KARMEL

Láska není nikdy abstraktní, nýbrž je vždy konkrétní. Je pro druhé, jako byla láska Kristova pro nás. V takové lásce je dokonalost, ne v zachovávání předpisů. Ty mají sloužit lásce, jejímu prohlubování. Láska není nikdy hotová. Při jejím růstu je hlavním činitelem Bůh, a ne my. Nechte ho také něco dělat a odevzdávejte se tak, jak jste, se všemi omezeními a slabostmi.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. června 1994)

Bez účinné a ustavičné Boží pomoci nemůžeme uniknout četným nebezpečím pozemského života. Proto bychom se měli neustále modlit! Ale jak se k Němu můžeme modlit, když nežijeme v Jeho přítomnosti? A jak můžeme přebývat v Jeho přítomnosti, nemyslíme-li na Něj častěji? A jak na Něho můžeme myslet častěji, když neusilujeme o to, abychom navykli své myšlenky na Něj a tak je posvětili? Mohla bys mi namítnout, že říkám stále totéž. Vím to.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 10)

U Vás není v pořádku to, že nesnášíte sám sebe, a Ježíš Vás přitom nese s takovou láskou! Rozčilujete se nad svou ubohostí, nad zraněními své duše, místo abyste říkal: „Ach, Pane Ježíši, proč by mě to mělo udivovat?“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jaká milost, když ráno necítíme žádnou odvahu, žádnou sílu k projevování ctnosti! To je chvíle, kdy (…) místo abychom ztráceli čas sbíráním několika malých stébel, těžíme diamanty. Jaký zisk na konci dne! Je pravda, že někdy jsme na několik okamžiků znechuceni hromaděním svých pokladů, to je pak těžká chvíle, jsme v pokušení všeho nechat. Ale jeden úkon lásky, a to i nepociťované, a všechno je napraveno a Ježíš se usmívá …

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 65, Celině, 20. října 1888)

Stále více se červenám, když vidím, že věříte, že miluji mého Boha, zatímco mi tato láska zcela schází; ale abych uspokojila vaši touhu a současně pomohla nám oběma k získání této lásky, říkám vám, že k tomu není lepší prostředek, než Boží přítomnost.

(Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, myšlenky o lásce)

Zdá se mi, že nejsvobodnější duší je ta, která na sebe nejvíc zapomíná. Kdyby se mě někdo zeptal na tajemství štěstí, řekla bych, že ho dosahujeme tehdy, když na sebe nedbáme a zapíráme se v každém okamžiku. Hle, to je dobrý způsob, abychom umřeli pýše: zmocníme se jí vyhladověním!

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 4)

Vnitřní modlitba je modlitbou Božího dítěte, hříšníka, jemuž bylo odpuštěno a který se otevírá k přijetí lásky, jakou je milován, a který na ni chce odpovědět tím, že ještě více miluje. Avšak ví, že láska, kterou odpovídá, je ta, kterou Duch vlévá do jeho srdce; vždyť všechno je milost od Boha. Vnitřní modlitba je pokorná a prostá odevzdanost do láskyplné vůle Otcovy ve stále hlubším spojení s jeho milovaným Synem.

(Katechismus katolické církve, čl. 2712)

Co se mě týče, Otče, nemám co říci, protože temnota je tak temná, bolest tak bolestná. Někdy mě bolest svírá tak pevně, že slyším svůj hlas, jak vykřikne: můj Bože, pomoz mi! Když sestry učím, jak se těsně přimknout k Ježíši, když je učím milovat Ho hlubokou, oddanou, osobní láskou, toužím po tom, abych byla schopna to dělat také. Vidím, jak sestry, které mám přímo před očima, Boha milují, přicházejí k Němu tak blízko, denně se Mu tolik připodobňují – a já, Otče, jsem prostě „sama“, prázdná, vyloučená, prostě nechtěná. A přece ve vší upřímnosti svého srdce jsem šťastná, když vidím, že On je milován…

(Matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 16. října 1961)

Raduj se a důvěřuj, vždyť bys mě nehledal, kdybys mě už nebyl našel! Nehledal bys mne, kdybych ti už nepatřil. Ničeho se tedy neboj.

(Blaise Pascal /1623–1662/, Myšlenky)

Pokud jde o Vaše rodiče a sestru, nikdy neztrácejte naději. Vzpomeňte si, jakou trpělivost měl Bůh s Vámi. Vypadalo to, že Vás nic nedokáže přivést k pochopení jeho lásky. A stalo se nemožné. Je naším úkolem, abychom se pokoušeli milovat Boha ve své ubohosti, vydávat o něm svědectví, jež bude vždycky jen nepatrné, nekonečně nepřiměřené. Stává se, že on využije té naší ubohosti, aby osvítil duše ve chvíli a na místě, které si sám vyvolí, a často i tak, jak bychom se nenadáli.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)