Doporučujeme
Maria je připravena na všechno, neboť Mesiášův osud musí být jistě osudem neslýchaným, ale co toto „všechno“ konkrétně bude, to Maria neví. A právě to noří celý její život do oblaku úzkosti. Ještě dříve, než ji Syn může osobně vychovávat, je již zacvičována.
Hanba těhotenství, jehož tajemství nesmí prozradit, i Josefovy rozpaky jsou hořkou předchutí.
Symbolickou řečí k ní mluví odmítnutí v Betlémě, když se schyluje k porodu, i následný útěk.
Tento druh symbolické řeči probleskuje v proroctví o meči, který jí probodne srdce.
A tento meč má teď v ruce Syn. Je mu dvanáct, když se jí ztratí – a jakmile ho najde, dá jí odpověď, které nerozumí. Toto neporozumění visí pak hrozivě nad jejím životem.
Když ji Syn opouští, nedává jí žádnou informaci o tom, co podnikne; s ničím ji neseznamuje, je odkázána na to, co se šušká.
V Káně, byť se v jeho duchu stará o chudobu hostitelů, se dočká strohého odmítnutí: jeho hodina ještě nepřišla, není totožná s její hodinou (tak tomu bude až na kříži).
Když ho příbuzní mají za blázna a ona ho spolu s nimi navštěvuje, není přijata.
Když žena ze zástupu blahoslaví její prsy, Ježíš ihned mění téma: blahoslavení ti, kdo přijímají a zachovávají Boží slovo. Jistě, Maria je přijala a uchovala jako první, ale teď se ztrácí za všemi těmi, kdo to mají dělat podle ní; její tělesné prsy, které živily vtělené Slovo, nejsou teď hodny zmínky.
Z temnoty a osamocenosti je Maria vytažena až při poslední scéně, u kříže musí být přítomna, ne však aby uslyšela poslední útěšné slovo, ale: „Ženo, to je tvůj syn!“ Její Syn, který se jí neustále vzdaloval, jí uniká s konečnou platností a podsouvá jí jiného syna. Nemá se svým Synem už žádnou jinou formu společenství než tu, která přichází na řadu právě teď: Jako je Syn opuštěn Otcem, tak Matku opouští Syn – v tom jsou teď jedno.
(…)
Ozřejmuje se ale, proč i Maria musela být Synem vychovávána pro „poslední“ místo. Neboť jen na tomto místě, kde je dostižen poslední hříšník, dochází k vykoupení a jen na tomto místě může církev získat, pochopit a plnit svou roli.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)