Doporučujeme
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Žít v přítomném okamžiku znamená radikální způsob umírání sobě. Je to přirozená podoba askeze, kterou máme kdykoli po ruce, protože je to vlastní rozměr života.
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Svatá Terezie od Dítěte Ježíše (tehdy jí bylo šestnáct let a byla novickou na Karmelu v Lisieux) psala své sestře Celině: „Využívejme tohoto jediného okamžiku utrpení a hleďme na každičký okamžik. Každý okamžik je poklad (...), jediný úkon lásky nám umožní poznat lépe Ježíše a přiblíží nás k němu na celou věčnost!“ (1)
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Velká část našeho utrpení pochází z toho, že klademe odpor. Je zcela ohromující, jaká změna může nastat u nemocného člověk, který se smířil se skutečností, že zemře. Tak je tomu také v kontemplativní modlitbě. Bojujeme-li proti vyprahlosti, je modlitba nesmírně únavná. Modlitba by zdravého člověka neměla unavovat. Modlitba je naopak odpočinek, mír, osvěžení. Tak jako tělo po spánku je i duch po modlitbě odpočinutý, občerstvený, zotavený...
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Při kontemplativní modlitbě nejde o to vzbudit city. Kontemplativní modlitba probíhá na úrovni hlubší, než jsou city. Na podstatě této modlitby se nemění nic, ať jsme ve svém nitru uchváceni nebo nejsme... Láska, která se tu pěstuje, není láskou emotivní, nýbrž láskou na mnohem hlubší úrovni, je to láska ryzí, která absorbuje celého člověka. Je to láska, která je mnohem víc než to, čemu říkáme »láska«, tj. je absolutně nesobecká.
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Bůh pracuje v hloubi. Na úrovni citů ho nenajdeme. Proto ho tam také už nehledejme. Není to ovšem lehké. Oblast smyslů a citů dosud nevymizela, naopak se stále hlásí se svými požadavky. Z hloubi, kde působí Bůh, kde ho také stále hledáme a neúnavně se snažíme plout mu vstříc, nás to pořád žene vzhůru. Jsme přece bytostmi, které jsou vyzbrojeny smysly. Ale jakmile vyplujeme nahoru na povrch, cítíme opět prázdno a suchopár.