KARMEL

Vědomosti jsou užitečné a neužitečné. Dej si pozor, abys jich neměl víc, než uneseš. Pak nemluvíš ze svého, ale z myšlenek těch druhých a mnohé z nich jsi ani za své nepřijal. Hlas Pána se pak těžko prodírá k tvému vědomí silnou vrstvou pro tebe zbytečných vědomostí a může zeslábnout. A přece jen On oslovuje.

(Benedikt Holota OFM /* 1922/, deník, 17. 6. 1979)

Stane-li se lidské srdce bezcenným v očích tvorů, takže člověk sám se ho štítí a netroufal by si je ukázati a tím méně nabídnouti kterémukoliv tvoru jinému, zbývá mu ještě Bůh, který ani tím nejhorším srdcem nepohrdne, je-li Mu podáno. Bůh přijímá i nejslabší a nejhorší ze všech srdcí, s každým darovaným srdcem je spokojen, poněvadž ve své moudrosti a vševědoucnosti zná i jeho nejtajnější a nejskrytější hodnotu, a pro Boha má srdce lidské vůbec jinou cenu než pro lidi. Odměnou za srdce lidské dává Bůh srdce své; za celé srdce lidské dává celé srdce své.

(Jaroslav Durych, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Ona nekonečná láska, která nás obklopuje ze všech stran, nás chce už od této chvíle připojit k nekonečné blaženosti. Je to celá Trojice, která bydlí v nás a kterou budeme nahlížet v nebi.

(sv. Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 148)

Láska působí osvícení srdce. Jak říká Job: „Všichni jsme zahaleni tmou.“ Vždyť často nevíme, co máme dělat nebo co si přát, avšak láska učí všemu, čeho je zapotřebí ke spáse: „Vás o všem poučuje jeho duch.“ To je proto, že kde je láska, tam je Duch svatý, který zná všechno, který nás uvede na správnou cestu.

Třebaže všechny dary pocházejí od Otce světel, přece tento dar, totiž dar lásky, převyšuje všechny ostatní. Všechny ostatní dary může mít člověk i bez lásky a bez Ducha svatého. Ale s láskou má nutně i Ducha svatého.

(sv. Tomáš Akvinský /1225–1274/, Opuscula theologica 4)

Přála bych si, abyste mě viděli při praní, cachtat se ve vodě s vyhrnutými šaty. Pochybujete o mých schopnostech v tomto ohledu a máte proč, avšak s Ježíšem se dá postavit všemu, vše se shledává příjemným, v ničem už není potíž nebo nuda.

(sv. Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 97)

Zvykněte si na toto: sloužit Bohu ze všech sil, prosit Jej o milost, Jemu darovat své srdce. Dělejte to častěji, i během dne při svém zaměstnání. Dělejte to, když můžete, každý okamžik. Nedržte se při tom příliš úzkostlivě předepsaných forem nebo cvičení. Konejte všechno ve víře v Boha, z lásky k Němu a v plné pokoře před Ním.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 5)

„Dobrý boj jsem bojoval,“ říká Pavel svému nejmilejšímu žáku Timotejovi tváří v tvář smrti, když se retrospektivně dívá na stezku svého života. Z takových slov vyplývá, že se Pavel rád nechal označovat za bojovníka, člověka činu, ano, za bojovnou povahu. … (Boj svatého Pavla nebyl bojem nějakého kariéristy, mocnáře, a už vůbec ne nějakého vládce či dobyvatele. Byl to boj, jak jej líčí Terezie z Avily: svá slova „Bůh chce a miluje srdnaté duše“ vysvětluje následující větou: „To první, co Pán působí na svých přátelích, když zeslábnou, je to, že jim dodává odvahu a odnímá strach z utrpení“.)

