KARMEL

Deprese mi dává předchuť naprostého svlečení se ze všeho vlastního, které tak toužebně očekávám, aby On mohl být vším v mém nitru. Vytrhává mne ze souvislosti, v níž se ode mne očekává, že budu fungovat, a staví mne do postavení naprosté závislosti. „Má“ síla k činu je pryč, má vůle nic nezmůže – a dokonce má touha se zdá spoutaná a omráčená. Jsem ponížen do stavu, v němž už téměř jen vegetuji. A tak začínám chápat, že jen Bůh mne ještě udržuje při životě. Jen On dává krvi kolovat v mých žilách. Jen On dává mému srdci tlouci… Učí mne spočívat v mé nahotě a doufat jen a jen v Něho.

(Wilfrid Stinissen OCD /1927–2013/, přijatá korespondence)

Ježíš ať je ve vaší duši. Velice vám děkuji za to, že jste mi napsala, a zavazuje mě to mnohem více, než jsem dosud byl. Z toho, že věci nedopadly, jak jste si přála, se musíte spíše těšit a velice děkovat Bohu, neboť když to Božská Velebnost tak zařídila, je to pro nás všechny to nejvhodnější; zbývá jenom přizpůsobit tomu vůli, aby se nám to, co je správné, jako takové i jevilo.

(Jan od Kříže, dopis matce Anně od Ježíše, 6. července 1591)

Čtrnáct dní jsme sledovali, jak se na nás pomalu chystá velký den útoku. Ukazovalo na něj všechno: od hloubení únikových zákopů až po přípravy za účelem evakuace raněných. Bohužel nepatřím k těm, které ofenziva přímo ohrožuje; přesto jsem během této doby jasně pocítil, jaké to je, sledovat, když se život s blížícím se datem stává problematickou záležitostí. Mysl se už najednou neumí zachytit u žádné vzdálené perspektivy a člověk se pomaličku přistihne, že žije, jako by už nebyl z tohoto světa.

Píši všem církvím, že jsem zcela ochoten pro Boha zemřít, pokud mi v tom nějakým způsobem nezabráníte. Prosím vás však snažně, abyste ke mně nebyli takto zbytečně laskaví. Ať mě divoké bestie roztrhají, neboť takto budu moci dosáhnout Božího království. Jsem přece Boží pšenicí a zuby šelem mě rozemelou, abych se mohl stát chlebem Kristovým. (…)
Budu-li vás prosit o pomoc, až budu s vámi, nevěřte mi. Věřte spíše tomu, co vám nyní píši. Píši vám jako živý člověk, jenž touží zemřít. Mé pozemské city již byly ukřižovány a všechen oheň vášní ve mně vyhasl. Jen zřídlo vody živé ve mně volá: „Pojď k Otci!“

(Ignác z Antiochie /†107/, list Římanům, roku 107)

Čtu knihu The Nun o sestře Markétě Marii Alacoque a Nejsvětějším Srdci. Její láska k Ježíši ve mně vyvolala tak bolestnou touhu milovat Ho, jak Ho milovala ona. Jak chladné, jak prázdné, jak bolavé je mé srdce. Svaté přijímání, mše svatá, všechny svaté věci duchovního života – Kristova života ve mně – jsou všechny tak prázdné, tak chladné, tak nechtěné. Fyzická situace mých chudých ponechaných na ulici, kteří jsou nechtění, nemilovaní, nežádaní, je pravým obrazem mého duchovního života, mé lásky k Ježíši, a přece jsem v této strašlivé bolesti nikdy netoužila, aby tomu bylo jinak. Co víc, chci, aby tomu tak bylo, dokud to bude chtít On.

(matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 15. května 1965)

Ó, můj Bože a má nekonečná Moudrosti, bez míry a bez omezení, nad všechna andělská a lidská poznání! Ó, Lásko, která mě miluješ víc, než jak se dokáži milovat a vnímat já sama! Proč chci, Pane, toužit po něčem víc, než co mi chcete dát Vy? Proč se chci unavovat tím, že Vás budu žádat o něco, co mi přikazuje má touha, když všechno, co je můj rozum schopen dát dohromady a po čem je schopna má touha zatoužit, jste Vy již pronikl až do konce, a já sama přitom nevím, co mi opravdu prospěje? Vždyť v tom, kde si má duše myslí, že najde zisk, bude ve skutečnosti třeba má ztráta. Neboť když Vás prosím, abyste mě osvobodil od nějakého utrpení, a zatím právě v něm se ukrývá smysl mého umrtvení, oč to vlastně žádám, můj Bože?
Ale ne, můj Bože, ne! Už žádná důvěra v něco, co bych mohla chtít pro sebe. Chtějte po mně Vy, co byste rád chtěl, neboť to chci i já, vždyť veškeré mé dobro spočívá v tom, abych se Vám zalíbila. Kdybyste totiž Vy, můj Bože, měl uspokojit mne tím, že uskutečníte vše, co si žádá má touha, je mi zřejmé, že bych byla ztracena.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,1.2)

Sladká lásko, Ježíši, nad všechnu lásku sladší,
v srdce mi vepiš, jak jsi mne miloval.
Jezu, tys můj stvořitel,
jak tebe bych chtěl milovat.
Jezu, Jezu, Jezu,
vezmi si mé srdce a už mi ho nevracej.
Ježíši, Ježíši, synáčku Mariin,
ten, kdo má tebe, nic už mu neschází.

(Felix z Cantalice OFMCap. /1515–1587/)

Máte-li stále o čem mluvit, hovoříte-li s lidmi, proč by se vám mělo nedostávat slov při důvěrném rozhovoru se Stvořitelem? Nebojte se toho; já tomu totiž nevěřím. Ovšem je třeba si na to zvyknout, neboť se stává, že v přítomnosti osoby, k níž člověk nemá blízký vztah, je celý rozpačitý: zdá se, jako by byla cizí, i když je z rodiny, ale on přesto neví, co by jí řekl. Vždyť neudržuje-li se nějaký vztah, vyprchá i ona důvěrná známost, jež vyvěrá z příbuzenství či z přátelství.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVI,9)

Chápu tak dobře, že jen láska nás může udělat milými Pánu Bohu, proto je tato láska jediné dobro, o které usiluji. Ježíš mi ukazuje jedinou cestu, která vede k této Božské výhni. Tou cestou je odevzdanost malého dítěte, které bez obav usíná v náručí svého Otce…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 196, sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 13. září 1896)

Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina: "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém."

(Jan XXIII. /1881–1963/, encyklika Pacem in terris, odst. 92; 11. dubna 1963)