+ Milá Wando!
Přibaluji dopisy na cestu. (…) Teď Ti chci ještě říci a dopovědět, co jsem Ti řekl už v pátek: důvěřuj Bohu, kterému Tebe a Tvoji zkoušku svěřuji s pokornou prosbou. Svěřuji Tě Kristu a svěřuji Tě Jeho Matce. Poněvadž v posledním bodě máš ještě nějaké vnitřní obtíže „se sebou“, chci ten bod, mohu-li to tak říci, učinit svým. Moje svěření se Matce také přicházelo postupně a stálo určité síly. Poslal mě k Ní Syn. A sv. Ludvík de Montfort mě naučil, jak velmi stojí vztah k Ní na vztahu k Vykupiteli a k Nejsvětější Trojici. Prosím, aby sis s těmi obtížemi nedělala starosti. Beru Tvoji věc za svou. A důvěřuji. Ještě Ti dám před odjezdem škapulíř.
Br. [atr]
(Karol Wojtyła /1920–2005/, korespondence z 60. let)
(karmelitán • svatý • nezávazná památka 17. května)
Texty propria
Podle nejstarších, historicky spolehlivých údajů byl Šimon Stock anglické národnosti, v letech 1256–1265 byl generálním představeným karmelitánského řádu (1), vyznačoval se svatostí života a zemřel pravděpodobně 16. května 1265 v Bordeaux ve Francii. Po jeho smrti jsou zmiňována zázračná vyslyšení těch, kteří s prosbou o přímluvu navštívili jeho hrob, a v průběhu 14. století vyrostl v Bordeaux místní kult k tomuto světci.
Jak ubohá je moudrost smrtelníků a nejistá jejich prozíravost! Vy se postarejte svou Prozřetelností o nezbytné prostředky k tomu, aby Vám má duše sloužila víc podle Vaší chuti, a ne podle té své. Netrestejte mě tím, že mi dáte, co chci nebo po čem toužím, pokud by to nechtěla i Vaše láska…
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)
Nejlépe je nemyslet ani na X., ani na sebe, ale své myšlení i svou modlitbu soustředit na Ježíše, který tu je mezi námi přítomen. A jakmile opustíme ostatní a myslíme na Něho, pak je to On, kdo myslí na ty, jež milujeme.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Věčný Bože, svatý Majestáte, shlédni na naši bezmoc a naši nevěru! Kéž Ti můžeme poděkovat, že jsi rozbil náš falešný obraz o Tobě, že můžeme sdílet svatou pošetilost Tvé lásky. Bože, víme, že nyní nadchází Tvá hodina, hodina Ducha Svatého, jenž nás vtahuje do víru Tvé lásky! Vyveď nás z naší tísně, zbav nás našeho odporu! Kéž spatříme Tvou lásku, kterou nemůžeme pochopit, svatý, věčný Majestáte!
Doveď ubohé, tísní naplněné selhání našeho těla a krve ke svatému Tělu a Krvi své lásky.
(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 11; v době 2. světové války)
Pokud jde o mne, chválím odpoutanost víc než všechnu lásku. Mám tento důvod: v lásce je nejlepší to, že mě nutí milovat Boha, zatímco odpoutanost nutí Boha, aby miloval mě. Avšak je mnohem vznešenější přinutit Boha, aby přišel ke mně, než usilovat o to, abych šel k Bohu, protože Bůh může do mne vstoupit s mnohem větší intimností a lépe se se mnou spojit, než bych se já mohl spojit s ním…
(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Traités)
Stejně jistě jako nás Bůh lituje a soucítí s námi, tak jistě po nás Bůh touží a žízní; a působení této Kristovy touhy nám umožňuje na jeho touhu odpovídat…
(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 31)
To, co Vám říkají ti, kteří Vás milují, je pravda a máte si počínat podle toho. (…) Bůh Vás má raději, když si před ním hrajete a jste si jista jeho láskou.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Nejdůležitější je pokoj Kristův. Pán Ježíš řekl, že ho svět nemůže dát, protože ho nezná. Není třeba si dělat starosti, pokud ho neprožíváme, protože ho v nás může být víc, než se nám zdá, a starosti nám pouze zkracují perspektivu vlastních hlubin.
(Karol Wojtyła /1920–2005/, korespondence z 60. let)
Když má někdo odpovědi na všechny otázky, ukazuje tím, že není na správné cestě. (…) Bůh nás nekonečně přesahuje, je pro nás stále překvapením a není na nás, abychom určovali, v jakých dějinných okolnostech ho můžeme nalézt, protože doba, místo a způsob setkání nezávisí na nás. Kdo chce mít všecko jasné a jisté, pokouší se mít kontrolu nad Boží transcendencí.
Podobně si nelze činit nároky na rozhodování o tom, kde se Bůh nenalézá, protože on je tajemně přítomný v životě každého člověka, v životě každého jednotlivce tak, jak to sám chce; a my to nemůžeme našimi domnělými jistotami popírat. A i když je něčí život katastrofou, i když vidíme, že je rozbitý neřestmi nebo závislostmi, je Bůh v takovém životě přítomný. Jestliže se necháme vést víc Duchem než naším rozumováním, můžeme a musíme hledat Pána v každém lidském životě.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 41–42; 2018)
(O.Carm. • svatý • nezávazná památka 9. května)
Texty propria
Jiří se narodil – jako sedmé z devíti dětí – 12. února 1880 na Maltě (1). Rodina patřila ke střední třídě, tatínek byl obchodníkem a posléze inspektorem, maminka učitelkou. Bydleli ve Valletě, hlavním městě Malty, blízko kostela Panny Marie Karmelské (zanedlouho se však přestěhovali do Hamrunu). Podle tehdejších zvyklostí v dětském věku přijal škapulíř, a tak se stal členem karmelitánské rodiny. V mládí se cítil povolán ke kněžství. Po studiích přijal kněžské svěcení 22. prosince 1906. Jako diecézní kněz působil po většinu života ve farnosti sv. Kajetána v Hamrunu.