KARMEL

Otec zpovědník mě spustil s plnými plachtami na vlny důvěry a lásky, které mě tak silně přitahovaly, ale po kterých jsem se neodvažovala plout. Řekl mi, že mé chyby Pána Boha netrápí, jako jeho zástupce mi na jeho místě říká, že je Pán Bůh se mnou velmi spokojen. Ach, jak jsem byla šťastná, když jsem slyšela tato slova plná útěchy! Nikdy jsem neslyšela, že chyby nemusí Pána Boha zarmucovat, toto ujištění mě naplnilo radostí, způsobilo, že vyhnanství života snáším trpělivě.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis A)

Vaše touha po kontemplativním, vnitřním životě, Vaše žádost po sjednocení s Kristem může být uspokojena uprostřed činného života, jejž vedete. Věřte tomu, buďte jista, že je to možné, i když jste ještě málo zkušená a když se Vám to vždy nedaří. Vědět a věřit, že je to možné – a v určitých okamžicích života se přesvědčit, že se to daří – to je to nové ve Vás. Tento pokrok jste udělala v minulém roce. Není to maličkost, ale něco velikého, to sama cítíte.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 14. 10. 1932)

Nikdy jsem Ho neslyšela mluvit, ale cítím, že je ve mně, v každém okamžiku, vede mě a vnuká mi, co mám říkat nebo dělat. Odhaluji právě ve chvíli, kdy to potřebuji, světla, jež jsem dosud neviděla, a nejhojnějších osvícení se mi nedostává při vnitřní modlitbě, ale spíš uprostřed denních zaměstnání.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis A)

V rámci projektu Národního týdne manželství Vás zveme na mši svatou s obnovou manželských slibů do kostela Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří v neděli 14. února 2021 v 9.30 hodin. Na mši svatou je potřeba se vzhledem k epid. situaci přihlásit  ZDE ->>

Seminář O manželství a dětech aneb plaveme v tom s vámi

Zároveň nabízíme on-line seminář, pro manžele, kterým budou provázet Irena a Petr Smékalovi, manželští poradci a rodiče pěti dětí. Seminář je přístupný on-line ZDE - >>

Před začátkem si přečtěte několik pokynů – viz níže.

Hostie živá, skrytý Ježíši, Ty vidíš stav mé duše. Sama od sebe nedokážu vyslovit Tvé svaté jméno. Nemohu ze svého srdce vydobýt oheň lásky, ale klečím u Tvých nohou a pohled své duše – pohled věrnosti – upírám na svatostánek. Ty jsi stále týž, třebaže v mé duši nastala změna. Doufám, že přijde chvíle, kdy odkryješ svou tvář a Tvé dítě znovu uvidí Tvůj sladký obličej. Ježíši, divím se Ti, že se přede mnou můžeš tak dlouho skrývat, jak dokážeš zadržet tu nesmírnost lásky, jakou ke mně máš. V příbytku svého srdce naslouchám a čekám na Tvůj příchod, jediný Poklade mého srdce.

(sv. Faustyna Kowalská, Deníček, IV. sešit, 1239)

„Cožpak Ti nestačí, můj Bože, že mě držíš v tomto ubohém životě, který z lásky k Tobě přijímám a chci žít zde na zemi, kde mi vše brání zakoušet Tě, protože se musím starat o jídlo, spát, projednávat různé záležitosti a mluvit s lidmi? Víš, jak se mi to protiví, a přesto se z lásky k Tobě nevzpírám. Pročpak se mi skrýváš v těch řídkých chvílích, v nichž mohu být s Tebou? Jak se to srovnává s Tvým milosrdenstvím a láskou, jakou máš ke mně? Myslím, že kdybych se i já mohla skrýt Tobě, jako Ty se skrýváš mně, Tvá láska by to nesnesla. A přece Tys vždycky se mnou a vidíš mne! Můj Pane, takové jednání je nesnesitelné. Rozmysli si to, prosím Tě o to, neboť tak křivdíš té, která Tě miluje!“

(sv. Terezie od Ježíše, Život, XXXVII,8)

Odměnou za srdce lidské dává Bůh srdce své; za celé srdce lidské dává celé srdce své, nerozdělené a jednotné, nejsa jako člověk omezen místem, počtem a časem. Jest naším Otcem nebeským a tím jeho otcovská láska převyšuje nekonečně každou otcovskou lásku pozemskou. Proto na člověka, který uslyší Jeho hlas až v hodině poslední, nehledí jako na tvora nedbalého a jako na bídného opozdilce, nýbrž jako na dítě nejpozději získané, nejpozději v milosti obrozené, tedy jako na dítě nejmladší a nejmenší.

(Jaroslav Durych, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Neradím Ti uchylovat se při modlitbě k mnoha slovům. Mluvená řeč vede často k nesoustředěnosti. Chovej se v modlitbě před Bohem jako ubohý němý a chromý žebrák u dveří bohatého muže. Buď Tvým nejvnitřnějším přáním udržet myšlenky v Boží přítomnosti. Když se Ti rozutečou a odvrátí se od Boha, neznepokojuj se proto příliš. Zlobení a neklid naše myšlení spíš rozptylují, než by je soustředily. Vůle musí uvést myšlení zase do správné klidné polohy. Budeš-li se takto se stálým úsilím snažit, Bůh Ti jistě dá pocítit svou blízkost.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 9)

Matka nese dítě v náručí do chrámu. Je to Mesiáš, její Bůh. Ale její vztah k němu se změnil. V době těhotenství ho nosila v sobě a dávala mu k dispozici všechno, co měla. Nyní, kdy Syna porodila, se cítí osamocena, téměř opuštěna. Předtím se nedalo její poslání rozlišit od poslání jeho. Nyní se poslání dítěte osamostatnilo: začíná jít svou vlastní cestou. (…)

Takto předstupuje před Simeona. Stařec ji i dítě přijímá, v Duchu svatém poznává ji i dítě, srovnává poslání Syna a Matky a spatřuje mezi oběma nové pouto. Svým pohledem a svým požehnáním pomáhá navázat toto pouto nově a nezrušitelněji. … Vidí budoucí cestu Syna. Vidí i těžkosti, které vzniknou pro opravdově věřící tím, že Bůh už v budoucnu nebude vzdálenou vznešenou bytostí ve vzdáleném nebi, nýbrž dítětem, člověkem, trpícím mezi nimi. Vzájemné vztahy lidí se úplně změní, odstup a blízkost se budou určovat jinak. … Od nynějška, když navážeme podstatný nebo nepodstatný vztah k druhému člověku, nebudeme nikdy vědět, zda nemáme již co do činění s Božím Synem, zda jsme v onom člověku nezasáhli nebo snad nezranili něco věčného, nepohrdli něčím věčným. Neboť nyní se Bůh stává hrozivě blízkým a všechno lidské je postaveno do bezprostředního světla k osvícení pohanů. Tím, že to Simeon vidí, chápe také, že mezi Pánem a lidmi bude nutné zprostředkování a že tato role může připadnout jen Matce. Ona bude udávat míru pro odstup a pro blízkost. V tom spatřuje Simeon pokračování jejího poslání.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)

Žiji život, jaký jsem vlastně nechtěl. Ale Kristus byl také ve světě; žil ve shonu práce, často musel poslouchat plytké řeči, stále byl ochoten přijmout každého, kdo podle zvyku orientálců přicházel bez ohlášení. Je dobře, když neurčujeme sami, kde je třeba Bohu sloužit. Ať rozhoduje náš Pán. I na našich nejmenších činech se podílí celé Mystické tělo, aby rostlo a stalo se bohatším.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 27. 7. 1945)