KARMEL

Pane, zachraň mě!Živé Boží slovo: Mt 14,22-33

Zkusme nejprve uvažovat o této události v širších souvislostech. Ježíš právě zázračně nasytil obrovský zástup lidí. Na uzdravování, které se týkalo jednotlivců, navazuje čin, který představuje jakoby plošné šíření Božího království. Už to nejsou šťastní jedinci, kteří zakusili Ježíšovu moc, ale „všichni se najedli dosyta".

Za těchto okolností – „hned potom" – Pán „přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy". Už to je divné, že si Ježíš vyhrazuje rozpuštění zástupů pro sebe. Rozmnožení chlebů a ryb učedníkům svěřit nemohl, ale rozpuštění lidí určitě ano! Učedníkům nezbývá než vstoupit na loď a odplout, pravděpodobně bez přesných informací, kdy a jak se k nim Pán opět připojí. Z lidského pohledu to postrádá logiku, minimálně v tuto chvíli.

Ježíš ale ví, co dělá. Chce dát učedníkům už nyní prožít něco z toho, co se stane jejich údělem poté, co s nimi už nebude v těle. Jsou vysláni, aby se plavili na druhý břeh, a Ježíše mezi sebou – přirozeně přítomného – nemají. Jedinou oporou jim má být jeho slovo... a víra. Později se tato situace skutečně zopakuje, když jim Pán řekne: „Jděte ke všem národům, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku", a sám si odejde k Otci (srv. Mt 28,19n).

Když se učedníci ocitnou na moři, jde to ztuha, musí se namáhat, „protože vítr vanul proti nim". I tato zkušenost zůstává v dějinách církve stále živá: námaha a protivenství. Ježíšův příchod nad ránem „po moři" rozhodně nepředstavuje přirozený způsob příchodu. I toto jednání je symbolické, nikoli praktické. Ježíš nikdy nevyužil své božské moci, aby si usnadnil život prakticky. Vzpomeňme na jeho čtyřicetidenní pobyt na poušti, kdy se postil, „až nakonec vyhladověl" (Mt 4,2), a rozhodně odmítl pokušení proměnit kameny v chleby. Naše současná situace je podobná v tom, že ani dnes mezi nás Ježíš nepřichází přirozeným způsobem, jeho příchod je jiného řádu.

Na lodi Pán tehdy zastihl své učedníky v určitém rozpoložení: je zde – celkem pochopitelný – strach, protože na takový způsob příchodu Pána zvyklí rozhodně nebyli, a asi na něj ani nebyli předem upozornění. Nám dnes Pánův příchod – např. v eucharistii – zpravidla strach nepůsobí, a je to v pořádku. Ušetříme Ježíšovi slova: „Vzmužte se... nebojte se!" Je otázkou, zda nepřítomnost bázně nemůže svědčit o nedostatku naší víry. Dále Ježíš na lodi nachází víru! Petr se „vzmuží" a na Ježíšův pokyn sám vykročí na moře. I toto je nesčetněkrát zopakovaná zkušenost Ježíšových učedníků všech dob – s pohledem upřeným na Pána a v poslušnosti jeho slovu jde i to, co přesahuje přirozené síly a možnosti člověka.

Neméně četná je však i následná (Petrova) zkušenost. Ve chvíli, kdy se začnu více rozhlížet kolem sebe, začnu zvažovat velikost vln či jiného ohrožení a Pána ztratím z očí, jdu ke dnu. Naštěstí v tuto chvíli perikopa nekončí. Ježíš si evidentně chtěl uchovat svého kandidáta na pozdějšího papeže: „Hned vztáhl ruku a zachytil ho." Po každém našem existenciálním zvolání „Pane, zachraň mě!" následuje stejná Ježíšova reakce. A kolikrát nám platila Pánova slova: „Malověrný, proč jsi pochyboval?" jako usvědčení z naší vlastní malověrnosti!

Smysl Ježíšova jednání a celé perikopy je patrný ze závěrečné reakce učedníků: „Klaněli se mu a říkali: Jsi opravdu Boží syn." Tato slova jim Pán nenadiktoval. Ani jim je „nezjevilo tělo a krev", nýbrž Otec (srv. Mt 16,17). Ježíš svým jednáním umožnil Otci, aby vtáhl jeho učedníky zase o kousek hlouběji do jeho tajemství. Tehdy, k ránu, se uskutečnilo na Genezaretském jezeře klanění Božímu Synu, klanění Bohu. Bůh byl oslaven ve světě, který ho z velké části neznal a nepřijímal. Totéž se může stát i dnes skrze mne.

(Norbert Žuška, OCarm.)

Související texty

Viděla jsem Pána!
Bůh, který život bere... nebo Bůh, který život vrací?

Připomínáme

Přihlášení