KARMEL

Bl. Angel Maria Prat Hostench, O.Carm. a 16 dalších karmelitánských mučedníků(O.Carm. • blahoslavení • nezávazná památka 4. května)

Na počátku 20. století bylo Španělsko politicky nestabilní konstituční monarchií. Obavy z nárůstu anarchistů, separatistů a hlavně z hrozící komunistické revoluce (po vzoru Ruska) vedly roku 1923 krále Alfonse XIII. k předání vlády do rukou armády. Ani po sedmiletém snažení však nedošlo ke konsolidaci poměrů, ve volbách roku 1931 zvítězili levicoví republikáni a král Alfonso XIII. odešel do exilu. Byla ustavena Druhá španělská republika.

Levicová republikánská vláda se vyznačovala záští vůči tradiční společenské elitě, nepřítelem číslo jedna se stala církev. Přijaté zákony nastolily odluku církve od státu, vyvlastnění církevního majetku, laicizaci školství ap.; církevní sňatek byl nahrazen občanským a došlo k uzákonění rozvodu. Vláda podporovala anarchisty, radikální socialisty a komunisty v organizování "lidových" nepokojů, ochotně přihlížela k násilnému přepadávání klášterů, vypalování a drancování kostelů, k ničení hrobů řeholníků, zneuctívání Eucharistie. V červnu roku 1933 zareagoval na situaci ve Španělsku papež Pius XI. encyklikou Dilectissima nobis s podtitulem O útlaku církve ve Španělsku; obdobnému řízenému pronásledování byla vystavena též církev ve stalinistickém Sovětském svazu a v Mexiku, tedy v zemích, které španělskou levicovou vládu vojensky podporovaly (1).

V polovině července roku 1936 vypuklo proti republikánské vládě vojenské povstání, na které vláda odpověděla zvýšenou brutalitou a vyzbrojením lidových milicí. Jen do konce měsíce bylo zavražděno 861 duchovních, v srpnu již 2 077 - průměrně 70 denně. V březnu roku 1937 prohlásil José Diaz (generální tajemník španělské sekce 3. internacionály): "V provinciích, kde máme moc ve svých rukou, církev již neexistuje. Španělsko dalece překonalo dílo Sovětů, neboť zde je církev v současnosti vyhlazena". Typickým způsobem pronásledování byly hromadné popravy. V Barbastru byl vraždou 42 studentů a šesti představených "zrušen" bohoslovecký seminář. Do července roku 1937 se počet obětí mezi duchovními vyšplhal na asi šest a půl tisíce. V této situaci se většina biskupů otevřeným dopisem (1. července 1937) přidala na stranu povstalců, čímž byl nechtěně položen základ budoucích vztahů církve s Francovým diktátorským režimem (2).

Občanská válka skončila v dubnu 1939 vítězstvím pravicových povstalců vedených generálem Francem, který se udržel u moci až do své smrti v roce 1975.

Svatý stolec sice uzavřel roku 1953 smlouvu se Španělskem, v rámci nutného kompromisu však ponechával Francovi nad církví určitou moc (především ohledně nominace biskupů) a doporučoval proto španělské hierarchii, aby si od vládnoucí moci držela dostatečný odstup. I s kanonizacemi Svatý stolec zpočátku váhal, aby nevyvolal dojem, že tím režim Francisca Franca schvaluje. Po Francově smrti se projednávání jednotlivých případů dalo rychle do pohybu, za posledních třicet let bylo postupně blahořečeno či svatořečeno zhruba 1 700 mučedníků španělské občanské války (3).

Tárrega

V městě Tárrega měli katalánští karmelitáni (netvořili tehdy ještě samostatnou provincii, ale pouze tzv. generální komisariát) svůj noviciát a studium filosofie. Místní komunita dvanácti bratří byla známa svou úctou k liturgii a láskou k Panně Marii. S tímto prostředím zbožnosti stálo v ostrém protikladu, že okolní oblast byla svým obyvatelstvem silně komunistická, zmítaná proticírkevními náladami ještě před vypuknutím občanské války.

