trvat věčně a já tě chválím a dobrořečím ti.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXII,1)
Po celé 19. století trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou. Oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány, což vedlo k opakovaným, krvavě potlačovaným povstáním. Za organizování protiruského povstání roku 1863 byl polský šlechtic Josef Kalinowski, pozdější karmelitán o. Rafael, odsouzen k deseti letům nucených prací v trestanecké kolonii na Sibiři.