Doporučujeme
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Traumatické události v našem životě nám poskytují výhradní příležitost, aby se Boží láska pro nás zkonkretizovala.
K čemu směřuje psychoanalýza, totiž k uvědomění traumatických zkušeností, nastane často rychleji a důkladněji pod působením Ducha svatého. „Lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby“ (Př 20,27). Můžeme Ducha prosit, aby osvětlil naši minulost, aby nás zavedl k událostem, které jsme ještě plným srdcem neakceptovali...
Před Duchem není nic skryto. „Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen... Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize“ (Ž 139,15–16). Duch svatý vidí všechno, ví všechno. Když se mu otevřeme, budeme mít podíl na jeho vědění.
Je typické pro Ducha svatého, že všechno zařazuje do širších souvislostí. Ukazuje, že Otec byl účasten všeho, co jsi prožil. To, co vypadalo tak úděsně, co tak nesmírně bolelo, nebylo ve skutečnosti tak zlé. „Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval... bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné“ (Iz 63,9). Bůh tě nesl, když ses domníval, že kolísáš, obklopoval tě svou láskou, když ses cítil opuštěn. Duch ti pomáhá vidět plnou skutečnost, nikoli pouze její malý zlomek.
Třeba jsi nebyl vítán, když ses narodil do tohoto studeného světa. Bůh tě však vítal. „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, ... posvětil jsem tě“ (Jer 1,5). „Slyšte mě... vy, kteří jste chováni již od života matky, od matčina lůna na rukou nošeni“ (Iz 46,3). Tvoje matka na tebe možná neměla čas, když jsi byl malý, možná ses od ní cítil odstrčený, možná tě spolužáci ve škole šikanovali, či jsi zkrátka a dobře tak citlivý a zranitelný, že co je pro druhé zcela bezvýznamné, tobě zasazuje hluboké rány. Avšak nyní, ve světle Ducha svatého, chápeš, že jsi vlastně nikdy nebyl opuštěn. „Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí... Neboj se, já budu s tebou“ (Iz 43,1–2.5).
„Já budu s tebou.“ On to opravdu může říci, neboť tím vším sám prošel. Lidskou lhostejnost, tvrdost, krutost – to všechno sám zakusil. Protrpěl i tvůj strach, tvou osamělost, tvé zoufalství. Všechno, co tě zraňuje, zranilo nejdřív jeho. A vzal to na svá bedra, abys nikdy nemusel říci, že jsi osamělý. Nikdy mu nemůžeš namítnout: „Nemáš ponětí, co to je, nevíš, o čem mluvím.“ Ale ano, On ví. Všechno již protrpěl. Všechna úzkost, všechna osamělost, veškerá zklamání se v něm nahromadila a získala kladné předznamenání právě proto, že jimi již prošel. Kdykoli se v tvé mysli vynoří bolestná vzpomínka, můžeš ji tak říkajíc uvítat Ježíšovým jménem. Všechny tvé vzpomínky jsou také jeho vzpomínkami, tvé rány jsou jeho ranami.
Převzato z knihy: Otče, odevzdávám se ti
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA
Související články
Kde je láska, tam je dávání
Dělej to, co děláš!
Odevzdáme-li se, náš život se stane modlitbou