Již v únoru roku 1934 našli bratři rozbitý svatostánek a hostie rozházené po podlaze. 6. října téhož roku umístily komunistické síly ke dveřím konventu svou stráž. Bratři sumovali (přijali) proměněné hostie ze svatostánku, aby zabránili dalšímu znesvěcení Eucharistie. V červnu roku 1936 zakázal starosta řeholníkům vyučovat ve škole a působit v nemocnici. O pár dní později házeli lidé po karmelitánech na ulici kamením. Jeden známý, který to viděl, radil převorovi, aby hned s komunitou odešel; také ženy, které v rádiu slyšely o plenění a vypalování kostelů v celé zemi, přesvědčovaly bratry, ať se ukryjí.

20. července, na svátek proroka Eliáše, při ranní mši přiběhl muž jménem Ramón Sauret komunitu varovat před chystající se generální stávkou. Dalo se předpokládat, že rozvášnění stávkující si mohou vybít zlost na klášteru i jeho obyvatelích. Převor dal uzamknout kostel, civilní účastníky mše propustil bočním vchodem a pět kandidátů (mladíků, kteří se připravovali na vstup do Řádu) a dva novice poslal v civilním oblečení ke spřáteleným rodinám. Na druhý den, 21. července 1936, starosta přikázal karmelitánům, aby během jedné hodiny opustili konvent a odevzdali klíče. Poslední odcházeli představení: převor P. Angel Prat a novicmistr P. Eliseu, doprovázeni pokřikujícím davem, který po nich házel kamení. Na dveřích kláštera se objevil nápis vyhlašující, že „patří lidu”. Lid povzbuzován v nenávisti k církvi i levicovým tiskem naložil se „svým” majetkem po svém: kostel vyplenil, posvátné předměty a obrazy odvezl na fotbalové hřiště a tam je spálil.

Situace se vyhrocovala ještě víc, a tak se převor rozhodl požádat starostu o průvodní listy, aby se komunita mohla vystěhovat do exilu v Itálii. Přestože byl z různých stran varován, převor starostovi důvěřoval. Někteří členové komunity žádali představeného, aby se směli rozejít, ale P. Angel chtěl, aby se snažili zůstat pohromadě. Nakonec se tedy chystali odjet vlakem 28. července v 16 hodin odpoledne. Bratři přicházeli na nádraží jednotlivě a v civilním oblečení, bez jakýchkoli náboženských předmětů. Příslušníci Rudé gardy je ale poznali a bez ohledu na vystavené průvodní listy je zatkli. Dva bratři chyběli – P. Joaquim, který byl příliš starý a nemocný, a P. Eduardo. Ten starostovi nedůvěřoval a převorovi napsal, že nepřijde a kde se ukrývá. To byla ovšem chyba, protože gardisté dopis u převora našli a otce Eduarda zatkli také.

Bratři byli odvedeni do hlavní kanceláře vládou vyzbrojených lidových milicí. Pak je v noci (z 28. na 29. července) odvezli do Clot dels Aubins, místa vzdáleného dva kilometry od Cervery – centra komunistického teroru. Převor marně prosil, aby se nejmladší bratři, sotva sedmnáctiletí chlapci, směli vrátit domů, vždyť jejich rodičům už poslal telegramy, že se jejich synové vrátí. I jeden z těchto mladých bratrů s pláčem prosil, aby ho propustili. Marně. Po dvojicích vyvedli bratry z vozu a zastřelili, jejich těla polili benzínem a zapálili. Nahoře leželo tělo převora P. Angela. Podle svědků se bratři před smrtí navzájem povzbuzovali zvoláním: Viva Cristo Rey! Ať žije Kristus Král! Po třech týdnech byl popel popravených použit jako hnojivo na vinici. Některé části jejich těl, které neshořely, se povalovaly po vesnici ohlodávány psy. Část ostatků se místnímu faráři podařilo sesbírat a po válce byly uloženy do zdi karmelitánského kostela v Tárreze, odkud byli bratři vypuzeni.

Tarrasa

Průmyslové město Tarrasa bylo dalším ohniskem protináboženských protestů. Ačkoliv tam karmelitáni měli školu, kterou navštěvovaly především děti z dělnických rodin, domnívali se mnozí lidé, že právě kněží jsou vinni sociální nespravedlností. 19. července 1936 začal zfanatizovaný dav drancovat a vypalovat kostely. Karmelitáni se tedy skryli u spřátelených rodin. Komunita v Tarrase měla čtyři členy, z toho dva kněze. Jeden odjel do Barcelony, druhý se skryl v centru města, což mu zachránilo život.

