KARMEL

Svěřujeme ti, Matko, svět, všechny lidi a všechny národy, svěřujeme ti také toto zasvěcení se za svět a dáváme je v oběť tvému mateřskému srdci. Neposkvrněné srdce Mariino, pomoz nám přemáhat nebezpečí zla, které se tak snadno zabydluje v srdcích dnešních lidí – zla, které ve svých nepředvídatelných důsledcích zatěžuje naši současnost a zdá se uzavírat cesty k budoucnosti.

Od hladu a války, vysvoboď nás!
Od atomové války, od nevypočitatelného sebezničení a ode všech válek, vysvoboď nás!
Od hříchů proti lidskému životu od jeho počátku, vysvoboď nás!
Od nenávisti a pošlapávání důstojnosti Božího dítěte, vysvoboď nás!
Od všech druhů nespravedlnosti v životě společnosti, států i mezi národy, vysvoboď nás!
Od pohrdání Božími přikázáními, vysvoboď nás!
Od snah zašlapat pravdu o Bohu v lidských srdcích, vysvoboď nás!
Od hříchů proti Duchu svatému, vysvoboď nás!
Vysvoboď nás!

Matko Ježíšova, přijmi toto volání obtěžkané utrpením všech lidí a celých společností. Ať se ještě jednou v dějinách světa zjeví nekonečná moc milosrdné Lásky! Ať zadrží zlo. Ať v Neposkvrněném srdci zazáří pro všechny světlo naděje.

(Jan Pavel II., úryvek ze Zasvěcení Panně Marii Fatimské, během návštěvy na poděkování za záchranu života, 13. května 1982)

Titus Brandsma prožil dětství na rodinném statku v Ugokloosteru. Vztahy v rodině byly nesmírně hezké, takže spolu všichni sourozenci udržovali častý kontakt. V rodném Ugokloosteru zůstala jediná provdaná sestra, ostatní sourozenci zvolili řeholní život. Narodili se v tomto pořadí: Baukje (*1873, později sr. Maria), Apollonia (*1874, později sr. Maria Barbara), Gatsche (*1878, provdala se roku 1901 za Michiela Boera), Siebrigje (*1880, později sr. Willibrorda), Anno (*1881, později fr. Titus) a Hendrik (*1882, později fr. Henricus).

Telefon tehdy rozhodně nebyl běžnou součástí života, Titova sestra a švagr ho mohli využívat až od roku 1940 a i vzhledem k ceně hovoru se telefonovalo jen málo. Titus tedy velmi často psal, v některých obdobích i denně nebo alespoň jednou týdně. Mnoho dopisů je ztracených, ale dochovalo se jich pořád dost na to, abychom v nich mohli zachytit atmosféru každodenního života. Po smrti rodičů (tatínek zemřel v roce 1920, maminka v roce 1933) jsou většinou adresované právě provdané sestře Gatsche a její rodině, občas mladšímu bratru Jindřichovi.

Uvádíme zde plné znění jednoho z prvních dochovaných dopisů. Titovi je pětadvacet, má za sebou devět měsíců kněžského života a dokončuje studium teologie v klášteře v Ossu.

Beata solitudo. Už se zde v této malé cele cítím naprosto jako doma. Ještě jsem se tady nenudil. Jsem sám, to ano, ale nikdy mi nebyl milý Bůh tak blízko. I když já nemohu vycházet k lidem ani lidé nemohou přicházet ke mně, mám chuť křičet radostí, protože On se mi dal znovu nalézt ve své plnosti. On je teď mým jediným útočištěm a já se cítím v bezpečí a šťasten. Chci zde zůstat napořád, pokud On to tak zařídí. Málokdy jsem byl tak šťastný a spokojený.

