Doporučujeme
Dobroto tak stará a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Nebuďte jako já, moji bratři! Jste mladí, využijte mé upřímné přiznání, které vám teď říkám: ve svých mladých letech jsem se tak málo zabýval službou Bohu. Ale vy se zcela zasvěťte jeho lásce! Kdybych Boha znal dříve, kdyby mi někdo dříve řekl ty věci, které já nyní říkám vám, nikdy bych tak neotálel a miloval bych ho už tehdy! Věřte mi, čas, který není využit k milování Boha, je čas ztracený!
(Vavřinec od Vzkříšení /1614–1691/, Elogi, zde parafrázuje výrok sv. Augustina)
Protože Bůh přitahuje k sobě duše rozličnými způsoby a různými cestami a ty se nemůžeš modlit ani rozjímat, neztrácej odvahu, nevzdávej to, nezanedbávej modlitbu ani rozjímání, ale dělej, co můžeš, nicméně ne tak, že by sis činil násilí. Ano, kdybys nedělal v modlitbě nebo při rozjímání nic jiného, než jen byl přítomen a postavil se do přítomnosti královského božského Majestátu, bude to služba Bohu, která se mu velmi líbí. Věř bez pochybností, že jsi u Boha, jako kdybys byl v nějakém tmavém či temném pokoji u některého svého důvěrného přítele a s ním.
(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Kunst deren Künsten, Prag 1752)
V dokonalém karmelitánovi musí svorně přebývat Marta i Marie… Když má ale Marta příliš mnoho práce a vnější úkoly musí být odpovídajícím způsobem splněny, nesmí se Marie stáhnout do ústraní a toužit po niternosti a vnitřním klidu, ale musí věrně přiložit ruku k dílu, napnout síly, těšit Martu a těšit se z toho, že jedná, jak se líbí Bohu.
(Michael od sv. Augustina O.Carm. /1622–1684/)
Zakouším jakýsi pocit míru a plnosti při vědomí toho, že mířím do neznáma, či přesněji do oblasti, kterou nelze vymezit našimi vlastními prostředky. Dokud žijeme ve sféře prvků, které závisejí na naší svobodě nebo svobodě druhých lidí, namlouváme si, že si sami vystačíme, a tehdy je náš svět hrozně ochuzený, jak se mi zdá. Od okamžiku, kdy vnímáme, jak nás ovládá a zmítá námi síla, již nic lidského nemůže zkrotit, mám skoro fyzický pocit, že mě Bůh opět uchopuje a svírá těsněji než dřív. Jako kdyby s tím, jak se před námi vytrácí cesta – a lidé okolo nás mizí, neschopni nám účinně pomoci (samozřejmě nemluvím o přátelství a ochranných modlitbách, jako jsou ty Tvoje, neboť ty splývají s Bohem) –, byl Bůh jako jediný před námi a kolem nás – a jako kdyby houstnul (smím-li to tak říct) v té míře, jak postupujeme vpřed.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. října 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Ó, ty jemný doteku, Slovo, Boží Synu, který jemností svého božského bytí pronikáš něžně podstatu mé duše, a když se jí celé jemně dotkneš, pohroužíš ji v sobě celou do božských způsobů rozkoší a příjemností, o jakých nebylo nikdy slyšet v Kanaanu, nebylo možné je spatřit v Temanu! Ó, mocný a velmi jemný doteku Slova, pro mne tím významnější, že jsi překročil hory a rozbil skály na hoře Chorebu stínem své moci a síly, která tě předcházela, a dal ses sladce a silně pocítit prorokovi v jemném šepotu vánku! Ó, jemný vánku! Když jsi tak jemný a něžný, řekni: Jak se můžeš, Slovo, Boží Synu, dotýkat tak jemně a něžně, když jsi tak hrozný a mocný?
(Jan od Kříže, Živý plamen lásky 2,17)
Mám za to, že oba ty stavy, potřeba číst i možnost obejít se bez četby, jsou dobré. To i ono má svůj čas. Podstatné je být Bohu na očích: a pak dělejte to, co Vás bude přitahovat. To On nám vkládá do duše rytmy, podle nichž jednáme, jako bychom nejednali, anebo také vůbec nejednáme.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Inkulturace křesťanské spirituality do kultur původních kmenů nalézá svou zvláštní hodnotu ve svátostech, neboť v nich se spojuje božské s kosmickým, milost se stvořením. V Amazonii by svátosti neměly být chápány odděleně od stvořeného. „Představují privilegovaný způsob, jak je příroda přijata Bohem a proměněna na prostředek nadpřirozeného života.“ Jsou završením tvorstva, kde je příroda pozvednuta k tomu, aby se stala místem a nástrojem milosti, aby „objala svět na jiné úrovni“.
(papež František, Querida Amazonia, odst. 81)
Optimismus není názor na přítomnou situaci, nýbrž životní síla, síla naděje tam, kde jiní rezignují, umění nést hlavu vzhůru, když se všechno zdá ztracené, síla snášet zvraty, síla, která nikdy nepřenechá budoucnost protivníkovi, ale vyhrazuje si ji pro sebe.
Doufat v lepší pozemskou budoucnost a připravovat se na ni považují někteří lidé za něco nevážného, někteří křesťané za něco bezbožného. Věří, že smysl současného dění je v chaosu, v rozpadu řádu, v katastrofě, a stahují se do rezignace nebo zbožného ústraní, místo aby nesli odpovědnost za další život, za budoucí dílo, za přicházející pokolení. Je možné, že již zítra nastane soudný den; pak se rádi vzdáme práce pro lepší budoucnost, ale dříve nikoli.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)
Skrze tebe, Matko, jsme připutovali k tvému Synu.
Tys ho počala.
Tys ho nosila ve svém lůně.
Tys ho přivedla na svět.
Tys ho doprovázela jeho životem,
abys nám ho přinesla a darovala.
Maria je připravena na všechno, neboť Mesiášův osud musí být jistě osudem neslýchaným, ale co toto „všechno“ konkrétně bude, to Maria neví. A právě to noří celý její život do oblaku úzkosti. Ještě dříve, než ji Syn může osobně vychovávat, je již zacvičována.
Když se karmelitáni cítili milováni tak velkou a něžnou Matkou, nemohli na oplátku než milovat ji. Proto je karmelitánským ideálem „ztratit se v Bohu v mateřském teple blahoslavené Panny“.
(Řehole karmelitánského třetího řádu, čl. 34)