Právě to, že se Pavel vydával všanc, nešetřil se, vystavoval se ranám a nechal se stravovat pro evangelium, jej činilo věrohodným. Z jeho listů víme, že byl všechno jiné, jen ne velký řečník. „Když je tady, je to ubožák a jeho řeč nestojí za nic“ (2 Kor 10,10), říkali o něm jeho odpůrci. Pavel nepůsobil skrze brilantní rétoriku a rafinované strategie, ale tím, že pro své poselství nasazoval a vydával sebe sama. Rovněž v dnešní době může církev přesvědčit lidi potud, pokud jsou zvěstovatelé ochotní nechat se zranit. Kde schází ochota k utrpení, tam schází rozhodující zkouška pravdy, na niž je církev odkázána. Její boj může být vždy jen bojem těch, kteří jsou ochotni se vydávat – je to boj mučedníků.

(kard. Joseph Ratzinger, meditace o svátku Obrácení svatého apoštola Pavla)

Tážete se mě, předrahé dcery, zda může s velikou důvěrou přicházet k Bohu duše, která si uvědomuje svou vlastní ubohost. Nuže, odpovídám, že duše, která poznává svou bídu, nejen že může mít velikou důvěru v Boha, nýbrž že skutečná důvěra bez poznání bídy není ani možná, neboť právě toto poznání a vyznání naší bídy nás přivádí k Bohu. (…) A i když nepociťujete takovou důvěru, přece ji nepřestávejte projevovat a říkat našemu Pánu: „I když, Pane, nepociťuji žádnou důvěru v tebe, přece vím, že jsi můj Bůh, že jsem celá tvá a mám naději jen ve tvou dobrotu; proto se zcela odevzdávám do tvých rukou.“ Takový úkon je vždycky v naší moci. A i když nám slova nepřecházejí přes rty snadno, přece právě tehdy, v nesnázích, je možné a vhodné osvědčovat věrnost. Jestliže konáme tyto úkony bez chuti a bez jakéhokoli uspokojení, netrapme se tím, vždyť Pán i takové přijímá rád. A nemyslete, že tu mluví jen ústa a nikoliv srdce, neboť kdyby to srdce nechtělo, ústa by o tom neřekla ani slovo. Když projevíte důvěru, zůstaňte v klidu a nevšímejte si svých obtíží, ale mluvte k našemu Pánu o něčem jiném.

(sv. František Saleský /1567–1622/, Duchovní rozpravy)

Měsíc po smrti naší svaté Matky vypukla v komunitě chřipková epidemie. Byla jsem na nohou sama se dvěma dalšími sestrami, nikdy nebudu s to říct všechno, co jsem viděla, jaký se mi zdál život a všechno, co pomíjí. Den mých devatenáctých narozenin byl oslaven jedním úmrtím, brzy po něm následovala dvě další. V té době jsem se sama starala o sakristii, má vedoucí v této práci byla velmi vážně nemocná a já jsem musela připravovat pohřby, otevírat mříže chóru ke mši sv. atd.
Pán Bůh mi dal v té době mnoho milostí a síly, dnes se ptám, jak jsem mohla beze strachu dělat všechno, co jsem dělala. Smrt vládla všude, nejvíc nemocné sestry byly ošetřovány těmi, které se samy sotva vlekly, když nějaká sestra vydechla naposled, musely jsme ji nechat o samotě… Ale uprostřed této opuštěnosti jsem cítila, že Pán Bůh nad námi bdí.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis A; Terezie zmiňuje návrat epidemie na přelomu roku 1891 a 1892 – zmíněná Matka Jenovéfa zemřela 5. prosince, další tři sestry počátkem ledna; hlavní vlna 1889/90 měla jen ve Francii 70 000 obětí; pro srovnání: dnes Francouzi evidují něco přes 70 000 obětí covidu.)

Chtěla bych, abyste se moc netrápili a abyste se odevzdali do vůle Boží; kdyby mě měl za užitečnou na této zemi, jistě by nedopustil, abych dostala tuto nemoc, protože jsem ho tolik prosila, aby mě z tohoto světa neodvolával, dokud mě budou děti potřebovat. Zkrátka, nevidím věci černě, je to veliká milost, kterou mně Pán Bůh dává. Ať je tomu jakkoliv, využijme příhodného času, jenž nám zbývá, a netrapme se; ostatně, vždycky se stane jenom to, co bude chtít Pán Bůh.

(sv. Zélie Martinová, korespondence)