KARMEL

Dom Bélorgey (1) říkával: „Duch Svatý vždy zprostředkuje setkání lidí, kteří to potřebují. Má výbornou kartotéku.“

(1) Godefroid Bélorgey, OCSO /1880–1964/

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)

„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.“ Ježíšova slova, která otevírají příběh poslední večeře, nám nabízejí nečekanou možnost vytušit hloubku lásky osob Nejsvětější Trojice k nám.
Petr a ostatní u stolu nic netuší, a přece jsou nepostradatelní: aby jakýkoliv dar mohl být darem, potřebuje někoho, kdo by byl ochoten ho přijmout. Nepoměr mezi velikostí daru a bezvýznamností toho, kdo jej přijme, je zde nesmírný a nemůže nás to nepřekvapit. Na hostině poslední večeře si nikdo z přítomných své místo nezasloužil, všichni byli pozváni, lépe řečeno přitáhla je vroucí Ježíšova touha jíst s nimi velikonočního beránka.
Mnohem dříve než jsme odpověděli na Jeho pozvání, Kristus po nás toužil. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pokaždé když jdeme na mši, prvotním důvodem je, že nás přitáhla Jeho touha po nás. Adekvátní odpověď z naší strany, která také znamená nejnáročnější askezi, je jako vždy se odevzdat Jeho lásce, nechat se Jím přitáhnout. Je jisté, že On si při poslední večeři přál každé naše přijímání Jeho těla a krve. Nepotřebujeme vágní připomínku poslední večeře: potřebujeme se této večeře zúčastnit, abychom mohli naslouchat Jeho hlasu, jíst Jeho tělo a pít Jeho krev: potřebujeme Jeho.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 2.3.4.6.11; červen 2022)

Na dnešní den připadá 150. výročí narození anglického spisovatele, novináře a myslitele G. K. Chestertona, mj. autora oblíbených detektivních Povídek otce Browna či brilantně formulované Ortodoxie. Jeho více než sto let staré novinové sloupky, v nichž komentoval tehdejší pruskou agresi, jsou pro Evropu bolestně aktuální.

„Cosi, co si říká Výbor pro mírová vyjednávání poslal do Illustrated London News dopis ohledně nějakého pamětního spisu, který předkládá vládě. (…) Pamětní spis vybízí vládu, aby využila první příležitosti zajistit „spravedlivý a trvalý mír“. V každém jiném představitelném veřejném nebo soukromém sváru dobře víme, co rozumíme spravedlivým urovnáním. Vždy míníme urovnání, jímž je ten, kdo se dopustil špatnosti potrestán a jeho oběti jsou odškodněny na jeho náklady. Víme také, co rozumíme trvalým mírem, jako je ten, který očekáváme v dobře spravované společnosti. Znamená to, že její pokoj bude zřejmě narušovat jen málokdo, protože všichni vědí, že jeho porušení bylo, a bude následováno trestem. V tomto případě tedy nastane spravedlivý mír proto, že pruský agresor bude potrestán a trvalý mír nastane proto, že agresorovi potenciální napodobitelé budou jeho potrestáním varováni. To vše je velmi elementární, ale může to stát za zopakování, a já to ochotně opakuji.

Papež vyzývá k modlitbě za všechny, kdo jsou na útěku ze své vlasti!

ZDROJ>>>

V hloubi duše jsem šťastný, že jsem prošel Ypry (1). Doufám, že jsem z něj vyšel víc jako muž a kněz. A víc než kdy jindy věřím, že život je krásný, i za těch nejhorších okolností – když v nich hledíme na Boha, který je tam vždy přítomný.

(1): Chardin zmiňuje s odstupem pouhých tří dnů 2. bitvu u Yper, která proběhla od 22. dubna do 25. května 1915 a která si za jediný měsíc vyžádala přibližně sto tisíc mrtvých: německá armáda zde poprvé masově použila chemické zbraně, konkrétně chlór; později byl podle tohoto města pojmenován bojový plyn yperit.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 28. května 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

„Místo“ světa je v Bohu samém, a to znamená: v jeho trinitárním životě, který je nekončícím tokem božských osob od sebe, k sobě, do sebe. Stále aktuální sebedarování. (…) Uvnitř tohoto toku absolutní lásky nemůže být stvořený svět nehybným bodem. Pro osoby, navzájem sobě se darující, je svět vítanou příležitostí k obdarování: tvořící Otec daruje svět vykupujícímu Synu, který jej „po přemožení všech nepřátel“ položí Otci k nohám jako dovršené království…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)

Rozdrť mi srdce, Bože Trojjediný,
dosud jsi klepal, hladil, dechem hřál,
bych vstal a stál, teď rozduj mě a spal,
zdrť, obrať naruby, ať vzejdu jiný

ze svého já, z té vzpurné rozvaliny,
kéž sloužím ti, aniž bych konce znal!
Můj rozum však, tvůj zrádný místokrál,
v zajetí selhává, úklady činí.

Milován chci být, dím-li „miluji tě“,
tvůj sok však nepřestává zradu kout.
Zachraň mě, spas, zpřetrhej uzly, sítě,

jen do tvých toužím žalářů a pout.
Svobodu poznám, až přijmu tvůj kříž,
a čistým budu, až mě znásilníš.