Oba laičtí bratři našli úkryt v domě paní Teresy Salvanos. Milicionáři to ale vypátrali a dobývali se do domu. Doňa Teresa nechala zatím bratry utéci zadním vchodem. Jejich pronásledovatelé ji ale tak dlouho tloukli a kopali, až přiznala, že řeholníky ukrývala. Oba bratry pak rychle dostihli a zavřeli do vězení. Jeden kněz, který tam s nimi byl, vydal následující svědectví: „Byli to dva světci. Přišli jako beránci a nikdy se nepřestali chovat jako řeholníci.” V srpnu oba karmelitány převezli do Barcelony. Bratr Ludovico byl ve vězení oporou a příkladem mladšímu a bázlivějšímu Ángelovi. 12. srpna byli oba ještě spolu s dvěma piaristy a dvěma laiky vyvedeni z vězení a následujícího dne, 13. srpna 1936, odvedeni na hřbitov, užívaný jako popraviště. Tam do nich vojáci tak dlouho zběsile stříleli, dokud nepadli na zem. Ty, kteří nebyli ještě mrtví, zastřelili kulkou do hlavy. Mrtvé je pak ledabyle zahrabali do hlíny. Roku 1941 byla těla umučených nalezena, identifikována a pohřbena na novém hřbitově v Tarrase.

Olot

Také dva ze členů komunity karmelitánů v Olotu se stali mučedníky. 25. července 1936 byl místní kostel vypálen, bratři dostali průvodní listy a rozešli se na různá místa. Převor P. Ferran strávil nějaký čas se svými příbuznými, pak se pokusil vycestovat do ciziny. 6. listopadu 1936 nastoupil na loď Aufa směřující do Marseille. Někdo o tom ale informoval policii a ta otce Ferrana zatkla. Při výslechu odmítl smyšlená obvinění z fašistických aktivit, ze štvaní proti revoluci apod., nicméně za tyto „činy” byl posléze odsouzen. Přiznal naopak pravdu: že chtěl vycestovat ze země pod falešným jménem – tento přestupek by byl jinak potrestán desetidenním žalářem a pokutou.

Spoluvězni svědčili o tom, že se ve vězení modlil, konal kněžskou službu, utěšoval příbuzné odsouzených a myslel více na druhé než na sebe. Předtím, než jej popravili, promluvil ke svým katům a odpustil jim. 22. listopadu 1936 byl zastřelen za zpěvu a volání: Viva Cristo Rey! Jeho bratr ho pohřbil v Barceloně. Vězeň, zastřelený spolu s ním, před svou smrtí napsal: „Jsem velmi rád, že umřu s tímto karmelitánským knězem, který nás tolik povzbuzoval a posiloval nejen slovy, ale především svou vlastní odevzdaností do rukou Božích. Není to obyčejný muž, ale opravdový světec.”

Další člen olotské komunity, bratr Eufrosino, se s převorovým svolením přihlásil ke karabiniérům, kteří měli na starosti ostrahu hranic. Chtěl se tímto způsobem dostat ze země a odjet na misie. Chyběly mu ale potřebné dokumenty. Napsal si o ně svému otci, ale dopis byl zadržen a bratr Eufrosino zatčen. Byl to silný mladík, který dříve prohlašoval, že když ho rudí chytí, bude se bránit pěstmi. Při zatčení ale nekladl odpor. Naložili ho do auta a už o něm nikdy nikdo neslyšel. Pravděpodobně byl ihned po svém zatčení 3. října 1936 popraven.

Tyto bratry spojila láska ke Karmelu a nakonec i společný úděl – mučednická smrt. Alespoň stručné životopisné údaje nám ukazují, že byli lidmi různého věku, povah a rozmanité osobní historie před vstupem do kláštera.

