KARMEL

Syn sesílá po svém nanebevstoupení na věřícího letničního DuchaAby se s plameny věčného života vrátil v ohni zpět do temnoty světa

Syn se obrací na Otce, aby mu předal to poslední, co má: svého ducha. Ducha, který je duchem Otce a Syna, Ducha svatého. Tento Duch zastínil z Otcova pověření Pannu Marii. Teď ho Syn Panny posílá zpět k Otci. Byl jeho věrným vnitřním průvodcem, byl Synu trvalým důkazem toho, že je Otec s ním i na zemi. Byl mu duchem Otce, duchem Boha. Když ho teď klade Otci do rukou, je to proto, aby zemřel v obnažení svého holého lidství: v opuštěnosti, která jde do krajnosti, kterou Otec zahájil, kterou Syn v tomto posledním aktu dokončuje. Je to akt poslušnosti, která je nepřekonatelná.

Duch sám nemá právo zaujmout stanovisko; je tím, kdo byl poslán. Jelikož je jako Boží Duch Láska, patří k jeho podstatě, že se nechává poslat; tak, jako nezná láska argumenty, jednoduše je přítomna, obrací se tam, kam se jí ukáže, tak se Duch nechává Synem poslat do Otcových rukou; Synem v bezmocnosti umírání, a přesto v síle jeho bytosti, která ani na okamžik nezanedbává to, co se musí ještě vykonat. Položit život spolu s Duchem by možná znamenalo ulehčení, pád by byl méně prudký. Ale Syn, navzdory své smrtelné úzkosti, necouvá před poslední propastí. Ve své poslušnosti až k smrti posílá Ducha zpět k Otci. Nespočívá v tom konec jeho poslání, který by Syn sám od sebe přivodil; Syn se jen drží až do krajnosti úmluvy s Otcem: ale na integritě Ducha bude Otec moci změřit Synovu poslušnost. Duch nemusí být při Synově smrti týmž způsobem, jakým byl při jeho životě, to nepatří k jeho úkolu; teď už Duch patří na stranu toho, co je dokonáno; patří ke vznikající církvi, k Pánovu učení a jeho pravdě, ke svátostem. Musí si ponechat svobodu „vanout, kam chce".

Když dává trojjediný Bůh poznat věřícímu jednotu své podstaty ve třech osobách, pak všechno, co označuje jednu z božských osob, slouží vždy i tomu, aby věřící lépe pochopil druhé dvě. Každé Synovo slovo, které se zmiňuje o Duchu, představuje naší víře živěji Ducha i Otce. To platí zcela zvlášť o závěrečném slově a o obraze, který o vztazích v Trojici črtá umírající Syn, když byl opuštěn Otcem a sám se zbavil Ducha, a teď ho posílá Otci zpět ve formě odevzdání. Teď je to Syn, kdo disponuje Duchem. Otec jím disponoval, když ho poslal k Panně. Umírající Syn jím disponuje a v této výměně Ducha se zjevuje podstata božské lásky. Nejen lidi miloval Syn člověka až k smrti, ale i Boha, především Boha. Boha Otce v jednotě Ducha svatého. Lidé nezapříčinili, že zanedbával své povinnosti vůči Otci a Duchu. Navrácení Ducha ve smrti je opakem vzdoru a odmítnutí: že by Syn chtěl zemřít sám, nerušen Duchem, že by chtěl dokonat tento lidský akt bez Boží pomoci. Naopak, je to poslední akt jeho láskyplné úcty k Otci. Zdá se, že ho Otec opustil, proto Syn dává to poslední na zemi do pořádku v Otcově Duchu. Dělá to pokorným způsobem odevzdání v modlitbě.

Lidé, kteří slyší tuto modlitbu, se možná ptají, proč Syn posílá Ducha zpět. Neměl by si ho právě ve smrti ponechat? Nebylo byl lepší, kdyby Duch zůstal až do konce na zemi, aby byl na ní zadržen? Ale v tomto navrácení nebi spočívá zaslíbení jeho nového příchodu z nebe. Duch nemá být v církvi prodlouženým lidským obrazem Syna, nýbrž novým zjevením z nebe. Zjevením třetí osoby, ve vichru, který oznamuje celou jeho svobodu i celé jeho poslání. Proto je dobré, že věřící vědí: Duch se vrací od Syna zpět k Otci, vždyť z nebe má přijít.

A opět je slovo umírajícího slovem do církve. Svátostným slovem. Slovem, jež má církev nejen uchovávat, ale v lásce udělovat. Navrácení Ducha do nebe je přípravou a jakoby dutým prostorem svátosti biřmování, kdy zmrtvýchvstalý Syn sesílá po svém nanebevstoupení na věřícího letničního Ducha. Ve stejné lásce, v jaké se na kříži zprostil svého ducha, aby ho vložil do Otcových rukou, ho vysílá do světa a svěřuje své církvi. A teď je to Duch síly. To, co přichází z nebe, je vždy čerstvé, mladistvé jako věčnost, naplněné budoucností a nadějí. Ale ti, kdo stáli pod křížem a brzy prožijí svátek Letnic, opět Ducha poznají, budou ho tak, jak šel ze země k nebi, znovu vidět sestupovat, a budou smět srovnávat jeho cestu s cestou Syna, který od Otce přišel a k Otci odešel. Získají od něho poznání, nejen, že je duchem Otce a Syna, nýbrž že je sám suverénní božskou osobou, která ale dává svou božskou svobodu do služby svého poslání, poslání oslavit lásku mezi Otcem a Synem.

Protože se u kříže stmívá, stoupá Duch zpět do Otcova jasu, aby se s plameny věčného života vrátil v ohni zpět do temnoty světa. Podle jeho slávy ho víra rozpozná jako Ducha trojjediného Boha.

Převzato z knihy: Slova na kříži
Autor: Adrienne von Speyr
Vydalo: KNA

Dále doporučujeme

Otec mlčí, aby byl jedno se Synem, který je umlčen
Katastrofa kříže se uskutečňuje i díky mému egoismu

Připomínáme

24 úno 2018 08:00-12:00
Setkání terciářů Olomouc-Hejčín
03 bře 2018 09:00-13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
10 bře 2018 14:00-17:00
Setkání terciářů Frýdlant n. Ostravicí
12 bře 2018 16:30-19:00
Setkání terciářů Klatovy
17 bře 2018 08:00-12:00
Setkání terciářů Olomouc-Hejčín

Přihlášení