(John Donne /1572–1631/, sonet XIV v překladu Josefa Hrdličky)

     Pátek, 6. července roku 1584. Hned jak jsem přistoupila ke svatému přijímání, uviděla jsem Ježíše. Překypoval láskou a vypadal, že má chuť mě škádlit. Zapředl se mnou zamilovaný rozhovor a promluvil ke mně zprvu mírně: „Volal jsem tě – a neodpovědělas mi“.
     Bránila jsem se: „Hledala jsem tě a nenalezla.“
     Znovu mi řekl: „Volal jsem tě, moje holubičko, a ty jsi mi neodpověděla.“
     A já odvětila: „Hledala jsem tě, můj Nejmilejší. Toužila jsem po tobě, můj Nejmilejší. Milovala jsem tě, má Lásko. Hledala jsem tě, opravdu hledala, můj Nejmilejší, ale nenalezla.“
     Ale Ježíš, Láska, Ten, kterého vždycky nazývám Láskou, s důrazem opakoval: „Kdepak, má nevěsto, to já tě tak usilovně volal a ty jsi mi neodpověděla!“
     Já se však nedala: „To já tě tak usilovně hledala a ty ses mi vůbec nedal nalézt, můj milý!“
     Ježíš, Láska, prohlásil: „A víš ty, proč jsi mne nenalezla? Protože jsi nehledala dost vytrvale.“
     Namítla jsem: „A víš, Lásko, proč jsem ti neodpověděla? Protože jsi nevolal dost nahlas, abych tě zaslechla.“
     Ježíš, Láska, naléhal: „Hledej mě bez ustání, nevěsto moje, a najdeš mě.“
     Já na to: „Křič pořádně a uslyším tě.“
     Tu zvolal Ježíš, Láska: „Je řada na tobě, na tobě, abys mě hledala!“
     A já, už netrpělivá láskou, jsem vyhrkla: „Počkej, Lásko, víš přece, že jsi řekl, že kdo má víc, má víc dávat. A protože máš víc než já, musíš dávat ty. Dobře víš, že jsi mocnější, bohatší a silnější než já, a víš taky, že miluješ víc než já. Říkáš o sobě, že jsi Pravda; jenže jestli jsi takto mluvil, Lásko, říkal jsi pravdu, a jestli je to opravdu tak, je řada na tobě, na tobě, Lásko, protože jsi mocnější a silnější než já. Volej mě tak hlasitě, abych slyšela tvůj hlas!“
     A on hned začal říkat: „Pojď, pojď, moje holubičko, má nádherná, pojď“. A celou mne sjednotil se sebou a takto vzájemně spojeni jsme si spolu sladce povídali – jako důvěrní přátelé –, ale nedovedla bych z toho sdělit ani to nejmenší. A když jsem spočívala ve spojení s ním, šťastně jsem vydechla: Teď jsem tě našla, má Lásko, teď jsem tak spokojená, že jsem sjednocena s tebou, Lásko!

(Marie Magdaléna de’ Pazzi, I quaranta giorni, 41, Tutte le opere, Florencie 1960, s. 235n.)

(O.Carm. • svatá • svátek 25. května)

Texty propria

Kateřina deʼ Pazzi se narodila 2. dubna 1566 ve Florencii rodičům Camillovi a Marii Magdaléně deʼ Pazzi. V osmi letech svěřili rodiče svou dceru do výchovy sestrám maltézského řádu do kláštera San Giovannino dei Cavalieri, kde se o ni starala její teta řeholnice, matčina sestra. Ve čtrnácti letech, o slavnosti Nanebevstoupení Páně, zde Kateřina prožila intenzivní vytržení lásky (první extázi, v přítomnosti maminky, zaznamenává již o dva roky dříve). Během pobytu u sester poznala, že také ona sama chce být řeholnicí.

Pastýř se u těch, kdo žijí v „neregulérních“ situacích, nemůže spokojit jenom s aplikováním morálních zákonů, jako by to byly kameny, které je možno házet na život lidí. To je případ zavřených srdcí lidí, kteří si navykli skrývat se dokonce za učení církve, aby se posadili na Mojžíšův stolec a odtud někdy povýšenecky a povrchně posuzovali obtížné případy a zraněné rodiny. (…) Když si myslíme, že všecko je jenom bílé nebo černé, zavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cest posvěcování, které vzdávají Bohu slávu. Připomeňme si, že malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Konkrétní pastorace služebníků a společenství si musí osvojit tuto skutečnost.

Mnohokrát jsme zaujímali obranný postoj a mrhali jsme energií četnými výpady proti upadajícímu světu, a přitom jsme se málo snažili ukazovat cestu ke štěstí. Mnoho lidí cítí, že poselství církve o manželství a rodině neodráží jasně kázání a postoje Ježíše, který předkládal náročný ideál, ale současně neměl nikdy daleko k soucitu se slabými lidmi, jako se Samařankou nebo s cizoložnou ženou.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 305, 38; 2016)