Členové komunity v Tárreze:

Fotografie dvanácti mučedníků z Tárrega (pořadí fotografií zleva doprava odpovídá pořadí, v jakém jsou uvedeni v textu článku)

P. Ángel María Prat i Hostench, převor (* 1896) byl příkladný řeholník, dobrý představený, učitel přírodních věd, výborný kazatel a zpovědník.
P. Eliseu María Maneus Besalduch, novicmistr (* 1896) už jako novic vynikal zbožností a pokorou, často mluvil o mučednictví. Strávil dvanáct let na misiích v Brazílii, ze zdravotních důvodů se v roce 1933 vrátil do Španělska. Podle svědků nikdo nesloužil tak horlivě a procítěně mši svatou jako on. Mladí karmelitáni v něm měli příkladného novicmistra.
P. Anastasio María Dorca Coromina (* 1907) přednášel teologii v Polsku, posléze v Olotu. Byl uznávaný učitel a kazatel, hodně psal a přispíval do katolického tisku. Byl přesně vzato členem komunity v Olotu, v Tárreze se právě zdržoval, protože tam byl pozván jako kazatel na slavnost Panny Marie Karmelské.
P. Eduardo María Serrano Buj (* 1912) působil jako profesor filosofie v Tárreze. Byl upřímný, optimistický a veselý, miloval hudbu. Studentům usiloval vštípit zároveň znalosti i zbožnost. Kladl jim na srdce, že znalosti bez zbožnosti vedou k pýše, ale na druhé straně jsou znalosti potřebné k šíření a obraně víry a k věrnosti víře až k prolití krve.
Bratr Pedro María Ferrer Marín (* 1909) již před vstupem do Řádu spojoval intenzivní život modlitby s apoštolským úsilím a prací pro chudé, jeho heslo znělo: „Zcela se dávat všem.” Bratr Andreu María Solé Rovira (* 1918) byl nadějný student, který miloval karmelitánskou spiritualitu. Spolu s ním studovali bratr Miguel María Soler Sala (* 1919) a bratr Juan María Puigmitjá Rubió (* 1919). Bratr Pedro Tomás Prat Colldecarrera (* 1919) pocházel z rodiny, v níž bylo mnoho řeholníků a kněží, rovněž převor P. Angel byl jeho příbuzným.

Když těchto pět řeholních bratří skládalo v roce 1935 sliby, řekl jim generální představený, že žádat v takové době o sliby znamená připravovat se na mučednictví. Za deset měsíců všichni tito bratři mučednictví skutečně podstoupili.

Bratr Eliseo María Fontdecaba Quiroga (* 1891) byl laický bratr, který pracoval v kuchyni, vstoupil do Řádu až ve svých 43 letech.
Bratr José María Escoto Ruiz, novic (* 1878 v Mexiku) pracoval 25 let jako obchodní zástupce v Mexiku, Argentině a USA, vyučoval angličtinu a později se stal novinářem. Ve svých 46 letech se oženil, to už 24 let nechodil ke svátostem, ale poté se do církve vrátil. Jeho náboženské nadšení rostlo a po osmi letech manželství se s manželkou dohodli, že oba vstoupí do kláštera – jeho žena ke karmelitkám, on nastoupil roku 1935 do noviciátu karmelitánů.
Bratr Elias María Garre Egea, novic (* 1909) byl civilním povoláním krejčí a byl mezi bratřími „služebně nejmladší” – do noviciátu nastoupil teprve v dubnu roku 1936.

Členové komunity v Tarrase:

Bratr Ludovico María Ayet Canós (* 1886) byl laický bratr, který s velkým katechetickým nadáním působil několik let na misiích v Portoriku a ve Venezuele. Jeho heslem bylo: „Služte Pánu s radostí.”
Bratr Ángel María Presta Battle (* 1915) byl laický bratr, kuchař a katecheta.

Členové komunity v Olotu:

P. Ferran María Llovera Puigsech, převor (* 1902) strávil pět let na misiích v Portoriku. Byl vyhledávaným duchovním vůdcem. Radostný, přátelský člověk plný pokoje, který často urovnával spory.
Bratr Eufrosino María Raga Nadal (* 1913) toužil odejít na misie, proto se také pokusil o útěk ze země, jak už jsme zmínili. Ačkoliv vždy energicky reagoval na bezpráví, při svém zatčení zachoval mírnost.

Sedmnáctou mučednickou postavou z karmelitánského řádu v oné velké skupině nově blahoslavených je žena: sestra María de san José Badía Flaquer, karmelitka konventu ve Vic (v provincii Barcelona). V noci 13. srpna 1936 byla zatčena, uvězněna. Bránila své panenství a vyznávala své zasvěcení Kristu, ještě téže noci byla zabita.

