KARMEL

Co se mě týče, toužím, Pane, abych se Vám zalíbila. Hle, jsem zde, Pane. Je-li potřeba dál žít, abych Vám prokázala nějakou službu, neutíkám před žádným pozemským strádáním, jež na mne může přijít, jak prohlásil Váš milovník, svatý Martin.
Ovšem, ach, jaká bolest, jaká bolest pro mne, Pane, neboť on měl skutky a já mám pouze slova, poněvadž se nezmohu na víc! Kéž ale před Vaší božskou vážností něco znamenají i tyto mé pouhé touhy. A nevšímejte si, prosím, mých nedostatečných zásluh. Kéž si všichni zasloužíme, abychom Vás mohli milovat, Pane.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 15,2.3)

Rád bych se vrátil k základní myšlence. Zdravá, jasná mystika, plná síly: náležet Kristu a plnit jeho vůli, jak se nám projevuje v denních povinnostech. Z těchto každodenních povinností se pak stane to nejvznešenější v našem životě. Při denních povinnostech vyslovujte stále svůj souhlas.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis z 17. června 1932)

Až do konce s sebou budeme vláčet to neuspořádané a nedokončené: podstatné je nalézt střed sjednocení, Boha, a během života Mu věrně přenechávat vládu ve své osobě – v tom maličkém zlomku bytí, který řídíme a který nám tak málo náleží. Až se jednoho krásného dne, který přijde rychle (neexistuje dlouhý život), Ježíš Kristus ukáže uvnitř nás samých, všechny prvky, které jsme se s takovou námahou snažili obrátit k Němu, se nakonec uskupí samy do svého pravého postavení. V jistém smyslu jen málo záleží na úspěchu našich snah (Bůh může vše napravit jedním mrknutím oka): cenu mají jen snahy…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 22. srpna 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Když přijímáme Krista s vnitřní oddaností, Jeho krev, plná tepla a slávy, proudí v našich žilách a naší podstaty se zmocní oheň. Nastává v nás podobnost s Jeho ctnostmi a On žije v nás a my žijeme v Něm. Dává nám svou duši s plností milosti, skrze kterou naše duše setrvává v lásce a chvále Otce!

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Pros za odpuštění. Tím mě potěšíš. Jestliže pro někoho vyprosíš milost obrácení, já tě za to budu milovat, má milá dcero! Mluv se mnou o tom o půlnoci, láskyplně, toužebně. Své ucho přiložím ke tvým rtům a své srdce k tvému; jenomže ty o tom nebudeš vědět. V duchu víry můžeš ale důvěřovat, že budeš vyslyšena. Jak by mě bolelo, kdyby ses modlila, aniž bys důvěřovala! Pochop, jsem tady, naslouchám ti.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 21. září 1944)

Máte už mnohaletou zkušenost, že tento smrtelný život je plný hloží a trní, strachů a pochybností, běd, pokušení a nebezpečí, proto jsou blažené ty osoby, které se denně připravují a přibližují k smrti. Živte v sobě naději v Boha a dceřinou důvěru v Nejsvětější Pannu Marii. Buďte pevně přesvědčena, že jste předurčena pro slávu a pro život v milosti a lásce. Věřte a doufejte, že Vaše utrpení a dobré skutky, které konáte, byť často malátně, bázlivě a roztržitě, jsou přesto milé Jeho Božské Velebnosti a zasluhují věčnou milost a slávu, a nedávejte prostor opačným myšlenkám. Touto otevřeností srdce získá Vaše Důstojnost nesrovnatelně mnohem více než svou obvyklou stísněností, váhavostí a bázlivostí…

(br. Gerardo od sv. Lukáše OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 14. září 1658)

Má drahá Tetičko,

dnes večer jsme se dozvěděly o úmrtí dobrého pana Davida … Shledávám, že v těchto chvílích velkých smutků potřebujeme hledět na Nebe, místo abychom plakali. … Má milovaná Teto, když hledíme na smrt spravedlivého, nemůžeme se ubránit a závidíme mu jeho úděl. Pro něho už neexistuje čas Vyhnanství, už je jen Bůh, nic než Bůh. …

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 60, paní Guérinové, 23. srpna 1888)

Jak velká je to pro mne trýzeň, když rozvažuji o tom, co bude zakoušet duše, která zde byla vždy ve vážnosti a milovaná a obsluhovaná a ctěná a obdarovávaná, až bude umírat a uvidí, že je navždy ztracena. A až jasně pochopí, že tento stav nemá nikdy skončit!
Ó, Pane, můj Bože! Oplakávám dobu, kdy jsem to nechápala. A poněvadž víte, můj Bože, jak mě trápí se dívat na ty velmi mnohé, kteří to nechtějí pochopit, kéž by alespoň jeden, Pane, alespoň jeden, za kterého Vás nyní prosím, dospěl k Vašemu světlu, díky němuž je pak budou mít mnozí. Ne kvůli mně, Pane, neboť já si to nezasluhuji, nýbrž pro zásluhy Vašeho Syna.
Hleďte na jeho rány, Pane, a poněvadž On odpustil těm, kdo mu je způsobili, odpusťte i Vy nám.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.3)

Nyní musím končit, neboť chci jít na nešpory a pomodlit se za zemřelé. Chci se postarat o to, aby se i za mě po mé smrti modlili… Snažím se stát svatou, ale není to jen tak jednoduché. Bylo by bývalo lepší, kdybych se o to snažila již dříve, bylo by to bývalo snazší a lehčí. A přece lépe později, než nikdy.

(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis dcerám Marii a Pavlíně, 1. listopadu 1873)

Nechť Kristus, jenž byl pro Tebe ukřižován, Tě zbaví všech muk: Kristus, jenž se pro Tebe ponížil až k smrti, nechť Tě ochrání před věčnou záhubou.

Nechť on, Kristus, Syn živého Boha, Ti vykáže místo ve svém ráji, kam zima nikdy nepřichází; on, pravý Pastýř, Tě přičlení ke svému stádci. Nechť Ti odpustí všechny hříchy a posadí Tě po své pravici mezi své vyvolené.

Nechť spatříš svého Vykupitele tváří v tvář a navždy budeš v jeho přítomnosti hledět radostným zrakem na samotnou zjevenou Pravdu. Tam budeš započten mezi požehnané a budeš se těšit z blaženého patření na svého Boha po všechny věky věků.

Tvůj přítel

Petr Damiani

(Petr Damiani /1007–1072/, dopis umírajícímu příteli, roku 1065)