Doporučujeme
Co se mě týče, Otče, nemám co říci, protože temnota je tak temná, bolest tak bolestná. Někdy mě bolest svírá tak pevně, že slyším svůj hlas, jak vykřikne: můj Bože, pomoz mi! Když sestry učím, jak se těsně přimknout k Ježíši, když je učím milovat Ho hlubokou, oddanou, osobní láskou, toužím po tom, abych byla schopna to dělat také. Vidím, jak sestry, které mám přímo před očima, Boha milují, přicházejí k Němu tak blízko, denně se Mu tolik připodobňují – a já, Otče, jsem prostě „sama“, prázdná, vyloučená, prostě nechtěná. A přece ve vší upřímnosti svého srdce jsem šťastná, když vidím, že On je milován…
(Matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 16. října 1961)
Raduj se a důvěřuj, vždyť bys mě nehledal, kdybys mě už nebyl našel! Nehledal bys mne, kdybych ti už nepatřil. Ničeho se tedy neboj.
(Blaise Pascal /1623–1662/, Myšlenky)
Pokud jde o Vaše rodiče a sestru, nikdy neztrácejte naději. Vzpomeňte si, jakou trpělivost měl Bůh s Vámi. Vypadalo to, že Vás nic nedokáže přivést k pochopení jeho lásky. A stalo se nemožné. Je naším úkolem, abychom se pokoušeli milovat Boha ve své ubohosti, vydávat o něm svědectví, jež bude vždycky jen nepatrné, nekonečně nepřiměřené. Stává se, že on využije té naší ubohosti, aby osvítil duše ve chvíli a na místě, které si sám vyvolí, a často i tak, jak bychom se nenadáli.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Miluji tě, ó Pane, a žádám tě pouze o to, abych se mohl hlouběji ponořit do tvého smýšlení, do tvých záměrů, do tvé vůle. Dej mi svou vůli a dej mi též sílu, abych ji mohl uskutečnit. V tobě se mé nic stává silou: má neschopnost se stává možností, i sám můj hřích se mění ve zdroj lásky.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis ze 7. srpna 1955)
Každé ráno, když zjistím, že zůstávám na zemi, říkám Ježíšovi: Pane, jak tvrdé máš srdce! Hned jak tato slova vypustím z úst, říkám Mu: Promiň, můj Bože, promiň, že tak s Tebou mluvím!…
Uspiš, uspiš, můj Bože, tu chvíli, kdy půjdu k Tobě. Na zemi se mi nic nelíbí. Pospěš, pospěš si, Pane! Na ničem mi již nezáleží. Ale, pokud budu žít, bojím se, že se k něčemu připoutám. Bojím se sama sebe…
(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky o smrti)
Jak je to ošklivé trávit čas nudou, místo abychom spali na Ježíšově Srdci!...
Jestliže tma děsí malé dítě, jestliže naříká, že nevidí Toho, kdo je nese, ať zavře oči, ať dobrovolně přinese oběť, která se od něho žádá, a potom ať takto pokojně očekává spánek… Je to příliš žádat od dítěte, aby zavřelo oči? Aby nebojovalo proti nočním přeludům? … Ne, není to příliš a malé dítě se odevzdá, uvěří, že Ježíš je nese, bude souhlasit, že nic nevidí, a nechá daleko neplodnou bázeň, že je nevěrné – bázeň, která se pro dítě nehodí.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 205, sestře Marii od Sv. Josefa, prosinec 1896)
Vrhněte se do Boha jako do moře. Nikdy se nedejte zneklidnit. Ani tím, že Vaše fyzické síly jsou omezené, ani tím, že vidíte svou vnitřní ubohost: na své rány nehleďte svýma vlastníma očima, tím by se Vám nákaza z nich dostala do duše. Prohlížejte je v očích Ježíšových, on Vás vidí takovou, jaká jste, a přesto Vás má rád víc, než to kdy na této zemi dokážete pochopit.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Milujte mlčení, modlitbu, neboť to je podstatou života na Karmelu. Proste Královnu Karmelu, naši Matku, aby vás naučila klanět se Ježíši v hlubokých usebráních; ona tolik miluje své dcery Karmelu, jsou jejím privilegovaným řádem, a ona je naší první patronkou.
(Alžběta od Trojice, dopis 136 Germaine de Gemeux, 14. září 1902)
Když člověk po dlouhou dobu každodenně přistupuje ke svatému přijímání, víra sama ho pobízí, aby alespoň jednou za den do modlitby vložil celé své srdce – a to právě při díkůčinění. Není a nebylo jediného přijímání, které by do mé duše nepřineslo o trochu víc teologální lásky. A to, co do mne Pán vložil, ve mně zůstává. Je pravda, že vlitou víru a lásku člověk nepociťuje. To ale není důležité.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu Žít, žít)
Láska nehledá příčinu ani plod mimo sebe. Jejím plodem je její konání. Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval. Veliká věc je láska; avšak jestliže se vrátí ke svému počátku, jestliže je vrácena ke svému původu, vlita zpět do svého pramene, stále z něho bere zdroj, z něhož může ustavičně vytékat. Ze všech hnutí, myšlenek a citů duše je láska to jediné, čím může tvor, třebaže nerovně, odpovědět Původci nebo mu oplácet podobným. (...) I když tvor miluje méně, protože je menší, přesto, miluje-li celou svou bytostí, nechybí nic tam, kde je cele.
(sv. Bernard z Clairvaux, kázání na Píseň písní, Sermo 83,4.6)
Nevyhledávejte utrpení podle Vašich plánů, nýbrž přijímejte utrpení, která Vám Bůh každodenně posílá. Jsou Jeho darem a pro nás možností proměňovat tento Jeho dar v náš dar Jemu. Přijímejte i ty negativní city, ať jsou Vám vědomé a vypořádejte se s nimi, vykřičte je, když je to možné. Měřítkem naší lásky k Bohu a bližním je naše láska k nám samým. Proto je třeba si říkat: měj se rád, neškoď si!
(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 26. listopadu 1993)