KARMEL

Drahý Otče Michaeli,
kéž Vás Bůh miluje za všechnu lásku, kterou jste dal jedné každé z nás. Uchovejte si radost z toho, že dáváte Ježíše, jen Ježíše, všem, kdo s Vámi přicházejí do styku. Byla bych vděčná, kdybych se na vás mohla obrátit o duchovní pomoc, ale jsem naprosto prázdná a příliš malá. Jedině Ježíš se může sehnout tak nízko, aby se mohl zamilovat do někoho takového, jako jsem já. Modlete se za mě, aby mým srdcem a mými rty neproklouzlo „Ne“ – až bude Ježíš žádat.
V Ježíši Vaše M. Tereza, MC

(dopis sv. Matky Terezy otci Michaelovi van der Peetovi, 16. listopadu 1975)

„Kdybyste mi obětovali své radosti i svůj odpočinek, sesílal bych vám málo zkoušek, protože já usiluji jedině o vaše spojení se mnou, a vy většinou ke mně přicházíte, až když jste nešťastní. Přicházejte neustále!"

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 21. 6. 1947)

Duše se může postavit před Krista, zvyknout si na něj a velice se zamilovat do jeho svatého lidství, stále žít v jeho přítomnosti a rozmlouvat s ním: prosit ho ohledně svých potřeb, stěžovat si mu na svá trápení a radovat se s ním v útěchách – a to aniž by se při tom snažila o květnaté modlitby, nýbrž jen o slova, odpovídající jejím touhám a potřebám. Je to výtečný způsob, jak pokročit, a to velmi zakrátko. A kdo se bude namáhat stále setrvávat v této vzácné společnosti, dobře ji využije a bude opravdově oplácet láskou tomuto Pánu, kterému tolik dlužíme, toho považuji za pokročilého.

(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života 12,2)

Dokážeš si představit, jaké to muselo být v duši Panny Marie, když po vtělení v sobě měla Vtělené Slovo, Boží Dar (srov. J 4,10). V jakém tichu, usebrání a klanění se musela skrývat v hloubi svojí duše, aby obsáhla Boha, jemuž byla Matkou. Moje Markétko, On je v nás. Ach! Držme se v Jeho blízkosti, v takovém tichu a s takovou láskou jako Panna Maria; tak strávíme advent, co tomu říkáš?

(sv. Alžběta od Trojice, z dopisu 183 rodné sestře Markétě, 22. listopadu 1903)

Je velice snadné psát krásné věci o utrpení, ale psát o tom neznamená nic, vůbec nic! Abychom utrpení poznali, je nutné je prožít.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Ježíši, zná tě tolik lidí, kteří si říkají nevěřící a kteří přesto mají nesmírnou a nepřiznanou touhu věřit, bojí se přiblížit se k církvi, ke kněžím, ze strachu, „že budou indoktrinováni“. Bojí se, že ztratí něco ze své svobody, také ze svobody myšlení; že budou dostávat předem vyhotovené odpovědi z příruček, a možná mají i pravdu.

(Ermes Ronchi, Klíčové otázky evangelia)

Věřím, že blahoslavení mají veliký soucit s naší bídou, připomínají si, že byli křehcí a zranitelní stejně jako my, že se dopouštěli stejných vin, že sváděli stejné boje, a proto je jejich bratrský soucit ještě větší než na zemi. Proto o nás nepřestávají pečovat a modlit se za nás.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Důvěra v Boha neklame jedině tehdy, souhlasíme-li s tím, že s pokorou přijmeme všechno, co na nás Bůh sesílá, protože jedině on ví, co je pro nás skutečně dobré. A bude-li možná někdy správnější dopustit na nás bídu a nedostatek nežli pohodlné a zajištěné živobytí, neúspěch a pokoření namísto poct a vážnosti, měli bychom být ochotni i to přijmout, projevit důvěru a odevzdanost. Jsem spokojena se vším.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Každý člověk musí trpět a umírat, avšak je-li živoucí součástí tajemného těla, jeho utrpení a smrt získá výkupnou moc díky božství toho, který je jeho hlavou. To je podstatný důvod, pro který si každý světec přál utrpení.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Když nic necítím, když se nedokážu modlit a když nedokážu uplatňovat ctnosti, právě tehdy nadchází vhodný okamžik ke hledání drobných příležitostí, těch malých „nic“, která působí Ježíši větší radost než vláda nad světem nebo dokonce než velkodušně snášené mučednictví: například úsměv, laskavé slovo řečené ve chvíli, kdy má člověk chuť neříkat nic nebo dát najevo svou unuděnost.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)