(Titus Brandsma, deníkový zápis z nacistického vězení)

Koncentrační tábor v Dachau fungoval po celých dlouhých dvanáct let nacistického režimu. První vězni přišli v březnu roku 1933 a zpočátku se rekrutovali především z řad německých oponentů režimu. Záhy se však plnil Židy, Romy, Sinty, homosexuály a prostitutkami, … po Křišťálové noci sem bylo odvlečeno na 11 000 Židů najednou.

Titus byl do Dachau deportován 19. června roku 1942 a byl umístěn do jednoho ze tří „kněžských“ bloků, kterými postupně prošlo celkem 2720 kněží a řeholníků, většinou Poláků. Holanďanů bylo 63 – deset z nich dosáhlo propuštění, sedmnáct nepřežilo a třicet šest se dočkalo osvobození tábora. V roce 1942 žilo v táboře zhruba 8700 vězňů, zemřelo jich nejméně 5128 (což je počet zdokumentovaných úmrtí, ale skutečné číslo bylo zřejmě výrazně vyšší).

„Musíme chápat svou dobu a neodtahovat se od dějin. Také my jsme dětmi své doby: Buďme jimi s jasným uvědoměním!“

Titus Brandsma

Příští neděli, dne 15. května 2022, proběhne v Římě svatořečení holandského karmelitána P. Tita Brandsmy (1881–1942). Svatořečen bude muž, který nemlčel, když sousední země rozpoutala agresivní válku a snažila se manipulativní propagandou získat mezinárodní veřejnost na svou stranu.

Když se začaly spojenecké oddíly 6. června 1944 vyloďovat ve Francii obsazené německým vojskem, bylo to pro celý svět signálem naděje, že nadchází mír a že Evropa bude svobodná. Co se tehdy vlastně stalo? Stalo se to, že se jednomu zločinci a jeho kumpánům podařilo převzít v Německu moc. A protože vládla strana, tak zákonnost a nezákonnost byly spolu propojeny a často se skoro zaměňovaly, protože vláda řízená zločincem si osobovala také právní výsady státu a jeho zřízení. Zřízení, které mělo sloužit spravedlnosti, se zvrhlo, a upevňovalo se tak panství nezákonnosti a znamenalo opravdovou vládu lži, která zamlžovala svědomí. Této vládě lži sloužil systém teroru, v němž nebylo možné nikomu důvěřovat.

„Uviděl Alfeova syna Léviho, jak sedí v celnici.“
Není pohrdanějšího, opovrhovanějšího stavu, z něhož si voláš duše, nejen abys je spasil, ale abys z nich učinil své nejmilejší a pozvedl je k velké svatosti. Z prachu cesty zvedáš ztracené a zašlapané drachmy a vracíš jim jejich původní krásu. Nikdy nezoufejme nad sebou ani nad jinými, ani nad nikým jakkoli tonoucím v neřestech, jakkoli vyhaslé se v něm zdají všechny dobré city; nikdy nepřestávejme doufat ve spásu ani v možnost získat obdivuhodnou svatost. Bůh je na to dost mocný. Dobrý pastýř může dovést ovce do ovčince hodinu před polednem stejně jako za svítání; jeho dobrota i moc neznají hranic. Doufat je naší povinností.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)

Blahoslavený Charles de Foucauld bude svatořečen papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Bez chudoby je řeholník farizej. Je to měšťák v klášteře, i když je chudě oblečen. Má šat chuďasa, ačkoli nemiluje chudobu. My řeholníci příliš lpíme na všech možných věcech a jsme zvyklí na komfort. Chceme dávat vše do pořádku pod záminkou, že u nás musí všechno slušně vypadat, být uspořádané, dobře upravené. Nakonec se staneme směšnými Bohu, před nímž jsme složili své sliby.

(Titus Brandsma /1881–1942/)

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Někdy cítíme pokušení být křesťany, kteří se drží v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran. Avšak Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Když tak učiníme, život se nám vždy úžasně zkomplikuje a intenzivně pocítíme, že jsme lid, že patříme k lidu.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 270)