Celkem 498 mučedníků a mučednic španělské občanské války, mezi něž patří i tito bratři a sestra, bylo blahořečených papežem Benediktem XVI. dne 28. října 2007.

(Zpracovala: Jitka Trmalová, redakčně doplněno o historický rámec)

Vlevo: P. Carmelo Maria Moyano Linares a devět spolubratří z provincie Betica, mučedníci; vpravo: P. Alberto Marco Alemán, O.Carm. a osm bratří z kastilské provincie, mučedníciV listopadu roku 2012 stanovila Španělská biskupská konference datum beatifikace dalších španělských mučedníků 20. stol. Blahořečení se konalo 27. října 2013 v Tarragoně ve Španělsku. Ve skupině mučedníků je také P. Alberto Marco Alemàn, O.Carm. s osmi bratry z kastilské provincie a P. Carmel Maria Moyano, O.Carm. s devíti spolubratry z provincie Betica.

P. Alberto Maria Marco Alemàn byl představeným karmelitánského domu Ayala v Madridu, jeho osm spolubratří mučedníků žilo v klášteře El Carmen v Onda v Kastilii. V prvním týdnu války, dne 20. 7. 1936, byli bratři v klášteře Ayla telefonicky varováni, že jejich klášter má být přepaden. P. Alberto vyzval všechny, aby se poručili do vůle Boží a aby si oblékli civilní šaty. Podařilo se mu bratry skrýt ve spřátelených rodinách a ukrýt klášterní dokumenty.
P. Alberto se skrýval u sester Aquilerových, které bydlely spolu se svou služebnou. Jeho úkryt byl prozrazen – pravděpodobně sousedem – a vojáci jej i všechny tři ženy uvěznili. Ženy byly později propuštěny, ale P. Albertovi slíbili propuštění pouze pod podmínkou, že se vzdá svého řeholního stavu. To rozhodně odmítl.
Ve vězení byl P. Alberto přítelem všech. Zpovídal, povzbuzoval, modlil se s ostatními růženec. Dne 23. listopadu 1936 se náhle zhoršilo jeho zdraví a byl poslán do tzv. nočního transportu, což – jak každý věděl – se rovnalo rozsudku smrti. P. Alberto se rozloučil se všemi spoluvězni. Svému nejbližšímu příteli Jesus Sanchezovi jen řekl: „Sbohem navždy, a modli se na mne... ať se stane Boží vůle, sbohem."
Nepřihlásil se nikdo, kdo by byl osobně přítomen zastřelení P. Alberta, ale jeho nočním „přesunem" jeho historie de facto končí. Jeho bratr Luis a přítel Jesus Sanchez se snažili najít jeho tělo, ale v hromadném hrobě 17 000 lidí to nebylo možné.

Dalších 8 mučedníků byli studenti z karmelitánského kláštera v Onda v Kastilii. Dne 24. 7. 1936, během veřejné novény k Panně Marii Karmelské, byli přerušeni a bylo jim nařízeno modlitbu ukončit. Poslechli a pokračovali v modlitbě za zavřenými dveřmi. Dne 26. 7. rudé gardy polily dveře kláštera benzínem a pokusily se klášter vypálit. 27. 7. v pět hodin odpoledne vtrhla do kláštera velká skupina vojáků a nařídili, aby byl klášter do hodiny vyklizen. Jednomu studentovi se podařilo utéct zadním vchodem, výstřel vojáka ho minul. Ostatních 21 přijalo Eucharistii a zazpívalo Salve Regina. V civilních šatech byli potom odvezeni vlakem asi 80 km dále do Valencie.
Ačkoliv dostali průkaz, který je měl chránit, v každé stanici jim vyhrožovali vojáci a stříleli na ně. Během cesty se některým studentům podařilo utéct a do Madridu jich dorazilo jen dvanáct. Tam je vojáci dovedli do sociálního asistenčního centra pro žebráky a bezdomovce. Dva ze studentů měli v Madridu rodiny, bylo jim dovoleno u nich zůstat, a tak přežili válku. Jeden bratr, Isidoro Garrido, se nějakým způsobem od skupiny oddělil, jakoby zázrakem našel v Madridu svou tetu, jejíž adresu neznal, a strávil u ní zbytek války.
Po osmi dnech v sociálním centru bylo zbývajících osm bratří přemístěno do Ústavu pro slepce v Carabanchel Bajo. Zde zůstali pouze čtyři dny, ale na obyvatele udělali velký dojem: ti později svědčili o jejich lásce a touze posloužit jim.
Dne 17. srpna o půlnoci byli bratři vyvedeni na blízký hřbitov a zastřeleni. Jejich těla byla ponechána na místě. Druhý den ráno si všimla kolemjdoucí žena, že jeden z nejmladších nebyl mrtev, ale snažil se odplazit pryč. Důkazy naznačují, že to byl br. Bartholomè Maria, kterému bylo 19 let. Řekla to jednomu z vojáků, který ukončil jeho utrpení smrtícím výstřelem.
Celý den zůstala těla bratří na místě, aby je všichni viděli. Pak byl přivolán lékař, aby vystavil úmrtní listy. Poté byla jejich těla svlečena ze šatů. Zůstali ležet nazí, dokud nepřišel příkaz, aby byli pohřbeni do dvou hrobů na tomtéž hřbitově spolu s dalšími dvěma popravenými muži. V roce 1950 byla jejich těla nalezena a přenesena do karmelitánské mariánské svatyně v El Henar, kde byla pohřbena v klášterní hrobce.Další skupinou karmelitánských mučedníků jsou P. Carmelo Maria Moyano Linares a devět spolubratří z klášterů v Hinojosa del Duque a Montoro, v provincii Betica. P. Carmelo Maria Moyano Linares, provinciál této provincie, byl zabit 23. 9. 1936, předtím byli zabiti dne 27. 7. 1936 P. José Maria González Delgado a 14. 8. 1936 bratři Eliseo Maria Carmargo Montes, José Luis Maria Ruíz Cardeñosa, Antonio Maria Martín Povea a postulant Pedro Velasco Narbona. V Montoro zahynuli dne 22. 7. 1936 bratři José María Mateos Carbadillo, P. Eliseo Maria Durán Cintas, bratr Jaime Maria Carretero Rojas a bratr Ramón Maria Pérez Sousa.

(Zpracovala: Martina Vintrová)

Památku všech těchto karmelitánských mučedníků španělské občanské války si u nás připomínáme 4. května, v celé církvi potom 6. listopadu.

(1) Republikánská levice byla podporována dále prostřednictvím komunistických stran po celé Evropě, odhady se pohybují mezi 30-40 000 interbrigadistů, včetně zhruba dvou tisíc Čechoslováků, kteří bojovali např. v Pěší četě Klementa Gottwalda. Stalin též do Španělska vyslal dva až tři tisíce svých poradců.
Pravicoví povstalci vedení generálem Francem získali vojenskou podporu ve výši přibližně 20 000 mužů především z Itálie a Německa (proto byli označováni všeobecnou nálepkou jako fašisté).

(2) Církev volila mezi dvěma zly. Levice ani pravice (která po skončení občanské války vyústila do diktátorského režimu generála Franca) nerespektovaly žádné konvence, k hromadným masakrům docházelo na obou stranách. Zatímco však levicová republikánská vláda zaujala vůči církvi otevřeně nenávistný postoj s cílem zlikvidovat jakékoliv náboženské povědomí národa, pravicoví frankisté přinejmenším formálně hájili konservativní křesťanské hodnoty, rodinu a církev; ačkoliv bylo jejich jednání v do očí bijícím rozporu s evangeliem, snažili se po občanské válce (sobě podřízenou) církev učinit základem společnosti. Občanská válka si vyžádala podle nejnižších odhadů přes půl miliónu obětí.

(3) Počet doložitelných obětí v řadách katolické církve čítá při současném stavu bádání 4 184 diecézních kněží, 2 365 řeholníků, 283 řádových sester a tisíce laiků. Na Karmelu víme celkem o 57 řeholních bratřích a čtyřech sestrách, bosí měli podle údaje z roku 1997 celkem 138 mučedníků. Drtivá většina byla zavražděna v rámci vládou řízené perzekuce, někteří (obvinění ze separatismu) však zahynuli rukou frankistů.

Kalendář

červenec 2017
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Přihlášení